čís. 2447.

»Narovnáním« ve smyslu §u 188 b) tr. zák. není úmluva o náhradě, při níž nebyla stanovena přesná lhůta splatnosti; poškozený jest v takovém případě oprávněn učiniti trestní oznámení kdykoliv.
(Rozh. ze dne 19. srpna 1926, Zm 2 87/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 1. prosince 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §§ů 183 a 184 tr. zák. Důvody:
Dovolávajíc se jediného důvodu zmatečnosti čís. 9 b) §u 281 tr. ř., namítá zmateční stížnost, že nalézací soud vyložil zákon nesprávně řeše otázku, zda narovnání mezi obžalovaným a zástupci poškozeného jím Mezinárodního všeodborového svazu o náhradě škody, vzešlé ze skutku obžalovaného, odpovídá pojmu »narovnání« ve smyslu §u 188 b) tr. zák. Stížnost dovozuje, že, i když bylo při onom narovnání ujednáno, že obžalovaný nahradí zpronevěřené jím peníze podle možnosti, dlužno toto ujednání pokládati za určité vzhledem к tomu, že obžalovaný, jsa dělníkem, nemá jmění kromě mzdy, a že, je-li v §u 188 b) tr. zák. řeč o určitém čase, nesluší se toto ustanovení vykládati tak, že by konečná lhůta musila býti stanovena pevným datem. Že i poškozený Svaz pokládal narovnání za určité, je prý patrno z toho, že po dobu téměř tří let, po kterou obžalovaný podle své platební schopnosti náhradu splácel, ne- učinil naň trestního oznámení. Námitce nelze přiznati oprávnění. Nalézací soud nebyl přes svědomitou péči, se kterou řešil podle rozsudkových důvodů otázku obsahu onoho narovnání, s to, by dospěl v tom směru к určitému závěru vzhledem к tomu, že ujednání uzavřeno bylo mezi obžalovaným a tajemníkem Svazu Josefem V-em pouze ústně, dotyčné údaje svědka jevily se nalézacímu soudu nespolehlivými, vypovědí ostatních o témž bodě slyšených svědků pak se navzájem značně rozcházejí. Rozsudek dospívá tudíž k závěru, že jest dvojí možnost: buď byl obžalovaný podle narovnání povinen nahraditi škodu do konce roku 1923 nebo nebyla konečná lhůta splatnosti přesně dojednána a bylo obžalovanému povoleno konati splátky podle možnosti. V onom případě nedostál obžalovaný svému závazku, jelikož poslední splátku 300 Kč zapravil teprve dne 7. června 1925, dokonce po trestním oznámení, které naň učiněno bylo dne 28. března 1925. V druhém případě nebylo však podle názoru nalézacího soudu vyhověno předpisu §u 188 b) tr. zák., podle něhož se vyžaduje výslovně, by se pachatel zavázal (zaručil), že dá poškozenému náhradu v určitém čase, a aby poškozený tento závazek přijal. Úmluva o náhradě, při níž přesná lhůta »splatnosti stanovena nebyla, nemá podle názoru prvého soudu vůbec významu, a poškozený je v takovém případě oprávněn učiniti trestní oznámení kdykoliv. Právní hledisko, s něhož řešil nalézací soud otázku, vyhovuje plně zákonu. V §u 188 tr. zák. jsou pod a) — d) vypočteny případy, v nichž ustanovení §u 187, pokud se týče §u 188 tr. zák. o beztrestnosti krádeže a zpronevěry pro účinnou lítost místa nemá. Pouze nepřímo, úsudkem z opaku, vykládá se ustanovení §u 188 b) tr. zák. (správně), v ten rozum, že pachatel jest prost trestu (prvá věta téhož §u) mimo jiné také tehdy, když se zaváže, že poškozenému dá v určitém čase náhradu a smíru dostojí. Předpis /sám je rázu výjimečného (§ 33 tr. zák.), dlužno ho tudíž používati přesně podle jeho doslovu zejména také potud, že pachatelův závazek musí zníti na poskytnutí náhrady v určitém čase. Tento obrat nepřipouští jiného výkladu, než který mu přikládá napadený mzsudek, že totiž v úmluvě o náhradě nutno přesně stanovití lhůtu splatnosti, t. j. dobu, do které zavazuje se pachatel dáti náhradu. Mělo jím zřejmě býti naznačeno, že není přípustno ponechati pachateli na libovůli, zda vůbec a kdy škodu nahraditi zamýšlí. Výjimky z tohoto zákonem výslovně stanoveného pravidla nelze uznati ani pro případy, v nichž pachateli jeho majetkové poměry nebo jeho příjmy znemožňují vzíti na sebe závazek k poskytnutí náhrady v určitém čase, předem přesně stanoveném, ve kterých se tudíž pachatel, byť se souhlasem poškozeného uvoluje pouze, že škodu nahradí podle možnosti. Připuštění takovéto výjimky znamenalo by zákonodárcem nezamýšlený průlom do zásady, došedší výrazu v §u 187 tr. zák., podle něhož zpravidla přestává krádež a zpronevěra býti trestnou jen tehdy, když pachatel napraví všechnu škodu, vzešlou z jeho skutku, prve, než soud nebo jiná vrchnost zví o jeho provinění.

Citace:

č. 2446. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 468-470.