Čís. 2495.Nejde o »reformatio in peius« (§ 290 odst. druhý, § 293 odst. třetí tr. ř.), byl-li v novém rozsudku vysloven trest bezpodmínečně, bylo-li proti dřívějšímu podmíněnému, ke zmateční stížnosti obžalovaného zrušenému rozsudku, podáno veřejným obžalobcem odvolání z výroku o podmíněném odsouzení formálně bezvadné, t. j. přípustné, podané a provedené včas a oprávněnou osobou; nezáleží na tom, zda bylo věcně důvodným.Při rozhodování o podmíněném odsouzení (§ 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.) lze přihlížeti i k obsahu spisů týkajících se předchozího podmíněného odsouzení, třebas bylo vysloveno, že se obžalovaný osvědčil.Nelze povoliti podmíněné odsouzení pachateli, který opětovně osvědčil nedostatek šetrnosti k bezpečnosti života, zdraví a těla lidského.(Rozh. ze dne 2. října 1926, Zm II 211/26.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 26. února 1926, pokud jím stěžovateli byl odepřen podmíněný odklad výkonu trestu, a nevyhověl v zasedání, neveřejném odvolání téhož obžalovaného z onoho rozsudku co do výroku o nepřiznání podmíněného odkladu výkonu trestu.Důvody:Uplatňujíc důvod zmatečnosti podle čís. 11 §u 281 tr. ř., vytýká zmateční stížnost, že nalézací soud porušil ustanovení třetího odstavce §u 293 tr. ř., uloživ stěžovateli trest nepodmíněně, ačkoliv mu byl prvním rozsudkem nalézacího soudu v této trestní věci vydaným, — kterému bylo zmateční stížností čeleno toliko ve prospěch obžalovaného, kdežto v jeho neprospěch bylo proti němu podáno jen odvolání z podmíněného odsouzení — povolen podmíněný odklad výkonu trestu. Vývodům stížnosti nelze přisvědčiti, třebaže jest (srovnej rozh. sb. n. s. čís. 1797, 1950) trest bezpodmínečně uložený pokládali za přísnější, než trest, jehož výkon byl odložen pod podmínkou §u 1 zákona o podmíněném odsouzení. Podle druhého odstavce §u 290 a třetího odstavce §u 293 tr. ř. arciť nesmí, byla-li zmateční stížnost podána jenom ve prospěch obžalovaného, býti mu uložen trest přísnější, než který byl vysloven zrušeným rozsudkem. Přes to však nelze předpoklady, za nichž, a rozsah, v němž jest nalézací soud při opětném rozhodování věci vázán zákazem reformationis in peius, posuzovati výhradně podle doslovu druhého odstavce §u 290 tr. ř., k němuž třetí odstavec §u 293 tr. ř. poukazuje. Tyto předpisy jsou částí zákonné úpravy řízení o zmateční stížnosti, kdežto řízení o odvolání jest trestním řádem upraveno odděleně v §§ech 294—296, kdež jest obzvláště stanoveno, že v případech, ve kterých byl rozsudek prvé stolice napaden netoliko zmateční stížností, nýbrž — Čís. 2495 —560i odvoláním, rozhodne zrušovací soud po vyřízení nebo při vyřizování zmateční stížnosti též o odvolání. Z toho jest zřejmo, že ona ustanovení nepřihlížejí vůbec k možnosti, že bylo vedle zmateční stížnosti ve prospěch obžalovaného podané podáno odvolání v jeho neprospěch, a nevyslovují, že obžalovaného nemůže stihnouti přísnější trest ani tehdy, když rozsudek prvé stolice byl v neprospěch obžalovaného napaden ne sice zmateční stížností, ale odvoláním. Názor, že zákazy §§ů 290, 293 tr. ř. platí i pro tento případ, zbavil by odvolání v neprospěch obžalovaného jakékoliv účinnosti. Zrušovací soud nemohl by, i když stížnost ve prospěch obžalovaného podanou zavrhne nebo k takové stížnosti rozhodne, zrušiv rozsudek, ihned ve věci samé, uložiti přísnější trest, ani kdyby odvolání v jeho neprospěch podané shledal odůvodněným. A vyhoví-li takové stížnosti v ten způsob, že rozsudek zruší a věc vrátí nalézacímu soudu, odpadlo by věcné vyřízení odvolání zrušovacím soudem; prvá stolice nesměla by přes věcně oprávněné námitky žalobcovy proti trestu ve zrušeném rozsudku uloženému, odvoláním uplatňované, vysloviti přísnější trest a obžalobce musel by se spokojiti s tímto výrokem o trestu, třebas jej důvodně pokládal za pochybený, jelikož nemůže si stěžovati do toho, že nalézací soud neučinil, co mu zákon při onom výkladu zakazuje. Pro tyto své důsledky nemůže onen výklad předpisů, o které jde, býti správným. Nesprávnosti jeho svědčí i to, jak upravuje zákon otázku přípustnosti opravy v neprospěch obžalovaného v oboru trestního soudnictví, ve kterém nejsou úkoly opravných prostředků rozděleny mezi zmateční stížnost a odvolání, nýbrž přikázány jednotnému prostředku opravnému, totiž v řízení přestupkovém. Stanoviť trestní řád v druhém odstavci §u 477, že sborový (odvolací) soud nemůže uložiti obžalovanému přísnější trest, než který byl vyřknut prvým rozsudkem, bylo-li podáno odvolání jen ve prospěch obžalovaného, aniž při tom rozeznává, zda bylo v jeho neprospěch podáno současně odvolání v tom neb onom ze směrů v §u 464 tr. ř. vytčených, aniž též nařizuje, že uložení přísnějšího trestu jest vyloučeno, bylo-li prvnímu rozsudku v neprospěch obžalovaného odporováno jen odvoláním z výroku o trestu, t. j. opravným prostředkem obdobným odvolání, o němž jednají §§y 294—297 tr. ř.Z těchto úvah dlužno míti za to, že zákaz ukládání přísnějšího trestu druhým rozsudkem nalézacího soudu nastane jen tehdy, když první rozsudek nebyl v neprospěch obžalovaného napaden ani zmateční stížností, ani odvoláním. V souzeném případě bylo však v neprospěch obžalovaného proti rozsudku podáno odvolání státním zástupcem a to právě z výroku, týkajícího se podmíněného odkladu výkonu trestu. Je-li tomu tak, nejde o případ, jaký má na mysli ustanovení §§ů 290 a 293 tr. ř., že totiž původní rozsudek byl napaden pouze ve prospěch obžalovaného. Rozsudek již tím, že do něho bylo podáno v neprospěch obžalovaného odvolání po formální stránce bezvadné, t. j. odvolání, jež bylo přípustno, podáno osobou oprávněnou, a včas ohlášeno i provedeno, nemohl v dotčené části vejíti vůbec v moc práva, což má za následek, že nalézací soud nabyl úplné volnosti při opětném rozhodování o trestu v napadeném směru (jeho podmíněný odklad), aniž bylo třeba zvláště — Čís. 2495 —561ještě zkoumati, zda dřívější odvolání státního zastupitelství bylo též věcně opodstatněným čili nic. Vždyť nalézací soud již tím, že se odchýlil od prvého rozsudku ve směru odvoláním napadeném, projevil dostatečně přesvědčení, že pokládal odvolání za věcně důvodné. Obžalovanému jest ponecháno na vůli napadati domnělou nesprávnost nového výroku opravným prostředkem odvolání. Byloť by zřejmě bezúčelným činiti přezkoumání nového výroku soudem vyšší stolice závislým na rozhodnutí otázky, zda bylo původní odvolání, stavší se zrušením zmatečného rozsudku bezpředmětným, odůvodněno, když může tento nový výrok býti napadán přímo novým odvoláním. Podle toho, co uvedeno, nebyl odepřením podmíněného odsouzení porušen zákaz reformace in peius (§§y 293, třetí odst., 290, odst. druhý); i bylo zmateční stížnost, která vytýká jen porušení této zásady, jako bezdůvodnou zavrhnouti.Odvolání, jímž obžalovaný se domáhá přiznání podmíněného odkladu výkonu trestu, nelze přiznati oprávnění. Naopak dlužno přisvědčiti nalézacímu soudu, že vzhledem k dřívějším trestům obžalovaného, přesněji k povaze skutků, pro něž byl již trestán, není tu podmínek §u 1 zákona o podmíněném odsouzení. Při tom zrušovací soud neshledal příčiny, by nehleděl též k obsahu spisů předchozích trestů obžalovaného se týkajících, jež byly opatřeny teprve soudem zrušovacím. Možno ponechati stranou, že byl stěžovatel — jak uvedeno ve výtahu z trestního rejstříku — odsouzen rozsudkem krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 29. března 1903 pro zločin podvodu do žaláře na 10 dnů. Neboť trest jest patrně již odčiněn a skutek ten, od jehož spáchání uplynulo více než 20 let, jest zcela jiné povahy než skutek nyní souzený. Avšak stěžovatel byl mimo to odsouzen rozsudky okresních soudů: 1. v Moravské Ostravě ze dne 19. listopadu 1919 pro přestupek §u 431 tr. zák.; 2. ve Slezské Ostravě ze dne 15. února 1921 pro přestupek §u 335 tr. zák.; 3. ve Frýdku ze dne 15. prosince 1922 pro přestupek §u 431 tr. zák.; ve všech skutcích takto souzených šlo o rychlou a neopatrnou jízdu automobilem a skutkem pod 2. přivodil stěžovatel těžké poškození jedné a lehké poškození pěti jiných osob. Nezáleží na tom, že k čís. 2. bylo usnesením okresního soudu ve Slezské Ostravě ze dne 6. července 1922 vysloveno, že se stěžovatel ve zkušební lhůtě osvědčil; důsledkem tohoto výroku jest podle odst. čís. 2. §u 2 zákona čís. 562/19 toliko, že se pokládá za to, že stěžovatel v případě čís. 2 nebyl odsouzen; skutečnost, že skutek ten spáchal, trvá nerušeně dále (srovnej rozh. sb. n. s. čís. 1795, 1950, 2009). Oproti tomu není bez významu, že obžalovaný spáchal skutek pod čís. 3. souzený 27. září 1922, tedy krátce po uplynutí zkušební doby pod čís. 2. určené, která končila 29. května 1922. Nezáleží na tom, že se stěžovatel v jiných směrech choval bezúhonně. Rozhodným jest, že již třikráte v poměrně krátkých přestávkách spáchal skutky obdobné skutku nyní souzenému a že se stal zpětilým přes výstrahu, která mu byla dána rozsudky ho odsoudivšími, a ač mu již jednou pro hrubší poklesek byl povolen podmíněný odklad trestu. Při takto opětně osvědčeném nedostatku šetrnosti k bezpečnosti statků života, zdraví a těla lidského nedá se očekávati, že obžalovaný povede — Čís. 2496 —562i bez výkonu trestu nyní mu uloženého pořádný život i ve směrech skutky jeho dotčených. Odvolání je bezdůvodné a nebylo mu vyhověno.