Čís. 2552.

Telegrafy (zákon ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924).
»Nepovoleným prodejem« ve smyslu §u 24 čís. 1 zákona není prodej v jiných místnostech než v povolení uvedených (§ 16 čís. 2 zákona); jde tu o správní přestupek ve smyslu §u 24 čís. 6 zákona.
(Rozh. ze dne 20. listopadu 1926, Zm I 493/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. června 1926, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3. tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin podle §u 24 čís. 1. pokud se týče §u 16 II. zákona ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924.
Důvody:
Ve skutkovém ohledu je zjištěno, že obžalovaný měl podle výnosu ministerstva obchodu ze dne 20. ledna 1926 povolení ku prodeji radiotelefonních — Čís. 2552 —
675
zařízení pro místnosti čís. 119, Palackého třída v N., že však od února 1926 do dubna 1926 prodával zařízení to v Masarykově ulici č. p. 140, aniž by měl pro toto stanoviště příslušného oprávnění od onoho ministerstva. Až teprve podáním ze dne 2. dubna 1926 zažádal za schválení změny stanoviště a přesídlení dosavadních místností v N., Palackého třída 119 do Masarykovy třídy čís. p. 140 a bylo jeho žádosti vyhověno výnosem ministerstva ze dne 14. dubna 1926. Nalézací soud sprostil obžalovaného z obžaloby pro přečin podle §u 24 čís. 1. zákona, že od února 1926 do dubna 1926 v N. prodával bez povolení radiotelefonní zařízení. Soud vycházel z názoru, že v souzeném případě jde pouze o porušení zákazu § 16 čís. 2 zákona, podle něhož zařízení radiotelegrafní a radiotelefonní je dovoleno prodávati jen v úpravě stanovené ministerstvem pošt a telegrafů a jen v místnostech v povolení uvedených — a nikoli o porušení zákazu § 24 čís. 1. zák., kterým je dán pod sankci soudně trestného přečinu prodej bez povolení; toto povolení však obžalovaný měl a v § 24 čís. 1. není prý obsaženo, že podle něho trestá se též ten, kdo, maje povodění, prodává součástky v jiné úpravě, než stanovené ministerstvem pošt a telegrafů a v jiných místnostech, než v povolení uvedených. Jde prý proto jen o »jinaké porušení ustanovení zákona« ve smyslu čís. 6 § 24, to. jest o jiná porušení, nežli ona, uvedená v čís. 1. § 24. zákona, k jichž potrestání je však příslušným politický úřad druhé stolice. Zmateční stížnost státního zastupitelství napadá toto stanovisko důvodem zmatečnosti podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř., označujíc názor nalézacího soudu za právně mylný. Než neprávem. Zákon čís. 9/1924 v § 16 ovšem stanoví, že žádost o povolení k prodeji radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení musí obsahovati označení místností skladních a prodejních, jichž náčrtek dlužno připojiti [písm. b)] a udání druhu těch zařízení, jimiž má býti obchodováno [písm. d)], a že zařízení ta jest dovoleno prodávati jen v úpravě minister, pošt a telegrafů stanovené a jen v místnostech v povolení uvedených (čís. 2.). V § 19 se dále přikazuje, že žádost k přechovávání dotyčného zařízení musí obsahovati výrobnu, prodejnu nebo třetí osobu, od nichž má býti zařízení nabyto (čís. 2). § 21, pojednávaje o dozoru nad výrobou, prodejem a přechováváním radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení, opravňuje dozorčí orgány vstoupiti do místnosti výrobní, prodejní nebo do skladiště, i do místností s nimi spojených ve dne kdykoliv a v noci, když jsou v provozu. Nejvyšší soud jest si také vědom, že zákon těmito předpisy chtěl podrobiti výrobu i prodej radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení stejné úřední kontrole a volil k tomuto cíli taková opatření, by kontrola ta byla možná v každé době a za každých okolností. Vycházíť v tomto směru ze zprávy ústavně-právního a živnostensko-obchodního výboru parlamentu (tisk 4140), že účelem zákona má býti zavedení kontroly nad výrobou, prodejem a přechováváním, jakož i nad dovozem z ciziny radiotelegrafických a radiotelefonních zařízení a že se tak děje proto, by znemožněno bylo zařízení těch použiti na úkor a ku škodě státu. Ve zprávě téhož výboru — senátu — (tisk 1749) zdůrazňuje se zase onen účel zákona a praví se tam, že nekontrolovaná výroba, prodej a t. d. uvedených zařízení chová v sobě vážné nebezpečí pro stát za neurovnaných dosud politických poměrů v Evropě — Čís. 2552 —
676
a že tresty na porušení předpisů tohoto zákona jsou též poměrně přísné a stanoveny byly tak jen vzhledem k tomu, že kontrola, která v zájmu veřejném jest nutná, jest značně obtížná.
Všechny tyto předpisy a úvahy nasvědčují zřejmě tomu, že i osoba, jíž byl prodej radiotelegraf nich a radiotelefonních zařízení povolen, smí toto zařízení prodávati jen v místnostech v povolení uvedených (§ 16 čís. 2) a že prodej v místnostech jiných je porušením tohoto předpisu, poněvadž jde o prodej méně kontrolovatelný, kterému chce zákon čeliti. Z toho ovšem plyne, že prodej takový nesmí zůstati beztrestným, ale není tím prejudikováno otázce, zda čin takový jest soudně trestným. Zákon zná dvojí prostředek k zamezení nekontrolovatelného obchodu s radiotelegrafními a radiotelefonními zařízeními, jednak soudní potrestání pro přečin nebo zločin (§ 24 čís. 1. a 2.), jednak potrestání politickým úřadem (§ 24 čís. 6). Soudně trestným jest podle §u 24 čís. 1. a 2. pouze ten, kdo bez povolení vyrábí, prodává, přechovává nebo z ciziny dováží radiotelegrafní a radiotelefonní zařízení. Jinaká porušení ustanovení tohoto zákona trestá politický úřad druhé stolice (§ 24 čís. 6). Podle toho jest tedy i prodej radiotelefonních zařízení trestný jako přečin, ale jen za předpokladu, že se konal bez povolení. O tom však u obžalovaného nemůže býti řeči, poněvadž prodával radiotelefonní zařízení, jsa k tomu oprávněn povolením ministerstva obchodu ze dne 20. ledna 1926. Názor státního zastupitelství, že obžalovaný jest přes to vinným ve smyslu §u 24 čís. 1, ježto v době od února 1926 do dubna 1926 prodával v místnostech jiných, než které jsou v povolení uvedeny (§ 16 čís. 2), odporuje zásadě, vyslovené v článku III. uvoz. zák. k trestnímu zákonu, ježto státní zastupitelství pokládá za přečin také takový prodej radiotelefonních zařízení, který zákon neprohlašuje výslovně za přečin. Prodej radiotelefonních zařízení, který byl povolen, nelze, třebaže se stal v místnostech v povolení neuvedených, již podle obecné mluvy pokládati za prodej nepovolený. To došlo také v zákoně samém výrazu tím, že zákon, mluvě v §u 16 čís. 2. o prodeji v místnostech v povolení uvedených, praví, že jen takový prodej jest dovolen. Zákon sám tedy rozlišuje mezi prodejem nepovoleným a nedovoleným a označuje prodej v místnostech v povolení neuvedených pouze za nedovolený. Jest dále příznačným, že případným odnětím povolení při opětování trestného činu hrozí zákon pouze v §u 24 čís. 6 u jinakých porušení zákona, jež trestají politické úřady, kdežto v čís. 1. a 2. jednajících o výrobě, prodeji a t. d. bez povolení, o odnětí povolení není ovšem zmínky, nýbrž propadají radiotelegrafní a radiotelefonní zařízení ve prospěch státu. Z toho dlužno souditi, že § 24 čís. 1. a 2. zřejmě předpokládá, že nebylo uděleno povolení k výrobě, prodeji, přechovávání vůbec, neboť jinak, zejména, kdyby byl měl na mysli též prodej sice povolený, který se však konal v nedovolených místnostech, byl by zajisté zákonodárce také tu hrozil odnětím povolení. Dlužno posléze též uvážiti, že tresty § 24 čís. 1. a 2. stihá zákon jen nejtěžší porušení zákona. Pokud se však toho týče, jest zajisté podstatný rozdíl v tom, zda prodávání radiotelefonních zařízení se děje vůbec bez povolení, či zda prodej zásadně povolený koná se pouze v místnostech v povolení neuvedených, neboť v onom případě jde o prodej, o němž úřady vůbec nevědí a jejž obstarává — Čís. 2553 —
677
osoba, jejíž způsobilost k takovému obchodování nebyla zjištěna, pokud se týče byla popřena, kdežto v tomto případě je příslušnému úřadu prodej znám, a osoba prodej obstarávající byla jím shledána k takovému prodeji způsobilou. V onom případě jest kontrola vůbec nemožná, kdežto v tomto případě může úřad — shledá-li potřebu kontroly — snadno zjistiti stanoviště prodeje, který má býti kontrolován, obzvláště, když, jako v souzeném případě, oprávněný k prodeji přeložil místo prodeje jen v obvodu téhož dohlédacího úřadu a v témže městě. Ze všech těchto úvah dlužno schváliti názor nalézacího soudu, že prodej konaný obžalovaným od února 1926 do dubna 1926 v N. v Masarykově ulici č. p. 140 nebyl prodejem bez povolení ve smyslu §u 24 čís. 1., nýbrž pouze »jinakým porušením« ve smyslu §u 24 čís. 6, jež podle tohoto předpisu trestá politický úřad druhé stolice. Zmateční stížnost státního zastupitelství jest tedy bezdůvodná a byla zavržena.

Citace:

č. 2552. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 690-693.