Č. 2549.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Ani uplatňování politického přesvědčení (hlásání programu a zásad politické strany) nebo sociálních myšlenek a cílů nesmí se díti způsobem opodstatňujícím pobuřování proti některému z právních statků v §u 14 čís. 1 zákona uvedených; spadá semi provolání slávy revoluci, sovětskému Rusku a Československé sovětské republice.
(Rozh. ze dne 20. listopadu 1926, Zm I 106/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 28. prosince 1925, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin podle §u 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil krajskému soudu v Mostě, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Nalézací soud zjišťuje, že obžalovaný na veřejné schůzi komunistické okresní organisace, dne 15. února 1925 na náměstí v Ž. konané, skončil svou řeč slovy: »Es lebe die Revolution, es lebe Sowjetrussland, es lebe die čechoslovakische Sowjetrepublik«, — sprošťuje ho však z obžaloby pro přečin podle §u 14 čís. 1 zák. na ochranu republiky pro pobuřování proti demokraticko-republikánské formě státu; má za to, že — Čís. 2550 —
669
v oněch slovech nelze spatřovati pobuřování, poněvadž obžalovaný je členem, ba vůdčím členem komunistické strany, která je státem uznána, má poslance, senátory a politický program. Jako člen této strany musil prý obžalovaný a nemohl ani jinak mluviti, než ve smyslu programu své strany. Proti tomuto sprošťujícímu rozsudku uplatňuje zmateční stížnost státního zastupitelství důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. pro nesprávné právní posouzení věci, poukazujíc na rozhodnutí zrušovacího soudu ze dne 7. března 1924, Zm I 35/24, sb. n. s. čís. 1571. Stížnost je důvodná. V onom rozhodnutí, vydaném o rozsudku téhož krajského soudu ze dne 22. listopadu 1923, vyslovil zrušovací soud, že slova: »Hoch die vereinigten Sowjetrepubliken Mitteleuropas«, jimiž tehdejší obžalovaný ukončil svou řeč, zakládají objektivní skutkovou podstatu přečinu podle §u 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky pro pobuřování proti demokraticko-republikánské formě státu. Není pochybnosti, že s oním výrokem kryjí se co do podstaty slova, jichž použil v souzeném případě obžalovaný, takže úvahy, vyjádřené v rozhodnutí sb. n. s. č. 1571 platí plnou měrou i pro souzený případ. Postačí proto na ně poukázati. Dodati by bylo jen, že důvody, uvedené nalézacím soudem pro jeho stanovisko, jsou rázu všeobecného a postrádají s daným případem věcné souvislostí. Úkol nalézacího soudu nesmí se vyčerpávati pouze ve zkoumání, zda slova obžalovanými pronesená jsou ve shodě s programem strany komunistické, nýbrž jeho povinnost záleží v tom, by uvažoval, zda výrok obžalovaného, hledě na okolnosti, za jakých se stal, není v rozporu se zákonem a nestělesňuje zejména znaky trestného činu jemu za vinu kladeného. Při posuzování věci nemůže býti proto jedině rozhodnou úvaha, že myšlenky, kterým obžalovaný dal ve svém projevu výraz, odpovídají programu a zásadám strany komunistické. Je na snadě, že ani uplatňování politického přesvědčení neb sociálních myšlének a cílů nesmí se díti způsobem, opodstatňujícími pobuřování proti některému z právních statků v §u 14 čís. 1 zák. na ochranu republiky chráněných. Ani příslušnost k té které straně politické neimunisuje ještě páchání trestných činů a ustanovení §u 14. čís. 1 zák. na ochranu republiky svým doslovem také nikoho nevyjímá ze zodpovědnosti pro jeho příslušnost politickou (»Kdo. . . pobuřuje . . .«). Zrušovacímu soudu nelze však rozhodnouti ihned ve věci samé, poněvadž nalézací soud vůbec se neobíral otázkou subjektivního zavinění, jež, jsouc také rázu skutkového, spadá do oboru působnosti soudu nalézacího. Bylo proto rozsudek zrušiti a věc odkázati na soud prvé stolice k opětnému projednání a rozhodnutí.

Citace:

č. 2549. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 684-685.