Čís. 2191.

Věděla-li třetí osoba, uzavírajíc smlouvu s tím, kdo jednal za společnost s r. o., dosud v rejstříku nezapsanou, že společnost jest již utvořena, dosud však do rejstříku nezapsána a že jedná s jejím jednatelem, neručí jí jednatel osobně.
(Rozh. ze dne 23. ledna 1923, Rv I 533 22.).
V dubnu 1920 založena společnost s r. o. a dle společenské smlouvy byl ustanoven žalovaný obchodním jednatelem společnosti. Žalobce při- jat byl v květnu 1920 žalovaným za úředníka budoucí společnosti a, byv v srpnu 1920 propuštěn, domáhal se žalobou, zadanou na soudě dne 5. října 1920 na žalovaném zaplacení služebních požitků. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, neuznav na straně žalovaného oprávněnost ku sporu. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Žalobce opírá žalobní nárok o ustanovení druhého odstavce §u 2 zákona ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák. o společnostech s. r. o., dle něhož, dokud společnost není zapsána, jako taková neexistuje a, jedná-li se dříve jménem společnosti, osoby jednající ručí osobně rukou nedílnou (čl. 55 obch. zák.). Ti tedy, kdo po sepisu společenské smlouvy a před zápisem společnosti její jménem, ač zápis ještě se nestal a společností po právu není, jednali, tudíž neoprávněně jednali a právní existenci společnosti po právu neexistující předstírali, ručí osobně a nedílně, avšak s tím výslovným obmezením, že ručí jen tehdy, když smluvník vůči nim stojící o předstírání jejich vědomosti neměl, jim důvěřoval a o neexistenci společnosti nevěděl. Věděl-li právě tak jako jednající, že společnost zapsána není, jednající neručí vůbec. To plyne z ustanovení čl. 55 obch. zák. odstavec druhý, jehož § 2 zákona o společnostech s. r. o. výslovně se dovolává. Jednajícím ve smyslu zákona jest, kdo za společnost s osobou třetí jednal, existenci společnosti zapsané předstíraje. Společnost ještě neexistující s osobou třetí v žádném právním poměru není, poměr tento neoprávněným zástupcem nemohl býti založen a společnost třetí osobě neručí. Ručení těch, kdož takto jednali, vědouce, že jednání jejich nemá právního podkladu, však pomíjí, jestliže společnost, později zápisem v rejstřík povstavší, právní jednání, jejím jménem předsevzatá, v zákonné formě schválí. Tím sama vstupuje v práva a závazky, neoprávněným jednáním založené. Nesporným obsahem výpisu z obchodního rejstříku ze dne 17. září 1920 je zjištěno, že společnost založena byla na základe smlouvy společenské ze dne 22. dubna 1920 a že dle ní jednatelem byl ustanoven žalovaný. Z toho plyne, že v době uzavření smlouvy služební, které se dle tvrzení žalobce stalo v květnu 1920, smlouva společenská byla sepsána. Zápis stal se teprve 20. září 1920. Avšak žalobce dobře věděl, že smlouva
společenská byla zřízena i že společnost v době uzavření smlouvy zapsána nebyla, neboť v žalobě výslovně uvádí, že v květnu 1920 ustavil se podnik, byly sepsány stanovy a byl podnik postaven na právní základ společnosti s. r. o. a že obchodním jednatelem této dosud nezapsané společnosti byl žalovaný. Věděl-li to však žalobce, není žalovaný jako jménem nezapsané společnosti jednající dle ustanovení čl. 55 odstavec druhý obch. zák. práv z jednání jménem takové společností uzavřeného a neměla žaloba na něho býti podána.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvody:

Žádného z důvodů, dovolatelem uplatňovaných (č. 1 až 4 §u 503 c. ř. s.) tu není. Prvý důvod shledává dovolatel v tom, že znění rozsudku odvolacího soudu jest nejasné, takže ho nelze přezkoumati. Odvolací soud prý, rozváděje ustanovení §u 2 odstavec druhý o společnostech s. r. o., nedochází k závěru, že byl obžalovaný se svého ručení dodatečným schválením společností sproštěn, nýbrž přechází k otázce, zda věděl či nevěděl žalobce, že byla společnost v době, kdy byl s ní ve spojení, v rejstříku zapsána čili nic a zodpovídá ji, že o tom věděl. Není prý tedy jasno, zda odvolací soud má za to, že bylo odvolání zamítnuto i z toho důvodu, že společnost po svém zápisu do rejstříku schválila ujednanou smlouvu se žalovaným. Než nejasnosti tu není a tím ani ne zmatečnosti dle §u 477 čís. 9 c. ř. s.. Odvolací soud správně vykládá ustanovení §u 2 odstavec druhý zákona o společnostech s r. o.. Tím, že nepřichází z něho k oněm závěrům, jež snad dovolatel očekával, nestává se rozsudek vadným a nelze o něm tvrditi, že ho nelze přezkoumati. Naopak odvolací soud nesměl ponechati nepovšimnutu citaci čl. 55 obch. zák. a musil se vysloviti o tom, jaký vztah tento článek má na § 2 zákona o společnostech s. r. o.. Na základě spisů zjistil odvolací soud, že z přednesu žalobce samého vyplývá, že mu bylo známo, že se společnost sice utvořila, že však do rejstříku zapsána nebyla, a z toho dovozuje, že žalovaného nestíhá ručení. Při tomto názoru nebylo se zabývati otázkou další, zda společnost schválila, či neschválila smlouvu se žalobcem a právem se touto otázkou odvolací soud neobíral. Důvod nesprávného právního posouzení věci vidí dovolatel v tom, že odvolací soud přichází v rozsudku k závěru, že žalobce věděl, že společnost, pokud s ní se stýkal, ještě netrvala po právu. Avšak nesejde na tom, zda společnost za žalobcova služebního poměru byla již zapsána do rejstříku, nýbrž jde o to, zda žalobce, ujednávaje smlouvu v květnu 1920, věděl, že se společnost utvořila, že nebyla tehdy zapsána a že žalovaný byl jejím jednatelem. Není sporno, že věděl, že se věc takto má, vyplývá to i z vývodů jeho odvolání, kde praví: »Byť jsem neměl závazku, zkoumati, zdali společnost s. r. o., jejímž jménem žalovaný se mnou jedná, jest po právu čili nic, jest pravděpodobno, že jsem mohl a musil předpokládati, že budou několik týdnů později splněny i formality právního založení společnosti«. Za tohoto stavu, jenž vyplývá i z přednesu žalobce samého v prvé stolici, nebylo třeba, by žalovaný námitku tohoto smyslu v prvé stolici přednesl a dokazoval, že žalobci tento nedostatek byl znám, nebylo ani lze se dovolávati k odůvodnění žaloby §u 2 odstavec druhý zákona o společnostech s r. o., neboť tohoto (jak správně rozvedl odvolací soud, na jehož důvody se tuto ještě také poukazuje), by se mohl žalobce dovolávati, kdyby byl o těchto okolnostech nevěděl a jednající osoba, tedy žalovaný, mu je předstírala, což nebylo ani tvrzeno. Právem tedy bylo nedostatku pasivní legitimace vyhověno a žaloba zamítnuta.

Citace:

Rozhodnutí č. 2191. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 115-117.