Čís. 2209.

Vzájemný poměr odporu a rekursu proti usnesení, povolujícímu prozatímní opatření.
Použil-li odpůrce ohrožené strany obou opravných prostředků, může v odporu uplatňovati námitky, o nichž bylo již k rekursu právoplatně rozhodnuto, pouze tehdy, podepřel-li je novými okolnostmi.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1923, R I 50 23.).
Usnesením prvého soudu ze dne 30. srpna 1922 bylo povoleno pronajímatelce ku zajištění jejího nároku, by její nájemkyně nedávala najatého bytu ani zcela ani částečně do podnájmu, prozatímní opatření zákazem k odpůrkyni, by do bytu nepřijímala podnájemníků, nocležníků, aniž jiných osob bez svolení navrhovatelky. Rekursní soud usnese- ním ze dne 19. září 1922 usnesení to potvrdil. Usnesením ze dne 26. října 1922 vyhověl soud prvé stolice odporu nájemkyně a zrušil povolené prozatímní opatření. Rekursní soud změnil usnesení to v ten rozum, že odpor zamítl a ponechal prozatímně opatření v platnosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.

Důvodу:

Odpůrci navrhovatele přísluší proti povolení prozatimného opatření dvojí právní prostředek: odpor nebo rekurs po případě obojí. Jak vyplývá z ustanovení §u 397 ex. ř., jest odpor prostředkem pravidelným v tom případě, když odpůrce o návrhu na prozatimné opatření slyšen nebyl. Účelem jeho jest, poskytnouti odpůrci možnost, aby přednesl nové okolnosti, jež v rekursu uváděti nemůže, a které při vydání prozatimného opatření soudci známy nebyly, které však jsou s to, by otřásly existencí tvrzeného nároku nebo tvrzeného nebezpečí. Rekurs bude pak na místě tam, kde lze o návrhu na prozatímně opatření rozhodnouti na základě spisu, zejména kde jde o právní otázky, k jichž rozluštění nových okolností a dalšího vysvětlení při ústním jednání netřeba. Rozhodl-li se však odpůrce pro obojí právní prostředek, rekurs i odpor, nemůže řízení o odporu vésti k tomu, by o námitkách odpůrcových, které byly již k rekursu právoplatně vyřízeny, bylo znovu jednáno, nejsou-li podepřeny novými okolnostmi, duvodnost jejich objasňujícími. Mohou tedy dojíti v tomto řízení povšimnutí jen nové okolnosti, které odpůrkyně v rekursu uvésti nemohla. K těm náleží jednak okolnost, že navrhovatel upustil od duvodu čís. 4 §u 1 zákona ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n. a obmezil svůj nárok na výpověď jen na důvod čís. 9, jednak námitka, že domácí řád, zakazující dávati byty v podnájem, nebyl odpůrkyni znám a nebyl předmětem nájemní smlouvy. V onom směru jest sice pravda, že nárok, aby odpurkyně nedávala bytu do podnájmu, mohl míti oprávnění jen potud, pokud navrhovatel oň opíral žádost za výpověď. Tím, že tuto žádost dodatečně obmezil jen na důvod čís. 9 §u 1 zák. o ochr. náj., pozbyl onen nárok veškerého podkladu, neboť navrhovatel tvrdil jej jen v souvislosti se žádanou výpovědí a neuvedl, že by se ho chtěl domáhati snad samostatnou žalobou. Avšak na tom zde nezáleží. Rozhodilo jest jen, byl-li tu tento nárok v době podání návrhu a v době povolení prozatimného opatření. Soud rekursní uznal již v řízení o rekursu proti povolení prozatimného opatření, že jest tento nárok domácím řádem osvědčen a že ustanovení domácího řádu, jenž byl v domě vyvěšen, nabylo mezi stranami platnosti právě tak jako ustanovení smlouvy nájemní. O tom bylo již rozhodnuto právoplatným usnesením rekursního soudu ze dne 19. září 1922 a odpor neobsahuje žádných nových okolností, jež by mohly odůvodniti, že tu nárok navrhovatelův v době povolení prozatimného opatření nebyl. To platí také o okolnosti, že navrhovatel dosud proti podnájmu námitek nečinil. Jde tu tedy, pokud se týče osvědčení nároku, jen o právní otázku, o které bylo již právoplatně rozhodnuto a která vývody odporu vyvrácena není. Okolnost, že nárok, k jehož zajištění bylo proza- timné opatření povoleno, dodatečně obmezením výpovědi na důvod čís. 9 §u 1 zák. o ochr. náj. zanikl, tvořila by jen důvod zrušení tohoto prozatimného opatření ve smyslu §u 399 čís. 4 ex. ř., nemůže však býti uplatňována odporem. Otázka, zda by byl nárok navrhovatelův ohrožen tím, kdyby odpůrkyně svůj byt z části pronajala, jest opět jen otázkou čistě právní, o níž bylo rovněž již v řízení rekursním jednáno a právoplatně rozhodnuto. Nemůže býti proto tato otázka předmětem opětného rozhodování v řízení o odporu, když žádné nové skutkové okolnosti, této otázky se týkající, uvedeny nebyly.

Citace:

Rozhodnutí č. 2209. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 149-151.