čís. 2450.

Vysoké stáří zakládá po případě stav nouze (§ 2 g) tr. zák.) ohledně přestupku žebroty (§ 2 zákona ze dne 24. května 1885, čís. 89 ř. zák.)
(Rozh. ze dne 21. srpna 1926, Zm 1 261/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudky okresního soudu v Lokti ze dne 16. června 1925 a ze dne 16. září 1925 byl porušen zákon v ustanoveních §u 2. písm. g) tr. zák., §§ů 3 a 270 čís. 5 v objemu §u 281 čís. 5 tr. ř. Rozsudky ty se zrušují jako zmatečné a obě trestní věci se odkazují na okresní soud v Lokti k novému projednání a rozhodnutí.
Důvody:
Rozsudkem okresního soudu v Lokti ze dne 16. června 1925, vyneseným v nepřítomnosti obžalovaného, byl týž uznán vinným přestupkem žebroty podle §u 2 zákona ze dne 24. května 1885, čís. 89 ř. zák. a odsouzen ke třídennímu tuhému vězení bezpodmínečně; rozsudek ten po zavržení odporu podle §u 478 tr. ř. jakož i odvolání vešel v moc práva. Rozsudkem téhož soudu ze dne 16. září 1925 byl týž obžalovaný opět v nepřítomnosti uznán vinným přestupkem žebroty podle §u 2 zákona a odsouzen ke čtyřdennímu tuhému vězení; výroku ohledně podmíněného odkladu výroku trestu rozsudek neobsahuje. Také tento rozsudek vešel v moc práva. Rozsudky těmi byl porušen zákon. Podle rozhodovacích důvodů v tom i onom případě zakládá se výrok o vině na obsahu trestního oznámení. V prvém případě omlouval se obžalovaný tím, že vzhledem k svému stáří (podle trestního oznámení jest narozen dne 15. června 1854) nemůže žádnou práci zastati a jest nucen živiti se žebrotou, v druhém případě pak udal, že jest stár, práce neschopen a proto, chce-li uhájiti živobytí, musí choditi žebrat. Tyto údaje zřejmě poukazují k tomu, že se obžalovaný ke svému ospravedlnění odvolává na stav nouze, který podle §u 2 písm. g) tr. zák. činí spáchaný čin beztrestným. § 3 tr. ř. ukládá soudu, by přihlížel se «stejnou bedlivostí jak
k okolnostem, jež obviněného zatěžují, tak i k okolnostem, jež slouží k jeho obhájení; bylo proto jeho povinností, by se zabýval oněmi okolnostmi, jež poukazují na důvod vylučující trestnost podle §u 2 písm. g) tr. zák. a podle ustanovení §u 270 čís. 5 tr. ř. měl je i v důvodech rozsudku podrobiti — čís. 2451 —
462
úvaze a rozhodnutí. Nesrovnává se proto se zásadami v oněch místech zákona obsaženými, když soud přes to, že okolnosti trestnost vylučující jsou v trestním oznámení, o něž jedině se rozsudečný výrok opírá, jasně naznačeny, jich si vůbec nepovšiml, tím méně pak je hodnotil. Bylo proto zmateční stížnosti generální prokuratury podle §u 33 tr. ř. na záštitu zákona, po rozumu ustanovení §§ů 292 a 479 tr. ř. vyhověti a uznati tak, jak se stalo.

Citace:

č. 2450. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 477-478.