Čís. 2507.

Zrušovací soud není oprávněn přihlížeti k formálnímu zmatku (§ 281 čís. 5 tr. ř.) z moci úřední.
Vypovězení ze země ve smyslu §u 25 tr. zák. jest zostřením trestu a jako takové sdílí osud hlavního trestu; odvolání ve prospěch obžalovaného — Čís. 2507 —
583
jest tu podle §u 283 tr. ř. přípustno jen tehdy, nebylo-li ohledně hlavního trestu použito mimořádného práva zmírňovacího nebo změňovacího.
Výrok o vypovězení ze země lze napadati jen odvoláním, nikoliv zmateční stížností.
(Rozh. ze dne 12. října 1926, Zm I 548/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Chebu ze dne 16. srpna 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle §u 81 tr. zák. a za to podmíněně odsouzen podle §u 82 tr. zák. se zřetelem na § 6 zákona čís. 471/21, s použitím §§ů 54, 55 a 25 tr. zák. do těžkého žaláře na dva měsíce, 1 postem měsíčně zostřeného a doplněného а k vypovězení ze země, a odmítl odvolání obžalovaného z výroku o vypovězení ze země, mimo jiné z těchto
důvodů:
Výtka zmatku podle §u 281 čís. 5 tr. ř., jíž vytýká obžalovaný neúplnost rozsudku, vlastně však úplný nedostatek důvodů pro výrok o vypovězení obžalovaného ze země, jest pochybena potud, že výtka ta není prováděním zmateční stížnosti, nýbrž pouze odvoláním, neboť § 25 tr. zák. ustanovuje zostření trestu vypovězením pouze fakultativně a není tu tedy porušen zákon v normě, jíž sluší bezpodmínečně šetřiti. Bylo proto zmateční stížnost již v zasedání neveřejném zavrhnouti dílem jako neprovedenou po zákonu, dílem jako zřejmě neodůvodněnou (§ 1 čís. 2 a § 4 čís. 1 a 2 zákona ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878).
Zrušovacímu soudu neušlo, že rozsudek nalézacího soudu nesprávně odůvodnil zlý úmysl obžalovaného. V tom směru uvádí totiž rozsudek, že se obžalovaný sice hájil, že neměl úmyslu strčiti do strážníka, ani úmyslu zmařiti služební výkon, kteroužto obhajobu vyvrací rozsudek toliko poukazem na to, že jasná a určitá přísežná výpověď strážníkova usvědčuje ho z opaku, což však v plném rozsahu nedopadá. Tento úsudek nalézacího soudu nebyl však napaden obžalovaným pro nejasnost a neúplnost, nebo rozpor se spisy z důvodu čís. 5 §u 281 tr. ř., než vada ta nemění ničeho na správnosti skutkových zjištění nalézacího soudu získaných na základě objektivně vylíčeného děje strážníkem. Poněvadž pak jde jen o zmatek formální, není zrušovací soud oprávněn míti k němu zření z moci úřední.
Neprávem odvolává se obžalovaný z výroku o vypovězení ze země. Toto jest zostřením trestu a jako takové sdílí osud hlavního trestu; odvolání do tohoto vypovězení ve prospěch obžalovaného bylo by pak podle §u 283 tr. ř. přípustno jen tehdy, kdyby ohledně hlavního trestu nebylo použito mimořádného práva zmírňovacího nebo změňovacího. V souzeném případě sešel však nalézací soud, vyměřiv obžalovanému — Čís. 2508 —
584
trest jak za použití §u 54, tak i §u 55 tr. zák., pod nejnižší zákonnou sazbu. Odvolání obžalovaného musilo proto jako nepřípustné býti odmítnuto.

Citace:

č. 2507. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 598-600.