Čís. 2175.

Podnikatel neručí za zavinění své pomocné síly, jíž svěřil zákazník o své újmě předmět, by jej donesla podnikateli ku zpracování.
(Rozh. ze dne 16. ledna 1923, Rv II 327 22.).
Žalovaný, dámský krejčí, poslal k žalobkyni svou učennici Marii
K-ovou s hotovým kostýmem. Učennice práci odvedla a vzala sebou na přání žalobkyně k opravě jiný kostým a kožešinový límec, o jichž opravě žalobkyně dříve se žalovaným nejednala. Marie K-ová cestou kožešinový límec ztratila. Žalobu na jejího zaměstnavatele o náhradu škody oba nižší soudy zamítly, odvolací soud z těchto důvodů:
Ohledně kožešinového límce nebyla mezi stranami smluvena oprava a došlo mezi nimi pouze ohledně kostýmu ku smlouvě o dílo. Nelze tudíž tvrditi, že žalovaní byl po rozumu §u 1313 a) obč. zák. ohledně kožešinového límce vůči žalobkyni k jakémus plnění zavázán, a nelze za to míti, že ručí za zavinění Marie K-ové, to tím méně, ano zjištěno bylo, že jí příkazu k odebrání věcí, k opravě určených, najmě k odebrání límce nedali. Dovozovati ručení žalovaného za ztrátu límce z toho, že ohledně kostýmu uzavřena byla smlouva o dílo, nelze ani z toho důvodu, že není límec již vzhledem k vysoké své ceně a vzhledem k tomu, že s kostýmem fysicky nesouvisel a samostatně upotřeben býti mohl, jeho příslušenstvím, nýbrž předmětem, ohledně něhož by samostatná smlouva uzavřena býti musila. Jednala tudíž žalobkyně, odevzdavši Marii K-ové límec k opravě, na své vlastní nebezpečí.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvody:

Dle zjištění odvolacího soudu smluvila sice žalobkyně se žalovaným, že jí opraví její kostým, že však jí upraví i kožešinový límec k tomuto kostýmu, o tom mezi stranami jednáno nebylo a nebylo dále také mezi nimi vyjednáno, že žalovaný tyto předměty k správě svěřené, od žalobkyně v jejím bytě převezme, pokud se týče svými lidmi dá odnésti. Vzhledem na toto zjištění dlužno pokládati pokus žalobkyně, dovoditi závazek žalovaného k náhradě škody z předpisu §u 1313 a) obč. zák., za bezúspěšný. Dle tohoto zákonného předpisu ručil by žalovaný za zavinění své učennice jen tehdy, kdyby jí byl použil ku splnění určitého svého závazku, jemu oproti žalobkyni ze zákona nebo smlouvy náležejícího.
Poslal-li žalovaný opravený kostým po své učennici žalobkyni do jejího bytu, převzal tím závazek odevzdati žalobkyni hotové dílo do jejího bytu a ručil by zajisté žalobkyni ze zavinění, které by se bylo učennici při obstarání tohoto úkonu přihodilo. Když však žalobkyně při této příležitosti učennici žalovaného odevzdala svůj druhý kostým k opravě určený s kožešinovým límcem, o nějž ve sporu jde, aby věci tyto žalovanému do správy odnesla, nelze učennici žalovaného co do tohoto úkonu, t. j. převzetí oněch věcí k odnesení do správy, pokládati za pomocnou osobu žalovaného, které by byl on použil k splnění nějakého svého závazku vůči žalobkyni, neboť k tomuto úkonu nebyl žalovaný povinen ani ze zákona ani dle nějakého smluvního ujednání se žalobkyní učiněného a závazku takového, jak bylo dále zjištěno, nepřevzal ani udělením příkazu své učennici. Odevzdala-li tedy žalobkyně věci tyto učennici žalovaného, místo aby je sama k němu poslala, použila ona sama učennice jako své vlastní poselkyně a nemůže se domáhati na žalovaném náhrady škody za kožešinový límec, který tato po odevzdání ztratila, jedině proto, že je to učennice žalovaného. Na tom nemění ničeho okolnost, žalobkyni tvrzená, že byla stálou zákaznicí žalovaného; posílala-li snad i dříve věci, ku správě určené, žalovanému po jeho pomocných osobách, nelze z toho důvodně usuzovati, že by si byl tím žalovaný uložil smluvní závazek přejímati věci ku správě od svých zákazníku v jejich bytě.

Citace:

Rozhodnutí č. 2175. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 91-92.