Čís. 2560.

Slovem »církev« jest označen jednak pojem neosobní, jímž jest souhrn učení, obyčejů a zřízení určitého náboženství, jednak pojem osobní, jímž jest církevní obec, t. j. úhrn osob z obyvatelstva toho kterého obvodu nebo celého světa k určitému náboženství se hlásících.
Urážlivé projevy o církvi, mající na zřeteli církev v osobním smyslu, spadají pod pojem urážky korporace zákonem uznané ve smyslu §u 492 tr. zák.; urážkou církve ve smyslu §u 303 tr. zák. jsou jen tehdy, čelil-li projev a úmysl pachatelův proti církvi ve smyslu neosobním; útokem proti církvi jest tu zároveň útočeno i proti učení, obyčejům a zřízení církve té.
Papežství jest zřízením církve římsko-katolické.
(Rozh. ze dne 25. listopadu 1926, Zm II 312/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 19. června 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem urážky církve podle §u 303 tr. zák.
Důvody:
Uplatňujíc důvod zmatečnosti podle čís. 9 písm. a), správně čís. 10 §u 281 tr. ř., namítá zmateční stížnost, že souzený skutek zakládá, jelikož obžalovaný mluvil pouze všeobecně o církvi římsko-katolické a nemluvil vůbec o učeních, obyčejích anebo zřízeních jejích, nikoliv prečin §u 303 tr. zák., jímž byl obžalovaný uznán vinným, nýbrž přestupek — Čís. 2560 —
691
podle §u 492 (491) tr. zák., pro který nebyl obžalovaný stíhán, přesněji ohledně něhož chybí trestní návrh obžalobce k stíhání skutku oprávněného. Námitka neobstojí. Pojem, ku kterému poukazuje slovo církev (náboženská společnost) má dvojí obsah. Slovem tím označuje se jednak pojem neosobní, jímž jest souhrn učení, obyčejů a zřízení určitého náboženství, jednak pojem osobní, jímž jest církevní obec, t. j. úhrn osob z obyvatelstva toho kterého obvodu nebo celého světa k určitému náboženství se hlásících. Nadpis §u 303 tr. zák. »urážka církve nebo náboženské společnosti« hledí toliko k pojmu neosobnímu, jak vyplývá ze souvislosti §u 303 a §u 122 b) tr. zák. a z toho, jak pojem urážky církve (náboženské společnosti) vymezen v doslovu §u 303 tr. zák. Urážlivé projevy o církvi, mající na zřeteli pojem osobní, spadají za ostatních zákonných předpokladů jako urážky korporace zákonem uznané pod ustanovení §§ů 492, 487—491 tr. zák. Pro posouzení, zda přichází v úvahu předpis §u 303 či předpis §u 492 (487—491) tr. zák., je tudíž rozhodnou skutečnost, zda směřoval projev a úmysl mluvčího proti církvi ve smyslu neosobní či osobní stránky pojmu tím naznačeného. A tu vyslovují rozhodovací důvody prvé stolice, že obžalovaný, který přestoupil k církvi československé, chtěl svým výrokem poukázati na rozdíl mezi církví československou a církví římsko-katolickou. Jelikož však lidé z jedné církve do druhé přestupují z pravidla proto, že se jim učení, obyčeje a zařízení církve, do které vstupují, více zamlouvají než učení, obyčeje a zařízení církve, z níž vystupují, a jelikož rozdíl mezi církvemi nepozůstává v rozdílu obecenstva k té а k oné církvi příslušejícího, nýbrž v rozdílu obojích učení, obyčejů a zařízení, jest logickým důsledkem předpokladu o pohnutce a záměru obžalovaného předchozí věta rozhodovacích důvodů, že smysl závadného výroku jest ten, že označením římsko-katolické církve za »kurv . . . kou«, »sakramentskou«, »k . . . . . . u« a Říma za »k . . . . . . ý«, jsou co takové označeny také učení, obyčeje a zařízení církve římsko-katolické. Nalézací soud neoznačil sice výslovně, která učení, obyčeje a zařízení římsko- katolické církve byla zlehčována, toho nebylo však třeba, poněvadž napadený rozsudek výslovně zjišťuje, že obžalovaný hleděl oním výrokem úmyslně zlehčovati církev římsko-katolickou. Čelil-li však útok proti ní, bylo tím zároveň útočeno proti učením, obyčejům a zařízením církve římsko-katolické. Dospěl-li nalézací soud na základě těchto zjištění ku přesvědčení, že obžalovaný výrokem svým úmyslně projevil opovržení učením, obyčejům a zařízením církve římsko-katolické a posoudil-li čin obžalovaného podle §u 303 tr. zák., odpovídá odsuzující výrok jak zjištěnému stavu věci, tak i zákonu. Podřadění skutku pod ustanovení §u 303 tr. zák. není nikterak na závadu, že sice v papežství a určení Říma jeho sídlem, nikoliv však již v Římě samotném (jak rozsudek předpokládá) možno shledati zařízení římsko-katolické církve a že jinak obžalovaný o jednotlivých učeních, obyčejích anebo zřízeních církve jím povšechně napadené se nezmínil. Chrání-li ustanovení §u 303 tr. zák. vážnost církve již proti sesměšňování nebo zlehčování i jen jediného učení, obyčeje nebo zřízení jejího, bylo by přímo nesmyslným odepříti jí tuto ochranu proti útokům pro větší rozsah jejich nebezpečnějším — Čís. 2561 —
692
a více protiprávním, totiž útokům, kterými se sesměšňuje nebo zlehčuje celek (úhrn) učení, obyčejů a zařízení napadené církvi vlastních neboli to, co rozumíme církví v neosobním smyslu tohoto slova (srovnej i čís. 1600 sbírky nálezů býv. soudu zrušovacího ve Vídni). Zjištění převzaté nalézacím soudem stačilo by úplně ke zločinu rušení náboženství podle §u 122 tr. zák., jehož se dopouští mimo jiné i ten, kde řečmi náboženství veřejně prokazuje opovržení. Podle tohoto zákonného ustanovení není totiž chráněno náboženství in abstracto, nýbrž náboženství podle učení církví ve státě uznaných a to buď jako celek, neb i jednotlivé jeho nauky. Z porovnání zločinu podle §u 122 tr. zák. a přečinu podle §u 303 tr. zák. vychází pak, že zákon chce trestati i zlehčování souhrnu té neb oné církve. Odsoudil-li nalézací soud obžalovaného, jakkoli tento úmyslně hleděl zlehčovati církev římsko-katolickou, toliko pro ménětrestný přečin podle §u 303 tr. zák., nestala se mu nijaká křivda.

Citace:

č. 2560. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 706-708.