Čís. 2491.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Skutková podstata přečinu §u 14 čís. 5 zákona nevyžaduje úmyslu pachatelova hanobiti republiku; stačí jeho vědomí, že jeho úmyslné hanobení republiky se děje způsobem štvavým, t. j. způsobilým, by vyvolalo nepřátelské smýšlení proti státu.
Spadá sem výtka nedostatku sociálního cítění a nehumánního jednání republiky vůči chudému lidu (dělníkům).
(Rozh. ze dne 30. září 1926, Zm II 129/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku zemského trestního soudu — Čís. 2491 —
547
v Brně ze dne 9. února 1926, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem rušení obecného míru ve smyslu §u 14 čís. 5 zák. na ochranu republiky, mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska důvodu zmatečnosti podle §u 281 čís. 9 a) tr. ř. namítá stížnost, že nešlo o hanobení republiky. Tvrzení, že u nás se vymáhají na dělnících daně, kdežto milionářům se čeká, není prý samo o sobě hanobením republiky a tvrzení, že se u nás střílí do dělníků, není prý rovněž o sobě hanobením republiky, ježto nebylo řečeno, že se tak děje nespravedlivě nebo protizákonně. Napadenému rozsudku nelze v tomto směru důvodně vytýkati mylné právní posouzení věci. Podle výkladu, jehož se výrokům obžalovaných v rozsudku dostalo — výklad závadného výroku náleží ke skutkovým zjištěním, vyhrazeným nalézacímu soudu — byla v poznámkách obžalovaných obsažena výtka nedostatku sociálního cítění a nehumánního jednání republiky vůči chudému lidu, pokud se týče dělníkům. Nelze tudíž pochybovati o tom, že obžalovaní hanobili republiku, prohlašujíce o ní, že je ve svém konání stižena vadami, jež jsou zdrojem jednání nehumánního, nesociálního a tím zavržitelného. Stejně neodůvodněnou jeví se býti námitka, že hanobení nestalo se způsobem štvavým. Způsob hanobení je štvavým, když hanobení má neb alespoň může míti v zápětí vyvolávání nepřátelského smýšlení proti státu. Podle skutkových zjištění rozsudku dlužno míti za to, že výroky obžalovaných pronesené před četnými přívrženci strany komunistické a podněcující k zášti proti republice, mohly vyvolati nepřátelské smýšlení proti republice. Tvrdí-li zmateční stížnost v této souvislosti, že obžalovaní opakovali jen to, co posluchači již mnohokrát četli ve formě mnohem ostřejší v novinách, neprovádí tím uplatňovaného hmotněprávního důvodu zmatečnosti způsobem vyhovujícím zákonu, neboť nedrží se skutkových zjištění nalézacího soudu, nýbrž vychází z předpokladu jím nezjištěného. Ostatně je pro posouzení otázky, zda byla v souzeném případě republika hanobena způsobem štvavým, nerozhodno, zda byly posluchačům známy případy ostřejšího hanobení republiky čili nic.
Po subjektivní stránce namítá stížnost především, že obžalovaní nebyli si vědomi, že hanobí svými projevy republiku. Touto námitkou neprovádí stížnost důvodu zmatečnosti podle §u 281 čís. 9 a) tr. ř. po zákonu, nýbrž brojí jí jen nedovoleným způsobem proti opačnému skutkovému zjištění nalézacího soudu, o něž též Nejvyšší soud své rozhodnutí opříti musí (§ 288 čís. 3 tr. ř.). Tvrdí-li dále stížnost v tomto směru, majíc patrně na mysli důvod zmatečnosti podle §u 281 čís. 5 tr. ř., že rozsudek neuvádí důvodů pro výrok, že obžalovaní byli si vědomi, že hanobí republiku, dlužno poznamenati, že toto tvrzení neodpovídá skutečnosti, neboť rozsudek odůvodňuje v rozhodovacích důvodech výrok, že obžalovaní hanobili republiku úmyslně, tedy vědomě. Dále namítá zmateční stížnost, dovolávajíc se číselně zároveň též důvodu zmatečnosti podle §u 281 čís. 5 tr. ř., že rozsudek nezjišťuje, že — Čís. 2492 —
548
obžalovaní si byli toho vědomi, že hanobení republiky se děje způsobem štvavým, tvrdí dále, že obžalovaní ve skutečnosti si nebyli vědomi, že hanobí republiku způsobem štvavým, a vyslovuje názor, že ke skutkové podstatě přečinu podle §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, spáchaného způsobem štvavým, se vyžaduje, by pachatel měl v úmyslu, hanobiti republiku způsobem štvavým. Tento názor zmateční stížnosti jest nesprávný. V tomto směru vyžaduje se po subjektivní stránce pouze, by pachatel byl si toho vědom, že jeho úmyslné hanobení republiky se děje způsobem štvavým, t. j. že je způsobilým, by vyvolalo nepřátelské smýšlení proti státu. Námitka stížnosti, že rozsudek nezjišťuje, že obžalovaní byli si vědomi, že hanobí republiku způsobem štvavým, jeví se býti bezdůvodnou, neboť rozsudek uvádí v rozhodovacích důvodech výslovně: »Štvavého rázu svého proslovu byl si zejména vědom obžalovaný Ú.; neboť. . . .« a zjišťuje mimo to, že obžalovaní podněcovali svými poznámkami k zášti proti republice, t. j. že působili na jiné osoby úmyslně a vědomě za tím účelem, by v nich vyvolali zášť proti republice. Tvrdí-li tedy stížnost, že obžalovaní nebyli si vědomi, že hanobí republiku způsobem štvavým, brojí tím jen nepřípustným způsobem proti opačnému skutkovému zjištění nalézacího soudu, takže se tu uplatňovanému hmotněprávnímu důvodu zmatečnosti nedostává provedení vyhovujícího zákonu (§ 288 čís. 3 tr. ř.). S tímto skutkovým zjištěním nalézacího soudu ocitá se stížnost v rozporu též potud, pokud v této souvislosti tvrdí, že obžalovaným se jednalo jen o to, by uvedli na pravou míru řeč K-ovu, který vykládal, jak špatně se daří dělnictvu v Rusku. Nalézací soud nenechal tuto obhajobu mimo úvahu, dospěl však přes to k přesvědčení, že obžalované stihá subjektivní vina ve smyslu §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky. Obžalovaní mohli si pro svou polemiku s K-em zvoliti formu bezvadnou. Užili-li k tomu cíli prostředku, jenž vyčerpává skutkovou podstatu přečinu podle §u 14 čís. 5 zák. na ochranu republiky, musí zodpovídati za tento prostředek.

Citace:

č. 2491. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 562-564.