Čís. 2358.

Z důvodu §u 1327 obč. zák. nemohou se rodiče domáhati náhrady za to, že usmrcené dítě by je snad bylo v budoucnu podporovalo, nebo že jim, nejsouc k tomu povinno, poskytovalo podporu.
(Rozh. ze dne 6. března 1923, Rv 11 420/22.) Šestnáctiletý syn žalobcův byl při automobilové nehodě usmrcen а k otcově žalobě byla mezitimním rozsudkem pravoplatně uznána ručební povinnost eráru. Konečným rozsudkem zamítl procesní soud prvé stolice žalobu, pokud se domáhala zaplacení 18 000 Kč nebo měsíčního důchodu 350 Kč. Důvody: Žalobce buduje svůj nárok na tom, že v blízké budoucnosti by ho byl usmrcený syn podporoval, a poukazuje na svou churavost a důsledkem toho na brzkou neschopnost k výdělku. Žalobce tedy vychází patrně z ustanovení §u 154 obč. zák. Nárok ten však dle doslovu zákona jest pouze nárokem podmínečným a předpokládá, že rodiče skutečně upadli v bídu a že sami si nemohou opatřiti slušnou výživu, což dle přednesu stran dosud nenastalo. Dále jest v případě §u 154 obč. zák. zapotřebí zjistiti výdělkové a majetkové poměry všech sourozenců (dětí), kteří po případě jsou povinni jen poměrně přispívati na výživu rodičů. Z dotyčného přednesu žalující strany vyplývá, že skutečná škoda v tomto směru jí nenastala, neboť usmrcený syn neposkytoval žalobci ze zákonitého závazku nijakou výživu. Žalovanému jde vlastně jen o případně ušlý zisk. Tento zisk však vzhledem k úvahám právě uvedeným nelze nikterak určiti. V budoucnosti snad nastávající bída žalobcova a též v budoucnosti snad nastávající zvýšená schopnost usmrceného syna ku výdělku, jsou činitelé tak nejistí, že nelze je nikterak bráti za podklad pro určení toho, co žalobci smrtí jeho syna ušlo nebo v budoucnosti ujde. Schází tedy podmínky §u 1327 obč. zák. pro nárok na náhradu škody neb ušlého zisku (rozh. čís. 6476). Nelze upříti, že žalobce ztrátou dítěte jistě duševně strádal; tato okolnost však neopravňuje ku nároku jím uplatněnému a nestačila by ani na uplatnění nároku na bolestné, které ovšem výslovně uplatněno nebylo. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: V případě usmrcení člověka náleží jeho pozůstalým náhrada dle §u 1327 obč. zák. bez ohledu na stupeň zavinění. Jiná náhrada, než v §u 1327 obč. zák. uvedená, pozůstalým nepatří. Pochybnosti, které dříve ohledně rozsahu náhrady při usmrcení člověka v litelatuře (Randa Schadenersatz str. 217) i v judikatuře (Gl. U. n. ř. 6058) byly, odstranila nová úprava § 1327 obč. zák. třetí dílčí novelou. Dle zprávy, doprovázející návrh na úpravu §u 1327 obč. zák., vytýčen je slovy »pozůstalí, o jejichž výživu se měl usmrcený dle zákona starati« netoliko okruh oprávněných osob, nýbrž také rozsah náhrady, kterou mohou tito požadovati. (Krainz § 392, rozh. Gl. U. n. ř. 6443, Zentr. Bl. ai 13 č. 350, ai 14 č. 63 a j.) Dle toho mají pozůstalí jen nárok na náhradu výživy, kterou jim byl usmrcený ze zákona povinen. Proto první soud zcela správně zaujal v tomto případě stanovisko, že patří žalobci jako otci toliko náhrada výživy dle §u 154 obč. zák., t. j. náhrada výživy, kterou by mu byl usmrcený syn povinen, kdyby se žalobce ocitl v nouzi, a že nepatří žalobci náhrada toho, co mu kromě toho smrti synovou ušlo, zejména, že nepatří mu náhrada za to, co mu zemřelý syn ať z poslušnosti, nebo z uznání nebo z jiného důvodu dával, nejsa k tomu po zákonu povinen. Protože žalobce je výdělku schopen a má, byť i skromný, přece k živobytí dostatečný výdělek a v nouzi není a protože se nedá říci, jak se v budoucnosti poměry u žalobce utváří, zdali se vůbec kdy v nouzi ocitne a, kdyby, zdali by byl usmrcený v takových majetkových poměrech, že by byl s to a povinen, otci na výživu přispívati, byl žalobcův návrh na náhradu ušlé podpory zcela právem odkázán, ano nároku toho v přítomnosti tu není a pro budoucnost ho určiti nelze.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobce opřel svůj nárok o § 1327 obč. zák. ve spojení se zákonem z 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák., podle nichž nemůže více požadovati než náhrady zákonné výživy, jež mu ušla. Ze zjištěných skutečností nelze však usouditi, že by zemřelý syn poskytoval žalobci výživu podle §u 154 obč. zák. anebo že nastaly v žalobcově osobě skutečné podmínky nároku na výživu. Za jiných podmínek nemohl žalobce požadovati od syna zákonnou výživu. V tomto směru postačí úplně poukaz na správné a výstižné důvody napadeného rozsudku. Žalobce dovolává se proti nim starší literatury a rozhodnutí soudních, vydaných před platností nynějšího doslovu §u 1327 obč. zák., jež novelisací tohoto předpisu pozbyly významu, mimo to však nedomáhá se ve skutečnosti jiného, než náhrady za příspěvky, jež poskytoval mu zemřelý jeho syn na společnou domácnost, a jež mu ušly. Této náhrady nemůže se žalobce domáhati proti žalované straně podle uvedených zákonných ustanovení, nýbrž mohl by je uplatňovati jedině podle §u 1295 obč. zák. proti tomu, kdo zavinil smrt jeho syna podle všeobecných zásad obč. zákona. Odvolací soud posoudil tudíž zamítnutím žaloby věc správně po stránce právní.

Citace:

Č. 2358. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 404-406.