Čís. 2474.

Telegrafy (zákon ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n.).
Pojem »zařízení« (§ 24 čís. 1 zákona) zahrnuje v sobě i »součástky zařízení«, třebas jich lze užiti i k jiným účelům.
V subjektivním směru stačí ke skutkové podstatě přečinu podle §u 24 čís. 1 zákona jakkoliv zaviněné jednání proti zákazu zákona; nevyvinuje omyl ohledně doby, kdy dlužno žádost o úřední povolení podati.
(Rozh. ze dne 10. září 1926, Zm 1 306/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 31. března 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 24 odst. prvý zákona ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 Sb. z. a n. z roku 1924.
Důvody:
Pokud zmateční stížnost dovolává se důvodů zmatečnosti čís. 9 a) a 10 §u 281 tr. ř., v pravdě jen čís. 9 a), domáhajíc se sproštění obžalovaného z obžaloby, uplatňuje, že skutková podstata přečinu podle §u 24 čís. 1 zákona o radiotelegrafii, jímž byl obžalovaný uznán vinným, není dána ani v objektivním směru. Namítá v podstatě, že obžalovaný neměl ještě úplně zařízené radiotelefonní stanice, nýbrž teprve si opatřil prostředky k jejímu zařízení, takže stanice nebyla dokončena a v době četnické prohlídky hotova. Přečin podle §u 24 čís. 1 zákona je prý však dokonán teprve úplným zařízením stanice, nikoli již zkoušením možnosti jejího zařízení. Stížnost zneuznává podstatu onoho zákonného ustanovení. Obžalovaný byl uznán vinným proto, že v lednu 1926 v U. bez povolení přechovával radiotelefonní zařízení. V §u 24 čís. 1 mluví se také jen o zařízení a nikoli o hotové radiotelefonní stanici. Pravda, že — Čís. 2474 —
506
zařízením lze rozuměli zařízení jako celek, tedy i kompletní stanici radiotelefonní, přirozený význam toho slova dopouští však beze všeho, by se ho používalo k označení nejen celku, nýbrž i jednotlivých součástek, z nichž radiotelefonní stanice je sestavena nebo sestaviti se dá. To plyne zejména z této úvahy. V zákoně z 20. prosince 1923, čís. 9/24 Sb. z. a n., — který byl vydán ve smyslu čtvrtého odst. §u 18 zákona o telegrafech čís. 60/23 a tvoří s ním, jakož i s prováděcím nařízením (nyní vládním nařízením ze dne 16. dubna 1925, čís. 82 sb. z. a n. k tomuto zákonu ze dne 17. dubna 1924, čís. 78 Sb. z. a n.) jednotný celek — ukládá se na více místech (§ 11, 1 b), c), § 16 1 d), 3, § 17, § 19, 3, § 20), těm, kdož se ucházejí o povolení k výrobě a prodeji radiotelegrafických a radiotelefonických zařízení, že musí v žádosti uvésti druhy zařízení, jež chtějí vyráběti nebo prodávati. V témže zákoně mluví se na více místech o koncesi na zřizování nebo provoz stanic radiotelegrafických a radiotelefonických nebo o povolení k prodeji, přechovávání atd. radiotelegrafických zařízení. Zákon tu zřejmě klade stanici jako celek proti zařízení jako součásti celku. Dále sluší poukázati na § 10 vládního nařízení ze dne 17. dubna 1924, čís. 78 Sb. z. a n., kde se praví, co se míní radiotelegrafními zařízeními, k jichž výrobě výrobci jsou oprávněni, a je tam vypočtena celá řada jednotlivých přístrojů, jako anteny rámové, detektory krystalové i lampové atd. V následujícím odstavci se pak uvádí: »Vysílací stanice v takových výrobnách povolují se výhradně k tomu účelu, by se jimi vyzkoušela vyráběná zařízení. Toto ustanovení obsahuje i § 9 platného nyní vládního nařízení ze dne 16. dubna 1925, čís. 82 Sb. z. a n. Kromě toho jsou v §u 11 b) čís. 2 nař. čís. 78/1924 jednotlivé součástky, z nichž radiotelegrafrií nebo radiotelefonní stanice je sestavena, výslovně označovány za radiotelegrafní zařízení. I slovný výklad i názvosloví zákona, jeho účel a také zpráva ústavněprávního výboru senátu nasvědčují tomu, že slovo »zařízení« a »součástky zařízení« jest jedno a totéž, nebo, správněji řečeno, že pojem »zařízení« zahrnuje v sobě i »součástky zařízení«, bez ohledu na to, že se jich snad dá užiti i k jiným účelům. Také v obecné mluvě rozeznává se zařízení úplné od zařízení částečného. 2 toho všeho plyne, že zmate.ční stížnost dává zákonnému znaku »zařízení« výklad velmi úzký, nemající opory v zákoně, zastávajíc názor, že v §u 24 čís. 1 je míněna jen úplná stanice radiotelefonní. Podle toho dlužno součástky, které u obžalovaného byly zabaveny: antena, ladicí cívka s krystalem a jeden pár sluchátek s přípojkou, považovati za radiotelefonní zařízení ve smyslu zákona z 20. prosince 1923, čís. 9/24 Sb. z. a n. a byl proto obžalovaný, jenž součástky ty bez úředního povolení měl u sebe, to jest je přechovával (§ 3 odst. druhý zákona), uznán právem vinným přečinem podle §u 24 čís. 1. Pro přičítatelnost je zcela nerozhodno, že stanice nebyla ještě vyzkoušena a kompletně zařízena, poněvadž trestný čin byl již dokonán samotným přechováváním oněch součástek radiotelefonního zařízení. Právní posouzení věci nalézacím soudem je proto bezvadné a v důsledku toho netrpí rozsudek ani stížností vytýkanou nejasností nebo neúplností podle čís. 5 §u 281 tr. ř. Nevycházíť soud z předpokladu, že koupením sluchátek — čís. 2475 —
507
sluší považovati stanici za zařízenu a že od okamžiku jejich kupu počíná povinnost přihlásiti stanici. Naopak souci stojí na správném stanovisku, že jak sluchátka tak i ostatní předměty u obžalovaného zabavené jsou radiotelefonním zařízením a že obžalovaný prohřešil se proti zákazu §u 24 čís. 1 zák. o radiotelegrafii, jakmile je měl v moci (přechovával) bez úředního povolení, bez ohledu na to, že šlo jen o přípravné kroky ku zřízení stanice. Ani formelní vady ani právního omylu není v tom, když nalézací soud uznal skutkovou podstatu přečinu podle §u 24 čís. 1 zákona za dánu přes to, že obžalovaný se vykázal koncesní listinou ze dne 5. února 1926. Neboť v té době byl trestný čin, spočívající v přechovávání součástek, již dokonán a nemohlo jej již odčiniti nápotomní udělení koncese. V subjektivním směru stačí ke skutkové podstatě ať jakkoli zaviněné jednání proti zákazu zákona (§ 238 tr. zák.). Takové zavinění nalézací soud u obžalovaného předpokládá a vysvítá i ze samotného zodpovídání se obžalovaného. Nalézací soud u obžalovaného omylu ve skutkovém směru podle §u 2 e) tr. zák. nezjišťuje. Pokud byl v omylu, týkal se tento doby, kdy je třeba vyžádati si úřední povolení ke zřízení stanice. Tento omyl je však svou povahou omylem právním, záležejícím v neznalosti toho, že podle zákona je úředního povolení zapotřebí již před zřízením stanice. Takový omyl podle §u 233 tr. zák. neomlouvá. Dovolávání se důvodu zmatečnosti čís. 9 b) §u 281 tr. ř. nemá proto podstaty.

Citace:

č. 2474. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 521-523.