Čís. 2523.

Beztrestnost úpadku z nedbalosti (§ 486 čís. 1, 2 tr. zák.) promlčením není zpravidla závislou na náhradě škody, leč by úpadce měl — Čís. 2523 —
620
k volnému použití jistý majetek, který mu umožňuje aspoň částečně splniti závazky, převzaté soudně schváleným vyrovnáním.
Omezení míry náhrady »podle svých sil« (§ 229 b) tr. zák.) platí
i pro případy §u 531 b) tr. zák.
(Rozh. ze dne 30. října 1926, Zm I 372/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 24. dubna 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem úpadku z nedbalosti podle §u 486 čís. 1 a) a 2 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost, dovolávajíc se číselně důvodu zmatečnosti čís. 9 (správně 9 b) §u 281 tr. ř. dovozuje, že první soud vyložil právně mylně předpis §u 531 odst. b) tr. zák., vysloviv, že promlčení trestného činu obžalovaného — přečinu zaviněného úpadku podle §u 486 čís. 1 a 2 tr. zák. nenastalo proto, že nedal poškozeným věřitelům náhrady, přes to, že mu to bylo možno. Zmateční stížnost má za to, že povaha trestného činu podle §u 486 tr. zák. vůbec nedopouští, by pachatel dal náhradu, dále, že omezení stanovené v §u 229 b) tr. zák., by tak učinil podle své možnosti (nebo podle svých sil) neplatí v případech §u 531 b) tr. zák., a, kdyby i platilo, že by se vztahovalo pouze na dobu promlčení, t. j. že by možnost náhrady musila tu býti v této době, nikoli teprve později, jak prý je tom v souzeném případě. Stěžovatel soudí, že nesplnění podmínky druhého odstavce §u 531 tr. zák. nemůže býti na závadu promlčení, které tu nastalo, a že tedy měl býti z obžaloby sproštěn. Zmateční stížnost má pravdu potud, že podmínka promlčení, stanovená v §u 531 odst. b) tr. zák., »by pachatel pokud toho povaha činu dopouští, poskytl náhradu«, platí samozřejmě jen pro delikty, při nichž podle obyčejného běhu věci náhrada může býti poskytnuta v promlčecí době, a že mezi tyto delikty přečin zaviněného úpadku zpravidla nenáleží, poněvadž povaha úpadku z nedbalosti, kotvící v neschopnosti platiti, nedovoluje, ba vylučuje, by svémocně věřitelům poskytoval náhradu a tím mařil jejich nárok na stejnoměrné uspokojení podle zákonných předpisů vyrovnacího nebo konkursního řádu v době, kdy nebylo ještě rozhodnuto o dalším osudu jmění úpadcova. Avšak zmateční stížnost přehlíží, že tu je jiný případ; rozsudek zjišťuje, že obžalovaný uzavřel 29. ledna 1924 se svými věřiteli vyrovnání 35%ní, jež soud potvrdil 13. června 1924; že měl sklad zboží, jehož řádný prodej mu umožňoval, by aspoň částečně uspokojil věřitele v mezích převzaté povinnosti a podle obsahu vyrovnání schváleného soudem; že však, ač mohl, věřitelům ničeho neposkytl, nýbrž, nestaraje se vůbec o prodej skladu, dopustil, by výtěžek zaň věřitelům ušel. Poněvadž podle obsahu rozsudku předsevzal obžalovaný poslední věřitele poškozující jednání 13. listopadu 1923, tak že promlčecí lhůta uplynula 13. listopadu 1924 a vyrovnání s věřiteli, umožňující mu — ba zavazující ho poskytnouti — Čís. 2524 —
621
věřitelům částečnou náhradu, bylo uzavřeno v lednu a schváleno soudem v červnu 1924, jest patrno, že obžalovaný měl právě v promlčecí lhůtě možnost, nahraditi škodu a splniti podmínku promlčení odstavce b) §u 531 tr. zák. Poněvadž ji nesplnil, nenastalo promlčení, a odsuzující výrok jest odůvodněn zákonem i zjištěným stavem věci.
Budiž podotknuto, že omezení míry náhrady, vyslovené podle §u 229 písm. b) tr. zák. dodatkem »podle svých sil« platí také pro případy §u 531 b) tr. zák. přes to, že tento zákonný předpis onoho dodatku neobsahuje, poněvadž opačný výklad, obsažený ve zmateční stížnosti by vedl k nemožnému důsledku, že by podmínky promlčení u zločinů byly mírnější než u přečinů a přestupků. Tvrzení zmateční stížnosti, že obžalovaný nebyl s to, by dal věřitelům náhradu, poněvadž mu po zaplacení »režie« a nákladů vyrovnacího řízení ničeho nezbylo, takže byl nucen vykonati ještě v promlčecí lhůtě vyjevovací přísahu, a že mu nemůže býti na ujmu, co zavinil jeho syn při realisaci skladu zboží, — jest pouhým s hlediska hmotněprávního zmatku nepřípustným brojením proti formálně bezvadnému zjištění nalézacího soudu, že obžalovaný přes to, že vykonal v červnu 1924 vyjevovací přísahu, a že v říjnu 1924 byl zamítnut návrh na vyhlášení úpadku pro nedostatek peněz, měl již po uzavření vyrovnání v lednu 1924 možnost uspokojiti částečně své věřitele z výtěžku skladu zboží, že však této možnosti nesplnil a svou netečností zavinil, že největší část výtěžku zmizela v kapsách jeho syna pod titulem »režie« ke škodě věřitelů, jimž se ničeho nedostalo. K těmto úvahám sluší ještě podotknouti, že toto rozhodnutí není v rozporu s rozhodnutím nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1925, č. j. Zm II 215/25, uveřejněným v úřední sbírce pod číslem 2198 sb. n. s., neboť toto rozhodnutí má na mysli jen pravidelné typické případy úpadku a nemělo příčiny vzhledem na skutkový děj jemu za základ sloužící uvažovati o skutečnostech zcela výjimečných, jak se objevily v souzeném případě, kde obžalovaný (úpadce) měl výjimečně podle rozsudkového zjištění k volnému použití jistý majetek, který mu umožňoval aspoň částečně splniti závazky, převzaté soudně schváleným vyrovnáním. Neodůvodněnou zmateční stížnost bylo proto zavrhnouti.

Citace:

č. 2523. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 635-637.