Čís. 2558.

Telegrafy (zákon ze dne 23. března 1923, čís. 60 sb. z. a n.).
Souvislost vlastních pozemků téhož vlastníka ve smyslu §§ů 3 (3), 18 (1) zákona se přerušuje okresní silnicí pozemky rozdělující a není zjednána ani zřízením mostu nad ní. Omyl v tomto směru nevyviňuje (§ 3, 238 tr. zák.).
(Rozh. ze dne 25. listopadu 1926, Zm I 543/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 9. srpna 1926, jímž byl obžalovaný sproštěn podle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečin podle §§ů 3, 18 zák. ze dne 23. března 1923, čís. 60 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znova projednal a o ní rozhodl.
Důvody:
Podle rozhodovacích důvodů má nalézací soud za to, že souzený skutek nenaplňuje skutkové podstaty přečinu §u 18 čís. 1 zákona ze dne 23. března 1923, č. 60 sb. z. a n. ani po stránce objektivní, ani po stránce subjektivní, neboť 1. souvislost pozemků, telefonním vedením spojených, není přerušena, jelikož vedení linky přes okresní silnici je těsně u mostu, který patří vlastníku spojených pozemků a na němž bylo by bývalo vedení jinak upevněno, kdyby nebylo otřesů pohonem lanové dráhy způsobených, 2. obžalovaný nevěděl o tom, že zákon vztahuje se i na důlní závody, a předpokládal, že jde o pouhý majetek závodu, jehož zodpovědným řiditelem jest, t. j. že předpokládal, že koncese není třeba, ježto jde o telefon zřízený na souvislých pozemcích závodu. Právem napadá zmateční stížnost veřejného obžalobce, uplatňujíc důvod zmatečnosti — Čís. 2558 —
687
čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř., právní názory, jimiž se nalézací soud v oněch závěrech řídil. Podle třetího odstavce §u 3 cit. zákona nepotřebují koncese drátové telegrafy, jimiž jsou podle §u 2 zákona i drátové telefony na souvislých pozemcích téhož vlastníka, pokud jejich souvislost není ani přerušena cizím pozemkem, vodou veřejnou nebo cizí vodou soukromou, ani zatížena služebností vozové cesty. V souzeném případě jsou pozemky, telefonním vedením spojené, od sebe odděleny okresní silnicí, tedy pozemkem pro vlastníka oněch pozemků cizím, jehož vklíněním mezi pozemky majiteli telefonu vlastní jest, jelikož ho může i k dopravě použiti kdokoliv, souvislost pozemků telefonem spojených přerušena mnohem intensivněji, než byla by rušena pouhou skutečností, že určitým jednotlivcům přísluší služebnost vozové cesty na části vlastních pozemků, telefonním vedením dotčené. Souvislost vlastních pozemků není zjednána ani mostem, za jiným účelem závodem obžalovaného zřízeným. Most ten jest nanejvýše příslušenstvím pozemků jím spojených, ale nikoli sám pozemkem, kterým by se takřka rozsah pozemků, okresní silnicí od sebe oddělených, nad silnicí prodlužoval, takže přímo sousedí a jsou jím spojeny v jeden souvislý celek. Mostem není odstraněna mezera mezi vlastními pozemky majitele telefonního vedení, nýbrž toliko — přemostěním mezery přes to i na dále tu jsoucí — zdolána překážka přímé dopravy z jednoho z oněch pozemků na druhý bez rušení dopravy na okresní silnici. Koncese bylo tudíž pro telefonní vedení zapotřebí, i kdyby bylo upevněno na mostě samém, tím více pak, když byl telefon přes okresní silnici veden vedle mostu, třebas těsně vedle něho.
I pro zákony, jimiž byl trestní zákonník z roku 1852 během doby pozměněn anebo doplněn, platí zásada §§ů 3, 233 tr. zák., že se neznalostí zákona trestního nikdo omlouvati nemůže, neboli že trestní zodpovědnosti nesprošťuje ani naprostá neznalost porušeného ustanovení trestního zákona ani jí se rovnající mylný výklad jeho pachatelem. K zásadě té přimyká se, pokud jde o přečiny a přestupky, ještě ustanovení §u 238 tr. zák., že již čin, který proti zákonné zápovědi byl vykonán, aneb opomenutí, jež stalo se proti zákonnému příkazu, jest, je-li v trestním zákoně za to prohlášen, přečinem anebo přestupkem, ač při tom nebylo ani zlého úmyslu, aniž z toho povstala škoda neb újma. Pro přečiny a přestupky stačí tedy — a jen to jest smyslem poslední věty nálezu čís. 2081 sb. n. s. —, že pachatel předsebéře vědomě jednání, které se příčí zákazu trestního zákona, nebo vědomě opomíjí čin, který mu podle příkazu trestního zákona náležel, třebaže si není vědom, že jedná nebo zůstává nečinným vůči příkazu (zákazu) trestního zákona, protože příslušné ustanovení trestního zákona nezná anebo mylně si je vykládá. Částí trestního zákona jest však netoliko předpis §u 18 odst. prvý zákona čís. 60/1923, nýbrž i ustanovení §u 3 odstavec třetí téhož zákona. Jest k němu v §u 18 (1) výslovně poukázáno a nehledě k tomu jsou tam uvedené výjimky, ve kterých zákaz §u 18 čís. 1 místa nemá, takže je částí zákonného vymezení skutkové podstaty přečinu neoprávněného zřízení nebo provozování telegrafu. Okolnosti v závěru shora pod čís. 2 uvedeném zdůrazňované nejsou jako mylné předpoklady o rozsahu ustanovení §u 18 čís. 1 a §u 3 odstavec třetí zákona než výronem — Čís. 2559 —
688
nesprávneho výkladu oněch ustanovení trestního zákona, po případě přímo výsledky neznalosti jsoucnosti tohoto zákona a nemohou obžalovaného sprostiti zodpovědnosti za vědomé jednání proti zákazu, t. j. za vědomé zřízení a provozování telegrafu bez koncese ministerstva pošt a telegrafů, jíž bylo při správném výkladu zákona třeba. Jak dovoženo, spočívají důvody, z nichž nalézací soud obžalovaného z obžaloby sprostil, na nesprávném použití zákona, pozůstávajícím jednak v mylném výkladu §u 3 odst. třetí zákona čís. 60/23, jednak v nešetření zásady §§ů 3, 238 tr. zák. Sprošťující výrok jest tudíž zmatečným podle §u 281 čís. 9 písm. a) tr. ř., i bylo jej k stížnosti veřejného obžalobce zrušiti. Ve věci ještě rozhodnouti nelze. Ve zrušeném rozsudku jsou zjištěny toliko skutečnosti předpokládané v jeho konečných závěrech (viz shora čís. 1 a 2). Zejména není, jelikož rozsudek po reprodukci obhajoby vyslovuje jen, že soud nemohl neuvěřiti tomuto jeho vylíčení místní situace a vzal tedy za prokázáno, že tomu tak jest, a další výsledky hlavního přelíčení vůbec nejsou v rozsudku citovány, není zjištěno ani, že obžalovaný telefon zřídil a provozoval, ani že neměl k tomu koncese ministerstva pošt a telegrafů. Proto bylo věc vrátiti nalézacímu soudu k opětnému projednání a rozhodnutí.

Citace:

č. 2558. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 702-704.