čís. 2424.

Důvodem trestnosti zločinu vydírání (§ 98 b) tr. zák.) není protiprávnost prostředku pachatelem použitého, nýbrž protiprávnosť nároku, jejž prostředkem tím vymáhá. Nezáleží na tom, zda pachatel je nebo není oprávněn způsobiti zlo skutečně způsobené neb opovězené; rozhodným jest jen, že není oprávněn způsobiti újmu, která by vzešla osobě, jíž se činí násilí z toho, že pod nátlakem násilí dá své vůli směr pachatelem chtěný.
Vydírání předpokládá, že osoba, jíž se činí násilí, není povinna ku konání, snášení neb opomenutí, které se na ní vynucuje. Není vydíráním vynucené konání, snášení neb opomenutí, na něž má pachatel vůči osobě, — čís. 2424 —
399
jíž za tím účelem činí násilí, právní nárok. Mylný předpoklad pachatelův, že mu takový nárok přísluší, jest omylem, vylučujícím zlý úmysl (§2 písm. e) tr. zák.).
Ani při zločinu §u 99 tr. zák. nezáleží na protiprávnosti prostředku, nýbrž jedině na protiprávnosti účelu; lhostejno, že osoba, jíž se hrozí oznámením trestného činu, čin ten spáchala.
(Rozh. ze dne 21. června 1926, Zm 2 105/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 15. října 1925, pokud jím obžalované Marii K-ové vyměřen byl pro zločin veřejného násilí vydíráním ve smyslu §u 98 b) tr. zák. trest podle nižší sazby §u 100 tr. zák., zrušil však podle §u 290 tr. ř. rozsudek prvé stolice, pokud uznal Marii K»ovou vinnou zločinem veřejného násilí vydíráním podle §u 98 písm. b) tr. zák., jakož i ve výroku o trestu a výrocích s tím souvisejících a věc vrátil krajskému soudu v Novém Jičíně, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Opírajíc se o ustanovení §u 281 čís. 11 tr. ř., namítá zmateční stížnost, že nalézací soud vykročil z mezí zákonné sazby trestní, pokud se zakládá na přitěžujících okolnostech v zákoně jmenovitě uvedených, protože rozsudek zjišťuje úmysl obžalované vynutiti složení 7000 Kč, po případě 2700 Kč a přes to vyměřil trest podle první, nižší sazby §u 100 tr. zák. Stížnost je v neprávu. Arciť jest podle druhého odstavce §u 100 tr. zák. za okolností přitěžujících vyměřiti trest za zločiny podle §u 98 a podle §u 99 tr. zák. těžkým žalářem od jednoho roku do pěti let a jest tam jako taková přitěžující okolnost uvedeno také, že škoda, která by z vynucovaného konání, dopuštění neb opomenutí vzešla, převyšuje šesti set korun. Tato přitěžující okolnost může, jelikož vynucování nějakého konání, snášení neb opomenutí není vůbec složkou zločinu podle 99 tr. zák., nastati výhradně u zločinu vydírání podle §u 98 tr. zák. Tu však stížnost sama uznává vším právem, že skutečnosti v napadeném rozsudku zjištěné nenaplňují skutkové podstaty zločinu vydírání. Nelze-li skutek podřaditi pod pojem vydírání, nelze naň použiti trestní sazby pro okolnost, která jest důvodem této sazby jen při zločinu vydírání, a nelze rozsudku důvodně vytýkati, že nevyměřil trest podle vyšší zákonné sazby, k jejíž použití nutkal by výrok o vině jen, kdyby vyhověl správnému výkladu zákona. Stížnost jest, jak dovoženo, bezdůvodnou, i bylo ji proto zavrhnouti. Avšak stížnost podotýká právem, že rozsudek prvé stolice je stižen zmatkem čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř., — o němž ovšem stížnost prohlašuje, že ho neuplatňuje, jelikož nesprávným posouzením skutku, t. j. podřaděním ho pod ustanovení §u 98 písm. b) tr. zák. nestala se prý obžalované křivda, — proto že jednání obžalované zakládá skutkovou podstatu zločinu podle §u 99 tr. zák. Důvodem trestnosti vydírání není podle stálé judikatury zrušovacího soudu protiprávnosť prostředku pachatelem použitého (fysického násilí nebo vyhrůžky), nýbrž protiprávnosť nároku, jejž prostředkem tím vymáhá. Nezáleží na tom, zda pachatel je nebo není oprávněn způsobiti zlo skutečně způsobené neb opovězené; rozhodným jest jen, že není oprávněn způsobiti újmu, — čís. 2424 —
400
která by vzešla osobě, jíž se činí násilí, z toho, že pod nátklakem násilí dá své vůli směr pachatelem chtěný. Vydírání předpokládá, že osoba, jíž se činí násilí, není povinna ke konání, snášení neb opomenutí, které se na ní vynucuje. Není vydíráním vynucené konání, snášení neb opomenutí, na něž má pachatel vůči osobě, jíž za tím účelem činí násilí, právní nárok. Mylný předpoklad pachatelův, že mu takový nárok přísluší, jest omylem, pro nějž nebylo lze ve skutku spatřovati zločin, a vylučuje zlý úmysl podle ustanovení §u 2 písm. e) tr. zák. Po této stránce zjišťují však rozhodovací důvody prvé stolice, že obžalovaná byla přesvědčena, že veškeré nároky, které ve svých výhružných dopisech Vojtěchu a Anně K-ovým zaslaných uplatňovala, jsou správny a oprávněny a jen proto je uplatňovala, ačkoliv byly již vyrovnány a nebyly již po právu. Tímto zjištěným omylem jest vyloučen zlý úmysl vydírání, způsobiti osobě, jíž se činí násilí, protiprávní újmu, a pro nedostatek této subjektivní složky není skutková podstata zločinu vydírání jednáním obžalované naplněna. Výrok prvé stolice, který přes to uznal obžalovanou tímto zločinem vinnou, spočívá na nesprávném použití zákona a jest zmatečným podle §u 281 čís. 9 a) tr. ř. Pro skutkovou podstatu zločinu nebezpečného vyhrožování nedostává se v rozsudku prvé stolice a jeho důvodech zjištění zlého úmyslu §em 99 tr. zák. předpokládaného a nelze s hlediska výhradně směrodatných zjištění nalézacího soudu vyloučiti možnost, že zákona bylo nesprávně použito v neprospěch obžalované. Proto bylo podle §u 290 tr. ř. zrušovacímu soudu z povinnosti úřední předsejíti, jako kdyby onen důvod zmatečnosti byl uplatňován, a rozsudek první stolice v části tímto zmatkem stižené zrušiti. K tomu, by bylo v rozsahu zrušení rozhodnuto ihned ve věci samé, dosavadní skutková zjištění nalézacího soudu nestačí. Nedála-li se vyhrůžka rázu §u 98 písm. b) tr. zák. ve zlém úmyslu tam trestném, jest 0 ní uvažovati s hlediska zločinu nebezpečného vyhrožování, pro jehož skutkovou podstatu podle §u 99 tr. zák. stačí, bylo-li vyhrůžky použito jen v tom úmyslu, by byl uveden jednotlivec neb obyvatelstvo některé obce nebo některého okresu ve strach a nepokoj. Tento zlý úmysl nebyl nalézacím soudem v napadeném rozsudku ani zjištěn ani popřen a zejména není zjištěn výrokem, že vyhrůžky byly způsobilé vzbuditi v ohrožených důvodné obavy, ač dlužno předpokládati, že tímto výrokem jest zjištěno i vědomí obžalované o oné způsobilosti vyhrůžek, jelikož bez tohoto vědomí není možným úmysl její vynutiti vyhrůžkou to, k čemu projev ve spojení s vyhrůžkou poukazoval. Předpokládat’ pojem strachu a nepokoje duševní stav značně trapnější, než jaký jest dán pouhou obavou. Obava, t. j. nepříjemný pocit, vyvolaný představou dotčené osoby, že jí uskutečňováním opovězeného zla nastanou ty které újmy, vystupňuje se ve strach a nepokoj, je-li mysl dotčené osoby onou představou stísněna do té míry, že představa ovládá veškeré její myšlenky a vmísí se v jakýkoliv duševní úkon. Za předpokladu, že obžalovaná učinila vyhrůžky v úmyslu, by přivedla účinek takového rázu, nebyla by její zodpovědnost rušena skutečností v napadeném rozsudku zjištěnou, že obžalovaná byla přesvědčena o tom, co četníkům udala, čímž í zjištěno, že měla za to, že Václav K. spáchal zločin, jehož oznámením obžalovaná vyhrožovala. Neboť jako při zločinu vydírání nezáleží ani při zločinu nebezpečného vyhrožování — čís. 2425 —
401
vání na protiprávnosti prostředku, nýbrž jedině na protiprávnosti účelu. Chrání-li zákon v §u 98 b) tr. zák. majetkové a jiné, obzláště právní zájmy, chrání v §u 99 tr. zák. právní statek duševního klidu, aniž rozeznává, zda je pachatel (nehledě к protiprávnímu účelu jím sledovanému) oprávněn ke způsobení opovězeného zla samého o sobě čili nic. Proto nezáleží ani s hlediska §u 99 tr. zák. na tom, že osoba, jíž se hrozí oznámením trestného činu jí spáchaného, čin ten spáchala. To dává sice podle §u 86 tr. ř. komukoliv právo, by trestný čin, který se stíhá z povinnosti úřední, vrchnosti oznámil a tím přispěl k výkonu spravedlnosti. Než nikdo není oprávněn, by opovědí takového oznámení zneužil k jinakému účelu, zvláště k účelu trestním zákonem stihanému a způsobil vinníkovi z důvodů, které s výkonem spravedlnosti nemají nic společného, útrapy a muka, které mu nevzcházejí neb alespoň vzejíti nemusí, použije-li pachatel práva oznamovacího výhradně k účelu, к němuž směřuje ono ustanovení trestního řádu. Není-li takto skutková podstata §u 99 tr. zák. vyloučena tím, že osoba, jíž hroženo, spáchala trestný čin, jehož oznámení bylo vyhrůžkou opovězeno, není ani zlý úmysl zločinem podle §u 99 tr. zák. předpokládaný vyloučen mylným předpokladem obžalované, že Vojtěch K. spáchal zločin žhářství (spoluviny na něm, po případě podvodu), jehož oznámení obžalovaná manželům K-ovým opověděla. Jelikož zjištění skutečnosti ve zrušeném rozsudku a jeho důvodech nezjištěné, zda obžalovaná vyhrožovala v úmyslu, by uvedla Vojtěcha K-e po případě i jeho manželku ve strach a nepokoj nebo ne, přísluší výhradně nalézacímu soudu, bylo věc vrátiti prvé stolici k opětnému projednání a rozhodnutí v rozsahu zrušení.

Citace:

č. 2424. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 414-417.