Čís. 2336.

V řízení směnečném lze do konce ústního jednání v prvé stolici přednésti nové skutečnosti a nabídnouti nové důkazy k opodstatnění námitek vznesených proti směnečnému platebnímu příkazu ve lhůtě §u 557 c. ř. s.
Nespravedlivou a bezdůvodnou bázeň nelze spatřovati v tom, že dlužník byl přiměn k podpisu směnky vyhrůžkou trestního udání.
(Rozh. ze dne 23. února 1923, Rv II 111/23.)
Procesní soud prvé stolice ponechal k námitkám žalovaného směnečný platební příkaz v platnosti a uvedl mimo jiné v důvodech: V prvé řadě dlužno uvésti, že námitky žalované strany, jakož i skutkové přednesy sloužící námitkám těmto za podklad, pokud obé nesouhlasí s písemnými směnečnými námitkami žalovaného, se odmítají jako nepřípustné a opožděné, poněvadž nebyly ohlášeny ve třídenní lhůtě neprodlužitelné (konečné), tak že po uplynutí této lhůty jest s nimi žalovaná strana vyloučena (§ 557 c. ř. s.). Důsledkem toho lze se zabývati toliko námitkami, jež podala žalovaná strana včas. Žalovaný namítá též neplatnost žalobní směnky, poněvadž prý poupis na něm byl vynucen pohrůžkou trestního oznámení a skutečným násilným zadržením v kanceláři právního zástupce žalující banky. Uvádějí sice svědek T. a K., že T. i právní zástupce žalobkyně hrozil žalovanému, že když nezaplatí nebo nepodepíše směnek, bude na něho učiněno trestní oznámení. Naproti tomu nikdo nepotvrdil, že byl žalovaný násilně zadržen v kanceláři, dokud neprohlásil, že směnky podepíše. Soud je toho přesvědčení, že vyhrožování trestním oznámením není nucením ve smyslu §u 870 obč. zák., jež by činilo smlouvu, tedy v tomto případě připojený podpis neplatným, poněvadž žalovaný neměl se čeho báti, když jeho postup ohledně zálohy od žalobkyně přijaté byl správným. Odvolací soud rozsudek potvrdil mimo jiné z těchto důvodů: První soud především zcela správně nepřihlížel к oněm námitkám a skutkovým přednesům, sloužícím jim za podklad, které teprv po uplynutí lhůty §u 557 c. ř. s. byly učiněny. Tyto námitky jsou opožděné a právě proto nemusel prvý soud s nimi se obírati a není jeho řízení kusé proto, že tak neučinil. Pokud jde o námitku neplatnosti akceptu proto, že byl prý na žalované firmě vynucen, nevšímá si žalovaný toho, že bázeň dle §u 870 obč. zák. musí býti nejen důvodná, nýbrž také neprávem vzbuzena, o čemž ovšem nelze mluviti tenkráte, když věřitel domáhá se toliko svého práva proti svému dlužníku, jak tomu jest v tomto případě.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání mimo jiné z těchto
důvodů:
Lze beze všeho připustiti, že také ve směnečném řízení platí zásada, že žalovaná strana muže do konce ústního jednání přednésti nové skutečnosti a nabídnouti nové důkazy k opodstatnění námitek, vznesených proti směnečnému platebnímu příkazu ve lhutě §u 557 c. ř. s. Správně však nižší soudy vyložily, ,že ve směnečném řízení není přípustno, vznésti při ústním jednání nové námitky, a opříti je novým přednesem skutkovým a důkazním. Žalovaná firma uplatňovala v písemných námitkách proti směnečnému platebnímu příkazu ve směrech, které mohou tu přicházeti v úvahu, jednak, že jí žalobkyně neprávem nepočítá к dobru částky 50 000 Kč (zálohu, danou firmě В.) a 2000 Kč (peníz, vrácený prý zřízenci žalující banky Františku N-ovi), a že následkem těchto nesprávných položek (a další položky 1600 Kč, účtované jí k tíži z obchodu ořechového, o kterou však v dovolacím řízení více nejde), nesprávně vypočteno jest saldo, jež prý představuje zažalovaný směnečný peníz, takže ve skutečnosti žalobkyni ničeho nedluhuje, nýbrž má přeplaceno, a pohledávka, k jejímuž krytí zažalovaná směnka sloužila, neexistuje, ježto celý směnečný a obecnoprávní dluh jest zaplacen; jednak, že jí proti žalobkyni příslušejí vzájemné pohledávky 18 000 Kč a 5000 Kč, započtením namítané proti zažalované pohledávce. Jen o těchto námitkách mohlo býti jednáno, jen v těch směrech bylo lze při ústním jednání přednésti nové skutečnosti a nabídnouti nové důkazy. Bylo pak i o položkách 50 000 Kč a 2000 Kč i o vzájemných pohledávkách 18 000 Kč a 5000 Kč podrobně jednáno a přihlíženo také к novému přednesu v těch směrech. Pokud však žalovaná při ústním jednání dovozovala zaplacení dluhu z jiných důvodů a uplatňovala další vzájemné pohledávky, šlo o novoty, ve směnečném řízeni nepřípustné a nebylo k příslušnému skutkovému a důkaznímu přednesu právem hleděno nižšími soudy. Proto, že se tak nestalo, nelze tudíž odvolacímu řízení důvodně vytýkati vadnost po rozumu §u 503 čís. 2 c. ř. s. Neobstojí však ani výtka, že odvolací soud nesprávně posoudil věc po stránce právní (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Dlužno uznati, že také v tom směru rozsudek odvolacího soudu jest bezvadným. Poukazujíc proto ke správným důvodům odvolacího rozsudku připomíná se proti vývodům dovolacího spisu ještě toto: Neplatnost směnky nelze dovoditi z ustanovení §u 870 obč. zák. přes to, že prvý soud zjistil, že prokurista žalující banky a její právní zástupce ostře hrozili žalovanému trestním oznámením, nezaplatí-li nebo nepodepíše-li směnky. Buďto měl žalovaný dobré svědomí, a v tom případě nemusil se báti trestního oznámení a trestního řízení, — nebo byl si vědom toho, že se provinil proti trestnímu zákonu a že z toho vzešel nárok žalující banky proti němu, a tu byla banka oprávněna žádati na něm vyrovnání neb alespoň zajištění tohoto nároku a hroziti mu zaslouženým trestním oznámením. kdyby lak neučinil; ani v tom, ani v onom případě nemůže žalovaný tvrditi, že ho žalující banka přiměla k podpisu směnky bázní nespravedlivou a důvodnou.

Citace:

Č. 2336. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 371-373.