Čís. 2213.

Nařízení ze dne 27. července 1920, čís. 524 sb. z. a n., povolující pojišťovnám vybírati drahotní přirážky, má moc zavazující. I v nařízeních vydaných na základě zmocňovacího zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 337 sb. z. a n. lze stanoviti zpětnou jich účinnost.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1923, Rv I 716/22.).
Žalovaný byl pojištěn u žalující pojišťovny proti úrazu, roční premie činila 1259 Kč. Na rok 1921 vyměřila mu však pojišťovna premii 1628 Kč, opírajíc se o nařízení ze dne 27. července 1920, čís. 524 sb. z. a n. Žalovaný odepřel platiti zvýšenou premii, namítaje, že pojišťovna není oprávněna vyměřiti vyšší než smluvenou premii, a popíraje platnost nařízení čís. sb. z. a n. 524/1920. Žalobě o zaplacení zvýšené premie bylo oběma nižšími soudy vyhověno, odvolacím soudem z těchto důvodu: Nesprávné právní posouzení věci vidí odvolatel v tom, že soudce prvé stolice pokládá nařízení ze dne 27. července 1920, čís. 524 sb. z. a n. za platné, a neúplnost v tom, že soudce prvé stolice neprozkoumal všech podmínek platnosti nařízení. Odvolatel uvádí jako důvod neplatnosti nařízení: 1. že nebylo podle §u 3 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 337 sb. z. a n. předloženo k dodatečnému schválení zákonodárnému sboru, 2. že je nelze pokládati za nařízení, vydané na základě zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 337 sb. z. a n., a že tudíž ze znění zmocňovacího zákona nelze vyvozovati oprávnění vlády, aby povolila pojišťovnám, vybírati drahotní přídavky, 3. že nový zákon, tím méně nařízení nemůže míti vlivu na soukromá práva dříve nabytá, že tedy nařízení jest vydáno proti zákonu, odporujíc §u 5 obč. zák.. Důvody tyto jsou bezpodstatný. Ad 1. Soudce prvé stolice připustil důkaz dotazem u presidia Národního shromáždění, zda bylo nařízení ze dne 27. července 1920 čís. 524 sb. z. a n. předloženo v 8 dnech ku schválení zákonodárnému sboru, jak jest ustanoveno v §u 3 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 337 sb. z. a n. Kancelář poslanecké sněmovny odpověděla přípisem ze dne 4. ledna 1922, že nařízení vydané dne 23. září 1920 pod čís 524 sb. z. a n., předloženo bylo 27. září 1921 Stálému výboru Národního shromáždění. Soud rekursní zjistil dotazem u kanceláře poslanecké sněmovny, že nařízení bylo předloženo dne 27. září 1920, že Stálý výbor je poslanecké sněmovně a senátu Národního shromáždění a že výbor, jemuž poslaneckou sněmovnou nařízení bylo přikázáno, zprávy o něm dosud nepodal. Jest tedy zjištěno, že při vydání nařízení bylo vyhověno požadavku §u 3 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 337 sb. z. а n., neboť bylo v 8 dnech předloženo zákonodárnému sboru se žádostí za dodatečné schválení a jest platné, poněvadž schválení výslovně odepřeno nebylo. Ad 2. Důvod zde uplatňovaný jest rovněž bezpodstatným vzhledem k ustanovení §u 1 zák. ze dne 15. dubna 1920, čís. 337 sb. z. a n., jímž vláda jest zmocněna použití k úpravě mimořádných hospodářských poměrů, způsobených válkou, cesty nařizovací, když se toho jeví nutná potřeba a když by průtah spojený s předložením sboru zákonodárnému byl věci na újmu. Není důvodu pochybovati o tom, že vláda na základě tohoto ustanovení byla zmocněna, povoliti pojišťovnám vybírati drahotní přídavky, neboť zde jedná se očividně o úpravu mimořádných hospodářských poměrů způsobených válkou. Pokud se týče námitky, že soudce nezkoumal platnost nařízení po té stránce, zda jevila se nutná potřeba, vydati nařízení, a že by průtah byl věci na újmu, jest podotknouti, že není povinností soudce, by tyto okolnosti zkoumal, již proto ne, že jest prostě nad jeho možností, by tuto nutnost a nebezpečí průtahu mohl správně posouditi. Ad 3. K této námitce se podotýká, že v §u 1 cit. nař. jest stanoveno, že drahotní přirážku podle tohoto nařízení lze vybírati právě jen z pojištění, uzavřených do dne účinnosti tohoto nařízení a vztahuje se tedy toto nařízení výlučně pouze na pojištění z doby před platností nařízení, takže působí pouze nazpět, jak vyžadují toho poměry, jež upravuje. Nařízení toto neodporuje §u 5 obč. zák., neboť v tomto §u stanovena zásada, že zákony nepůsobí zpět a že nemají vlivu na práva nabytá, kteréžto všeobecné pravidlo nevylučuje možnosti, by vydány byly zákony se zpětnou platností, раk-li to v nich
výslovně ustanoveno, jak tomu jest u cit. nař., neboť ustanovení tohoto nařízení lze použíti pouze na pojištění z doby před účinností nařízení uzavřená.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvody:

Že se při nařízení čís. 524 r. 1920 jedná očividně o úpravu mimořádných poměru způsobených válkou, plyne z toho, že jím jsou povoleny a upraveny drahotní přirážky k úhradě zvýšených správních nákladů, jde tedy zřetelně o opatření za příčinou drahoty vyvolané válkou. Poněvadž je to patrné, tedy se zde in eventum jen nadhazuje, ale neřeší, ježto to není nutno, otázka, zda vůbec soudové oprávněni jsou zkoumati podmínky vládních nařízení, vydaných podle §u 1 (1) zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 337 sb. z. a n., jakým jest i nařízení shora citované, podmínky totiž, zda jde o úpravu mimořádných poměrů, způsobených válkou, zda se úpravy té jeví nutná potřeba, a zda průtah, spojený s předložením věci sboru zákonodárnému, byl by věci na újmu. Neboť soudové mají sice dle §u 102 úst. list. právo zkoumati platnost nařízení, ale jest otázkou, zda nemyslí se tu pouze nařízení ku provedení zákona, kdežto nařízení dle zmocňovacího zákona vydané, upravujíc poměry, k jichž uspořádání »by jinak bylo třeba zákona«, zastupuje jako kdysi v rak. právu t. zv. císařské nařízení a nyní u nás též Opatření Stálého výboru Národního shromáždění (§ 54 úst. list. »opatření, i když by k nim jinak bylo třeba zákona«) vlastně zákon a má jeho moc a sílu, dokud nepozbylo dle §u 3 zmocň. zák. platnosti, i jest tedy otázkou, zda do té doby rovně jako Opatření Stálého výboru (§u 54 (12) úst. list.) nemá prozatímní platnost zákona, a zkoumati, jsou-li tu zákonné podmínky k vydání takového nařízení, zda nenáleží prostě jen vládě a nemá význam jen pro její zodpovědnost vůči sněmovnám. Co vykládá dovolání, že vláda není zmocněna vydávati nařízení se zpětnou působností a tedy proti §u 5 obč. zák., vyříditi lze prostým poukazem na ustanovení §u 1 (2) zmocn. zák., kde vypočítány jsou poměry, na jichž úpravu se zmocnění nevztahuje a jež tedy vláda nařízením upravovati nesmí. K poměrům tam taxativně vyjmenovaným však poměr, o který v našem nařízení jde, nikterak nenáleží. Kdyby ovšem nařízení vybočovalo z rámce zmocnění, porušujíc zákaz cit. §u 1 (2) — v kteréž příčině musí soud platnost jeho zkoumati, protože, přestoupí-li tuto mez, platnost zákona nemá, ba jest přímo contra legem cit. odstavce — nebylo by lze k němu hleděti. Poněvadž tedy není ve zmocňovacím zákoně zakázáno, opatřiti nařízení na základě něho vydaná zpětnou působností, jest ustanovení §u 1 ( 1 ) cit. nař., že drahotní přirážku jím ustanovenou lze vybírati (jen) z pojištění uzavřených před jeho účinností, platné, třeba že tu o zpětný účinek jde, an se to dotýká práv smluvních již nabytých. Co dále dovolání vykládá, že Stálý výbor nemůže dle odst. 8 lit. a) opatřením svým ukládati občanům trvalé finanční povinnosti, a že to musí platiti i pro vládní nařízení našeho druhu, ježto prý zákonodárná pravomoc vlády nemůže býti širší než moc Stálého výboru, na to dlužno odvětiti, že ustanovení má na mysli, jak z celého odstavce, jenž i jinak jen o veřejnoprávních opatřeních mluví, zřejmě plyne, jen trvalé finanční povinnosti státoobčanské (zvláště též slovo »občanům«), tedy veřejnoprávní, jež ovšem i zmocňovací zákon v §u 1 (2) vylučuje, nepřipouštěje nařízením zatěžování jednotlivců veřejnými dávkami, že však se to na úpravu poměrů soukromoprávních nijak nevztahuje. Rovněž tak nemístnou jest
obdoba §u 53 (5) úst. list., dle něhož Opatření Stálého výboru pozbývá platnosti, nebylo-li sněmovnami schváleno do 2 měsíců od té, co se sešly. Na nařízení vydaná dle zmocňovacího zákona nelze to rozšiřovati, protože zmocňovací zákon v §u 3 podrobně a přesně stanoví, kdy nařízení platnosti pozbývá, a ustanovení ta ovšem se obsahem svým liší od cit. ustanovení ústavní listiny.

Citace:

Rozhodnutí č. 2213. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 154-156.