Čís. 2242.

Dědickou přihlášku z posledního pořízení, jež svým obsahem je pouhým dovětkem, nutno odmítnouti. V otázce, zda jde o závěť či o dovětek, nezáleží na tom, jak zůstavitel obmyšlenou osobu pojmenoval, nýbrž na tom, zda povolal ji k celé pozůstalosti neb aspoň k poměrné její části.
(Rozh. ze dne 6. února 1923, R I 103/23.).
K pozůstalosti po Václavu M-ovi přihlásil se Bohuslav M. ze závěti, Marie Š-ová, Adela V-ová a Václav J. ze zákona. Pozůstalostní soud poukázal dědice přihlásivši se ze zákona, na pořad práva, rekursní soud odmítl dědickou přihlášku Bohuslava V-a, čímž poukázání dědiců ze zákona na pořad práva se stalo bezpředmětným, maje za to, že zustavitelovo poslední pořízení bylo pouhým dovětkem, nikoliv závětí.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.

Důvody:

Zůstavitel v písemné poslední vůli ze dne 12. února 1920 nikomu
nezůstavil celou pozůstalost neb určitou poměrnou část pozůstalosti, nýbrž pořídil jen o jednotlivých věcech, které nevyčerpávají celé zůstalé jmění. Dle §§ 532, 535, 553 obč. zák. jest toto poslední pořízení pouhým dovětkem, nikoli závětí. Tomu není na závadu, že zůstavitel Bohuslava M-а, jemuž v posledním pořízení odkazuje statek č. p. 5 ve V. se všemi poli, lesem, se všemi stavbami, dobytkem, se všemi stroji, jak stojí a leží, na jiných místech nazývá dědicem, neboť, stanově, že »Bohuslav M. jest povinen vyplatiti Václavu J-ovi dědičný díl,« po případě »doplatiti dědičný díl Marie Š-ové«, jimž oběma zůstavitel odkázal po 135 000 Kč, vyhrazuje si »právo, změniti poslední pořízení co do odkazu nebo v celém jeho znění, totiž i co do ustanovení dědiců«, a žádaje, by poslední vůle od jeho »dědiců a ostatních odkazovníku byla přesně vyplněna«, mluví zůstavitel také o jiných účastnících jako o dědicích, a dává na jevo, že jako osoba právnicky nevzdělaná nezná rozdílu mezi dědicem a odkazovníkem. Taktéž nevadí, že zůstavitel ukládá Bohuslavu M-ovi, by vyplatil po případě doplatil odkazy, učiněné ve prospěch Václava J-a a Marie Š-ové,
poněvadž odkazem muže býti obtížen nejen dědic, nýbrž i odkazovník (§ 649 obč. zák.). Kdyby měl Bohuslav M. býti pokládán za dědice ze závěti, musil by ovšem převzíti také veškeré dluhy pozůstalosti
(§ 531 obč. zák.). Že to bylo zustavitelovým úmyslem, z posledního pořízení nikterak nevysvítá, a také Bohuslav M. sotva by byl s tím srozuměn. Poslední pořízení neobsahuje dle svého znění a obsahu výroku, jímž se Bohuslav M. ustanovuje dědicem, t. j. nástupcem, do všech práv a závazků zůstavitelových, není tudíž závětí a právem proto soud rekursní, změniv usnesení prvého soudu, odmítl dědickou přihlášku Bohuslava M-а ze závěti, čímž se ovšem bezpodstatným stalo odkázání zákonných dědiců na pořad práva.

Citace:

Rozhodnutí č. 2242. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 202-203.