Čís. 2185.

Není »převzetím zboží« ve smyslu §u 87 a) j. n., bylo-li odevzdáno spediterské firmě, jež nebyla splnomocněná kupitelem k jeho přijetí.
(Rozh. ze dne 23. ledna 1923, R I 33/23.).
Žalobkyně zaslala žalované objednané zboží a, ježto je žalovaná odepřela přijati, uložila je u zasílatelské firmy B. a domáhala se zaplacení kupní ceny, opřevši místní příslušnost pro žalobu o ustanovení §u 87 a) j. n.. Žalovaná vznesla námitku místní nepříslušnosti, již soud prvé stolice zamítl, rekursní soud námitce vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Sudiště dle §u 87 a) j. n. předpokládá, že prodávající zboží kupujícímu skutečně odvedl. Jest však zjištěno, že žalovaná sdělila žalobkyní dopisem ze dne 10. května 1920, že není s to, převzíti zbytek zboží a že žalobkyně přes to uložila zboží dne 28. května 1920 u zasílatelské firmy B. s tím příkazem, že zboží má býti žalované zasláno teprve tehdy, až bude složena kupní cena. V oné době však příslušelo žalobkyni pouze některé z práv čl. 354 obch. zák., mezi nimi však není právo, dodati zboží kupiteli proti jeho vůli. Dle čl. 343 obch. zák. měla žalobkyně sice právo, zboží, s jehož odebráním žalovaná dle jejího mínění byla v prodlení, uložiti u osoby třetí. Toto uložení zboží však nelze na roveň klásti skutečnému převzetí (odevzdání) po rozumu §u 87 a) j. n., protože žalovaná již před tím odepřela přijetí zboží, takže o převzetí nelze mluviti. Jelikož žalovaná odepřela zboží převzíti, nesměla žalobkyně předati zboží ani firmě B., jakožto plnomocníku žalované, poněvadž odepřením přijetí byl odvolán i příkaz po případě udělený, aby zboží bylo dáno oné firmě.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.

Důvody:

I kdyby tu byly všechny ostatní podmínky §u 87 a) j. n., přece žalobkyně neprokázala listinami, že zboží, o které v tomto sporu jde, bylo žalovanou skutečně převzato, pokud se týče jí skutečně odevzdáno. Lze připustiti, že zákon nepředpokládá převzetí právní, t. j. schválení zboží kupitelem, nýbrž že dle úředních vysvětlivek stačí, prokáže-li se odevzdání ve smyslu čl. 347 a čl. 349 obch. zák.. Než ani takového odevzdání žalobkyně listinami neprokázala. Že bylo zboží odevzdáno přímo žalované, žalobkyně ani netvrdí. Odvolává se na to, že dala zboží k disposici spediterské firmě B., jakožto mandatářce žalované, což by po případě vyplývalo z dopisu jmenované firmy na žalovanou ze dne 28. května 1920, kterýž byl ovšem nikoli žalobkyní, nýbrž svědkem Vilémem L-em při výslechu ze dne 13. června 1922 v opisu předložen. Než žalobkyně neprokázala, že firma B. byla žalovanou zmocněna k přijetí tohoto sporného zboží. Naopak z dopisů ze dne 18. března a ze dne 20. března 1920, jež předložil svědek František L., a z výpovědi tohoto svědka, jakož i svědka Viléma L-а vyplývá, že žalovaná zmocnila firmu B. pouze
k přijetí první zásilky zboží, o kterou ve sporu nejde. Že tomu tak, vysvítá zejména z předposledního odstavce dopisu ze dne 18. března 1920, v němž žalovaná sděluje firmě B., že, bude-li spokojena s provedením tohoto prvního příkazu, může jmenovaná firma očekávati od ní budoucně další značné expedice. K přijetí dalších zásilek však žalovaná příkazu již nedala, nebyvší, jak patrno z korespondence, spokojena s provedením prvního příkazu. Důvod příslušnosti, uvedený v §u 87 a) j. n., tedy neobstojí.

Citace:

Rozhodnutí č. 2185. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 102-103.