čís. 2419.

Výtkou, že čin jest správním přestupkem, nikoliv soudně trestným činem, není doličován zmatek čís. 10 §u 281 tr. ř. Trestání válečné lichvy (zákon ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n.). Skutková podstata přečinu lichvy podle článku 1 čís. 1 a) zákona nepředpokládá skutečné postoupení bytu; stačí požadování odměny za slíbené nebo nabídnuté postoupení, které jest aspoň abstraktně možné. Veřejný zájem vyžaduje výkon trestu pro bytovou lichvu (článek 1 čís. 3 (3) zákona.).
(Rozh. ze dne 18. června 1926, Zm 1 103/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 15. prosince 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle článku 1 čís. 1 a) zák. ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n. a §u 8 čís. 3 zák. ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., vyhověl však v zasedání neveřejném odvolání státního zastupitelství z onoho rozsudku co do výroku, jímž povolen obžalovanému podmíněný odklad výkonu trestu se zkušební lhůtou tří let, a prohlásil trest, uložený obžalovanému napadeným rozsudkem, nepodmíněným.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 9 a), b) a 10 §u 281 tr. ř. Tento zmatek neprovádí, dovozujíc pouze, že obžalovaný měl býti pro zjištěné jednání potrestán nejvýše politickým úřadem podle §§ů 20 a 28 zákona o ochraně nájemníků ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n., nikoliv, jak by předpokládalo správné provedení důvodu zmatečnosti podle čís. 10 §u 281 tr. ř., že soud měl podřaditi jeho čin pod mírnější ustanovení trestního zákona, než kterého použil.
Podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. stěžovatel namítá, že jeho odsouzení pro přečin lichvy podle článku 1 čís. 1 a) nov. k lich. zák. a §u 8 čís. 3 lich. zák. neodpovídá zákonu, protože prý skutková podstata tohoto přečinu předpokládá, by pachatel skutečně postoupil byt za úplatu nebo slib úplaty, a že tedy nestačí, když pouze slíbil byt postoupiti, ale ke skutečnému postoupení nedošlo, jak je tomu v souzeném případě. Zmateční stížnost poukazujíc k odůvodnění svého náhledu na doslov zákona (novely čís. 80/24), který mluví v prvním odstavci o postoupení bytu, nikoliv také o slibu nebo nabídce postoupení, a v posledním odstavci prohlašuje, že jednání není trestné, jestliže nájemník utrpěl postoupením (nikoliv také slibem postoupení) majetkové újmy, rovnající se slíbenému majetkovému prospěchu, dovozuje, že by při opačném výkladu, hájeném v rozsudku, nebyl možným pokus činu aniž pokus nezpůsobilý, pokud se týče upuštění od pokusu, a snaží se dolíčiti, že po vydání novely k lichevnímu zákonu zákonodárce zmírnil kruté stíhání válečné lichvy, prohlásiv v §§ech 20 a 28 zákona o ochraně nájemníků ze dne 26, března 1925, čís. 48 sb. z. a n. tatáž jednání, která kvalifikuje novela k lichevnímu zákonu v článku 1 čís. 1 a) jako přečiny, trestané soudem, za zakázaná a trestná pouze politickými úřady, v čemž prý dlužno spatřovati derogaci přísných předpisů novely aspoň pro případy, v nichž nedošlo
Trestní rozhodnutí 8 25 ke skutečnému postoupení bytu za odměnu a přenesení příslušnosti k jejich trestání ze soudů na správní úřady. Avšak se zmateční stížnosti nelze souhlasiti. Byť i výraz, použitý v novele »za postoupení bytu«, připouštěl omezující výklad, zastávaný stěžovatelem, nedopouští ho souvislost s jinými ustanoveními lichevního zákona a zejména účel, který zákonodárce sledoval, jak nepochybně vychází na jevo z materialií k lichevní novele. Tak jako při skutkových podstatách trestných činů podle §§ů 6, 7, 9 lich. zák. (překročení nejvyšších cen, předražování, přeplácení cen prodatelem požadovaných) nezáleží na tom, zda dojde ke skutečnému převodu předmětu potřeby na kupujícího, čili nic, jest i pro skutkovou podstatu bytové lichvy podle §u 8 lhostejno, zda se uskuteční nájem místností nebo nemovitostí, poněvadž zákon podle jasného svého doslovu trestá tu již pouhé požadování zřejmě přemrštěné ceny nebo nájemného, přeplácení, překročování nejvyšších cen, využívá-li se jimi mimořádných poměrů, vyvolaných válkou, bez ohledu na to, zda dojde k prodeji zboží, k uzavření nájemní smlouvy a jejímu uskutečnění čili nic. Ze zprávy ústavně právního výboru poslanecké sněmovny tisk 4433 z 8. zasedání roku 1924 vychází na jevo, že k vydání novely k lichevnímu zákonu vedlo přesvědčení, že bytová lichva není stihána dosti účinně a příčinou toho že jest i nedostatečnost lichevního zákona čís. 568/19. § 8 tohoto zákona trestal totiž pouze požadování přemrštěného nájemného z nemovitých věcí a nepostihoval případy, kde bylo požadované nájemné sice přiměřené, ale za to byly požadovány kromě nájemného různé hmotné výhody (odstupné a pod.), které měly ve skutečnosti nahraditi toliko vyšší nájemné; dále nebylo mu lze podřaditi případy, kde dosavadní nájemníci požadovali nepřiměřené peněžité nebo jiné výhody za to, že byt postupovali, nebo třetí osoby za to, že nájem sprostředkovaly. Veškeré tyto činy byly trestné pouze policejně podle §§ů 20 a 28 zákona na ochranu nájemníků, a nejvyšší soud odmítl užiti na tyto činy lichevního zákona, s odůvodněním, že § 8 mluví výslovně jen o nájemném a nelze jej vykládati rozšiřujícím způsobem na jiné platy, které nejsou částí nájemného. Vládní návrh (tisk. č. 4309 — 8. zasedání z roku 1923) zamýšlel zjednati tu nápravu novým doslovem §u 24 c) lich. zák., který měl ustanoviti, že při posuzování zřejmé premrštenosti nájemného soudy musí přihlížeti ke všem majetkovým prospěchům, jež pachatel vedle ceny nebo nájemného požadoval, dal si poskytnouti nebo slíbiti. Avšak ústavně-právní výbor, maje za to, že by ani tato nová formulace nepostihovala všechny případy, zejména ty, kde pronajímatel požaduje hmotné výhody za uzavření smlouvy samé, dále, kde odstupné požaduje dosavadní nájemník nebo uživatel bytu, nebo kde je požadován nepřiměřený majetkový prospěch za sprostredkovaní nájmu, usnesl se, za současného zrušení §u 20 odstavec druhý zák. na ochranu nájemníků doplniti § 8 lich. zákona o trestání válečné lichvy ustanovením, postihujícím ony případy, a to v doslovu, jak došel výrazu ve článku 1 čís. 1 novely čís. 80/24, jejíž článek 3 současně zrušuje § 20 odstavec druhý zák. o ochraně nájemníků ze dne 26. dubna 1923, č. 85 sb. z. a n., obdobný novému doplnění lichevního zákona. Zmateční stížnost jest na omylu, majíc za to, že předpis čl. 1 čís. 1 nov. byl derogován neb aspoň zmírněn vydáním pozdějšího zákona na — čís. 2419 —
387
ochranu nájemníků. Jest sice pravda, že již do nejbližšího zákona na ochranu nájemníků, vydaného bezprostředně po lichevní novele dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n. bylo pojato zase ustanovení §u 20 odstavec druhý lichevní novelou zrušené, současně však byl doplněn § 28 způsobem, jímž bylo podle důvodové zprávy (tisk. posl. sněm. 4523 — 9. zasedání z roku 1924) vyjádřeno, že politická trestní sankce zákona se vztahuje pouze na činy, jež nebudou trestný podle novely k zákonu o trestání válečné lichvy, tisk. 4309, 4433 posl. sněm. z roku 1924, a tento stav zůstal nezměněn i v nyní platném zákoně na ochranu nájemníků ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. Poněvadž z odůvodnění zprávy výboru čís. 4433 jde jasně na jevo, že trestní sankce článku 1 novely měla postihnouti mimo jiné i dosavadní nájemníky, kteří požadovali nepřiměřené peněžité nebo jiné výhody pouze za to, že byt postupovali, ať již došlo ke skutečnému postoupení čili nic, nebylo by dosaženo účelu zákona omezujícím výkladem, o nějž se pokouší zmateční stížnost, proti němuž mluví ostatně i souvislost s jinými ustanoveními lichevního zákona, jak bylo již uvedeno. Tomuto správnému výkladu nemohou býti na závadu ani další okolnosti, uvedené ve zmateční stížnosti, i kdyby byly pravdivé — což lze, pokud jde o možnost pokusu, ponechati stranou — poněvadž dlužno uvážiti, že nejsou řídké případy, kde zákon prohlašuje za delikt dokonaný již pouhý pokus nebo dokonce i přípravné jednání (§§y 105, 147 tr. zák., § 6 zák. o třaskavinách a j.) jakož i případy, kde pachateli dokonaného činu může přijíti k dobru výhoda, jíž se pachatel pokusu nemůže dovolávati (beztrestnost z důvodu účinné lítosti podle §§ů 187 a 188 tr. zák.). Ze srovnání článku 1 čís. 1 lich. nov. s §§ 20 a 28 zák. o ochraně nájemníků plyne, že politickým úřadům ponechává zákon k potrestání pouze takové případy bytové lichvy, které nenaplňují skutkové podstaty přečinů vytčených v odst. prvém a druhém čís. 1, zejména po stránce subjektivní. Vykládá-li praxe politických úřadů — jak tvrdí, ale nedokládá zmateční stížnost — zákonná ustanovení jinak, nemůže se toho stěžovatel s úspěchem dovolávati.
Podle čís. 9 b) §u 281 tr. ř. namítá zmateční stížnost, že soud zjistil okolnosti, vylučující trestnost činu, totiž, že obžalovaný mohl předpokládati, že majitelé domu svolí, by byt bez krámu byl převeden na nového nájemníka, ale ve skutečnosti prý vyloučil objektivní možnost činu, připustiv na základě seznání spolumajitelů domu, že by nebyli bývali svolili k postoupení bytu. Avšak zmateční stížnost přehlíží, že zjištění soudu dopouští sice závěr, že činnost obžalovaného by byla v souzeném případě neměla úspěchu, poněvadž však trestní sankci článku 1 čís. 1 a) podléhá již požadování odměny za slíbené nebo nabídnuté postoupení bytu nájemníkem, předpokládajíc, že je toto postoupení aspoň abstraktně možné, čehož zde popříti nelze a zmateční stížnost sama nepopírá, jest zmateční stížnost neodůvodněna i v tomto odstavci, v němž provádí ve skutečnosti zase jen hmotněprávní zmatek čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Bylo proto zmateční stížnost dílem jako neodůvodněnou, dílem jako po zákonu vůbec neprovedenou zavrhnouti. Právem poukazuje státní zastupitelství v odvolání zejména k tomu, že veřejný zájem vylučuje v souzeném případě povolení podmíněného
25 — čís. 2420 —
388
odsouzení. Obžalovaný prohřešil se proti veřejnému zájmu, záležejícímu v tom, by se obyvatelstvu dostalo bytů za nájemné pokud možno levné, což se množícími činy druhu, jímž byl obžalovaný uznán vinným, stává téměř vyloučeným. V takovém případě jest podle §u 16 odst. třetí zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. ve znění článku 1 čís. 3 zák. čís. 80 z roku 1924 sb. z. a n. podmínečné odsouzení u obžalovaného staršího osmnácti let vyloučeno. Bylo proto již z tohoto· důvodu odvolání státního zastupitelství vyhověti a uznati, že trest jest nepodmíněným.

Citace:

č. 2419. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 400-404.