Čís. 2711.

Není podle silničního řádu pro Čechy závady, by povoz nejel uprostřed silnice. Jest povinností řidiče automobilu, by i bez upozornění ohroženého vozidlo zastavil, pokud se týče rychlost zmírnil, mohla-li by další jízdou býti způsobena škoda.
(Rozh. ze dne 12. června 1923, Rv 1 1287/22.)
Kůň žalobcova povozu lekl se rychle jedoucího automobilu žalovaného, splašil se a shodil žalobce s vozu. Žalobu o náhradu škody uznaly oba nižší soudy důvodem po právu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dle §u 1 zákona ze dne 9. srpna 1903, čís. 162 ř. zák., ručí v případě, že provozem silostroje byl někdo zraněn nebo zabit, nebo byla způsobena věcná škoda, řidič stroje a jeho vlastník za způsobenou škodu dle §u 1323, pokud se týče 1325 až 1327 obč. zák. rukou společnou a nedílnou. Kdo dle §u 1 uvedeného zákona za škodu ručí, jest dle §u 2 tohoto zákona povinnosti k náhradě škody sproštěn, nehledě k případům ostatním tam uvedeným a zde v úvahu nepřicházejícím, prokáže-li, že škodlivá událost, zde splašení se koně, zapřaženého do povozu strany žalující, a překocení vozu, způsobena byla zaviněním osoby třetí nebo poškozeného samého. Bylo tedy na žalované straně, by dokázala, že tuto škodlivou událost zavinili žalobci, pokud se týče osoba třetí, leč tento důkaz se jí dle zjištění nižších soudů nezdařil. Je zjištěno, že povoz žalobcův jel původně uprostřed silnice, což není zakázáno vyhláškou místodržitele pro Čechy ze dne 21. června 1866, čís. 49 165 z. z. č. 54, neboť zde v úvahu přicházející § 2 citované vyhlášky stanoví pouze, že povozy mají v levo vyhýbati a v pravo předjížděti a že jsou povinny, povozům předjíždějícím nebo s nimi se potkávajícím bez zdráhání se vyhnouti, nezakazuje však ani slovem, aby se nejelo uprostřed silnice, jak odvolací soud mylně se domnívá, aniž by ovšem z toho vyvozoval důsledky. Pokud však dovolatelé spatřují zavinění žalobce v tom, že svého koně, když auto se blížilo, strhl napřed v levo a potom v pravo, bylo již nižšími soudy docela správně zdůrazněno, že to zavinil řidič auta, jenž nejel na předepsané straně silnice a tím právě uvedl žalobce do rozpaků, na kterou stranu se má vyhnouti. Že žalobce za daného stavu věci se chtěl vyhnouti napřed v levo, jak to shora uvedený § 2 vyhlášky místodržitele pro Čechy ze dne 21. června 1886 předpisuje, a že pak proto, že auto jelo dále, aniž změnilo směr jízdy, zatáhl koně v pravo, by nedošlo k jinak nevyhnutelné srážce, nelze mu jistě přičítati k vině. Marně poukazuje konečně žalovaná strana k tomu, že žalobce nedal znamení, by řidič auta vozidlo zastavil. Nehledě k tomu, že žalobce podle zjištění nižších soudů tak učinil, nebylo to jeho povinností, naopak řidič vozidla má podle §u 45 ministerského nař. ze dne 28. dubna 1919, čís. 71 ř. zák. bez veškerého upozornění zmírniti přiměřeně rychlost jízdy, třeba-li, také zůstati státi a zaraziti motor, kdyby jeho vozidlem mohly býti způsobeny nehody nebo poruchy dopravy, jak tomu právě v tomto případě bylo. Nebyl-li však proveden důkaz o tvrzeném zavinění žalobce, nebylo dle toho, co shora jest uvedeno, vůbec třeba, obírati se případným zaviněním řidiče.

Citace:

Rozhodnutí č. 2711. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 1032-1033.