čís. 2431.

Ústavní listina (zákon ze dne 29. února 1920, čís. 121 sb. z. a n.) Immunità.
Členství v Národním shromáždění (§ 24 úst. listiny) nabývá se již samotnou volbou, nikoliv teprve složením slibu podle §u 13 zákona ze dne 29. února 1920, čís. 124 sb. z. a n. a §u 22 zákona ze dne 29. února 1920, čís. 121 sb. z. a n.
Otázku zda platnost či neplatnost volby působí v připadle zrušení volby volebním soudem ex nunc či ex tunc, dlužno řešiti podle ustanovení zákona o volebním soudě.
Nezáleží na tom, kdy byl trestný čin spáchán, rozhodným jest pouze, že trestní řízení směřuje proti osobě zvolené za člena Národního shromáždění.
(Rozh. ze dne 25. června 1926, Zm 1 232/26.)
27 Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Konáním hlavního přelíčení dne 27. listopadu 1925 v trestní věci proti obžalovanému pro přestupek proti bezpečnosti cti podle §u 488 tr. zák., vynesením odsuzujícího rozsudku z téhož dne a předložením spisů odvolací stolici k rozhodnutí o odvolání obžalovaného bez předchozího souhlasu senátu Národního shromáždění porušen byl zákon v předpisu §u 24 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, čís. 121 sb. z. a n.; rozsudek okresního soudu v Hradci Králové zrušuje se jako zmatečný a okresnímu soudu se nařizuje, aby ve věci dále ve smyslu §u 24 ústavní listiny postupoval.
Důvody:
O soukromé obžalobě Františka К-a na obžalovaného pro urážku na cti podané dne 8. září 1925 u okresního soudu v Hradci Králové provedeno bylo u tohoto okresního soudu trestní řízení až ku hlavnímu přelíčení dne 20. října 1925, v němž dne 3. listopadu a 27. listopadu 1925 bylo pokračováno, a tohoto dne vynesen byl rozsudek, jímž byl obžalovaný uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti cti podle §u 488 tr. zák. a odsouzen nepodmínečně podle §u 493 tr. zák. za použití §u 266 tr. zák. do vězení na tři dny zaměněného podle §u 261 tr. zák. v peněžitou pokutu 150 Kč а k náhradě nákladů. K odvolání obžalovaného co do viny a trestu předloženy spisy krajskému soudu jako soudu odvolacímu v Hradci Králové, u něhož však к dalšímu jednání nedošlo, protože se ukázalo, že podle vyhlášky ústřední komise při ministerstvu vnitra o výsledku voleb do Národního shromáždění v Úředním listu republiky československé z 25. listopadu 1925, čís. 269, istr. 5943 zvolen byl obžalovaný za senátora.
Konáním hlavního přelíčení dne 27. listopadu 1925, vynesením odsuzujícího rozsudku a předložením spisů odvolací stolici k rozhodnutí o odvolání obžalovaného v této trestní věci bez předchozího souhlasu senátu byl porušen zákon v předpisu §u 24 ústavní listiny z 29. února 1920, čís. 121, Sb. z. a n., podle něhož k jakémukoliv trestnímu (nebo disciplinárnímu) stíhání člena Národního shromáždění pro činy nebo opomenutí, nespadající do rámce §u 23 úst. listiny (s výhradou trestní odpovědnosti podle druhého odst. §u 24) jest třeba souhlasu příslušné sněmovny. Nesprávným jest právní názor, jímž se řídil okresní soud v Hradci Králové, že totiž poslancem po případě senátorem stává se zvolený teprve složením slibu podle §u 13. zákona z 29. února 1920, čís. 124 sb. z. a n. a §u 22. zákona z 29. února 1920, čís. 121 sb. z. a n. Členství v Národním shromáždění nabývá se naopak již samotnou volbou. Nasvědčují tomu tyto úvahy: Podle §u 11 zákona ze dne 29. února 1920, čís. 124 sb. z. a n. o složení a pravomoci senátu vydá ministr vnitra zvoleným senátorům ověřující list, jenž opravňuje zvoleného vstoupiti do senátu a účastniti se jeho jednání. Tento osvědčující list je tudíž aktem deklaratorním. Další ustanovení téhož paragrafu, že ono oprávnění pomíjí, byla-li volba volebním soudem prohlášena neplatnou, svědčí tomu, že, pokud rozhodnutí volebního soudu nebylo prohlášeno, dotud nelze — čís. 2432 —
42
o členství zvoleného pochybovati, do té doby jest zvolený členem Národního shromáždění. Výkladu tomu nasvědčuje i ustanovení §u 15 zákona o volebním soudě z téhož data, čís. 125 sb. z. a n., že stížnost proti volbě nemá odkládacího účinku, z čehož plyne, že nelze považovati toho, proti němuž stížnost čelí, za nezvoleného. Zvláště důležitým jest ustanovení §ů 20 a 21 zákona o volebním soudě, že volební soud prohlásí v nálezu, v jaké míře volba ,se zrušuje, čímž jasně naznačeno, že základem a to jediným k nabytí členství v Národním shromáždění jest jedině vykonaná volba, kterou nutno zrušiti, má-li zvolený členství pozbýti. Sluší-li postup §u 20 zachovati i v případě ověřování voleb, jak ustanovuje § 21 téhož zákona, pak ustanoveni §u 55 zákona čís. 123 sb. z. а n., které mluví o prohlášení volby za neplatnou, sluší rozuměti tak, že volba není neplatnou, nýbrž, že výrokem volebního soudu se zrušuje, ježto podle zákona o volebním soudě není výroku prohlašujícího neplatnost volby. Podle znění §§ů 20 a 21 zákona o volebním soudě působí zrušení ex nunc a nikoli ex tunc. Pochybnosti vzbuzuje ovšem § 19 ústavní listiny Československé republiky, který mluví o tom, že o platnosti volby do sněmovny poslanecké 1 do senátu rozhoduje volební soud.
Pochybnosti tyto však rozptýleny jsou dalším ustanovením téhož paragrafu, ze podrobnosti upravuje zákon (scil. o volebním soudě). Jest tudíž řešiti otázku, zda platnost či neplatnost volby působí v případě zrušení volby volebním soudem ex nunc či ex tunc, podle ustanovení zákona o volebním soudě. Rovněž nelze za to míti, že zvolený nabývá členství Národního shromáždění a tím práva immunity teprve složením slibu. Proti tomuto výkladu svědčí zejména ustanovení §u 22 odstavec třetí ústavní listiny, že odepření slibu má v zápětí ztrátu mandátu, tedy ztrátu členství Národního shromážděni. Kdyby bylo možno zastávati náhled, že členství nabývá se teprve složením slibu, že akt nabývací jest teprve složením slibu ukončen, nebylo by třeba tohoto ustanovení, neboť zvolený nemohl by ztratiti mandát, kterého ještě nenabyl. § 24 ústavní listiny ustanovuje, že кkjakémukoliv trestnímu stíhání jest třeba svolení příslušné sněmovny. Nezáleží na tom, kdy byl trestný čin spáchán, rozhodným jest pouze, že trestní řízení směřuje proti osobě zvolené za člena Národního shromáždění. Bylo tudíž zmateční stížnosti generální prokuratury podle §u 33 tr. ř., vyhovětí a podle §§ů 292, 479 tr. ř. uznati právem, jak se stalo.

Citace:

č. 2431. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 435-437.