čís. 2433.

S hlediska §u 400 tr. ř. jest přípustno i částečné započítání vazby po prohlášení rozsudku, pokud byla vazba prodloužena okolnostmi nezávislými na vůli odsouzeného.
(Rozh. ze dne 25. června 1926, Zm 2 252/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením zemského trestního soudu v Brně ze dne 24. dubna 1926 a potvrzujícím je usnesením vrchního zemského soudu v Brně ze dne 14. května 1926 porušen byl zákon v předpisu §u 400 tr. ř.; to i ono usnesení se zrušuje, pokud jde o započtení vazby Jindřicha W-a do trestu pro dobu od 23. února do 2. března 1926, a zemskému trestnímu soudu se ukládá, by o započtení dotyčné vazby do trestu učinil zákonité opatření podle §u 400 tr. ř.
Důvody:
Rozsudkem zemského trestního soudu v Brně ze dne 10. února 1926 byl obžalovaný Jindřich W. uznán vinným zločinem podle §u 4 odst. prvý zákona ze dne 22. května 1919, čís. 269 sb. z. a n. a odsouzen za to podle téhož zákona a za použití §u 55 tr. zák. do žaláře na 1 rok, doplněného postem měsíčně, а k peněžité pokutě 10000 Kč, v případě nedobytnosti k dalším 3 měsícům žaláře. Současně vysloveno podle §u 25 tr. zák. vyhoštění obžalovaného po odpykání trestu z území Československé republiky. Do tohoto trestu byla obžalovanému započtena podle §u 55 a) tr. zák. prozatímní uschovací a řádná vazba vyšetřovací od 7. dubna 1925 13% hod. do 10. února 1926 15 hodin. Rozsudkem tím zároveň vyslovena byla ztráta volebního práva do obcí na dobu 3 let. Proti rozsudku ohlásil a provedl obžalovaný zmateční stížnost a odvolání; zemský trestní soud v Brně usnesením ze dne 26. února 1926 tuto zmateční stížnost zamítl podle §u 1 čís. 2 zákona ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z r. 1878, považuje provedení zmateční stížnosti za opožděné. Na stížnost obžalovaného Jindřicha W-a proti tomuto usnesení nalezl nejvyšší soud usnesením ze dne 9. března 1926, Zm 2 92/26, že ono usnesení zemského trestního soudu v Brně se zrušuje a že opovězené a provedené opravné prostředky proti rozsudku budou po zákonu vyřízeny. Současně pak nařízen byl rok k veřejnému líčení o zmateční stížnosti obžalovaného na den 12. dubna 1926. Při tomto roku byla rozsudkem nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 1926 č. j. Zm 2 92/26 zmateční stížnost obžalovaného zavržena, rovněž zamítnuto odvolání ve všech směrech. Obžalovaný Jindřich W. podal na to žádost k zemskému trestnímu — čís. 2433 —
426
soudu v Brně, by podle §u 400 tr. ř. započtena mu byla do trestu část vyšetřovací vazby, kterou strávil od prohlášení rozsudku prvé stolice až do nastoupení trestu. Tuto žádost odůvodňoval tím, že jeho stížnost proti usnesení zemského trestního soudu v Brně, jímž zmateční stížnost jako opožděně provedená byla zamítnuta, měla u nejvyššího soudu úspěch a právě oním zrušeným usnesením zemského trestního soudu v Brně byla prodloužena jeho vyšetřovací vazba v době mezi rozsudkem prvé a druhé stolice. Zemský trestní soud v Brně usnesením ze dne 24. dubna 1926 tento návrh na započtení vazby vyšetřovací zamítl s odůvodněním, že úspěch, kterého obžalovaný docílil stížností proti onomu usnesení zemského trestního soudu v Brně ze dne 26. února 1926, nelze podle §u 400 tr. ř. považovati za zákonitý důvod, by vazba vyšetřovací v době mezi vyhlášením rozsudku prvé a druhé stolice byla započtena do trestu. Usnesením vrchního zemského soudu v Brně ze dne 14. května 1926 byla stížnost obžalovaného proti tomuto usnesení zamítnuta, při čemž v důvodech uvedeno, že podle druhé věty §u 400 tr. ř. klade zákonodárce důraz na konečný výsledek opravného prostředku, totiž zmateční stížnosti neb odvolání, a předpisuje započtení vyšetřovací vazby do trestu tehdy, měl-li tento opravný prostředek úspěch, byť i jen částečný, čemuž však v souzeném případě tak není.
Usnesení ta neodpovídají zákonu. Podle §u 400 tr. ř. jest započítati dobu, kterou odsouzený od prohlášení rozsudku prvé stolice ztrávil ve vazbě, do trestů na svobodě a trestů peněžitých potud, pokud nastoupení trestu se zdrželo okolnostmi na vůli od souzeného nezávislými, zvláště též tím, že podaly opravný prostředek takové osoby, jež k tomu byly oprávněny i proti jeho vůli. Jako další případ započítání označuje zákon v druhé větě téhož §u, měl-li opravný prostředek, podaný na prospěch obžalovaného úspěch i jen částečný. Oba soudy zabývaly se však podle důvodů svých usnesení otázkou započtení vazby do trestu převážně jen s hlediska tohoto posléze uvedeného předpokladu započtení a odmítly i jen částečné započtení, jehož se domáhal odsouzený z důvodu úspěchu stížnosti, podané jím do usnesení sborového soudu prvé stolice, jímž jeho zmateční stížnost do odsuzujícího rozsudku prvé stolice pro domněle opožděné provedení byla zamítnuta, ježto z druhé věty §u 400 tr. ř. vyplývá, že zákonodárce má na mysli jen konečný výsledek opravného prostředku (zmateční stížnosti nebo odvolání) podaného proti rozsudku první stolice .samotnému. Předpokladu prvé věty podle důvodů jích usnesení nehodnotily soudy vůbec, neb alespoň ne náležitě, jakkoli žadatel (tstěžovatel) výslovně naň poukazoval. Již z doslovu této prvé věty vychází však zřejmě na jevo, že zákon činí započtení vazby přede vším závislým na předpokladu, zdrželo-li se nastoupení trestu okolnostmi na vůli odsouzeného nezávislými. Jen jako zvlášť význačný zvláštní případ uvádí, podaly-li opravný prostředek takové osoby, jež k tomu byly oprávněny i proti vůli odsouzeného. Z obratu »započítati jest ....potud, pokud « vyplývá též, že zákon čítá i jen s částečným započítáním vazby po prohlášení rozsudku, pokud byla vazba ta prodloužena okolnostmi na vůli odsouzeného nezávislými. Tento předpoklad dán jest však i okolností, z niž obžalovaný odvozoval v souzeném případě nárok — čís. 2434 —
427
na částečné započtení vazby. Jest na, snadě, že by vazba obžalovaného byla bývala zkrácena alespoň o dobu uplynuvší ode dne, kdy státní zástupce prohlásil, že na zmateční stížnost obžalovaného odpověď nepodává (23. 2 1926), až do předložení stížnosti se spisy soudu zrušovacímu (2. března 1926). Delší doba vazby pro započtení nepřichází v úvahu, protože nejvyšší soud současně s usnesením, jímž stížnosti bylo vyhověno, učinil potřebné další opatření stran opravných prostředků, podaných obžalovaným do rozsudku samého, takže od předložení spisů nejvyššímu soudu nedoznala vazba obžalovaného podstatného průtahu z důvodu jím vytknutého. Při správném výkladu ai použití §u 400 tr. ř. bylo tedy uznati, že se Jindřichu W-ovi započítává do trestu vazba od 23. února do 2. března 1926 oním rozsudkem naň uvalená. Bylo tudíž zmateční stížnosti podle §u 33 tr. ř. vyhověti a podle §u 292 tr. ř. uznati právem, jak se stalo.

Citace:

č. 2433. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 441-443.