čís. 2414.

Zástupce stran z povolání nemůže žádati náhradu za osobní vedení vlastní trestní věci ani jako obžalobce ani jako obžalovaný (§ 381 čís, 4 tr. ř.) Na tom nebylo ničeho změněno §em 16 vlád. nařízení ze dne 3. května 1923, čís. 95 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 15. června 1926, Zm 1 180/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením krajského jako odvolacího soudu v Chebu ze dne 8. března 1924, pokud jím obžalovanému byly přisouzeny útraty, hotové výdaje převyšující, byl porušen zákon v ustanoveních §§ů 381, 383 a 390 tr. ř.
Důvody:
Advokát Dr. Lev H. podal u okresního soudu v Nejdku proti advokátu Dru. Aleši G-ovi obžalobu pro urážku na cti. Vrchní zemský soud v Praze odňal tuto trestní věc okresnímu soudu v Nejdku a přikázal ji okresnímu soudu v Karlových Varech z důvodu vhodnosti. Rozsudkem tohoto okresního soudu ze dne 25. října 1923 byl obžalovaný Dr. Aleš G. z obžaloby — čís. 2414 —
378
podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn, Proti tomuto rozsudku podal a provedl soukromý obžalobce Dr. Leo H. osobně odvolání. Krajský jako odvolací soud v Chebu potvrdil rozsudkem ze dne 19. prosince 1923 sprošťující rozsudek okresního soudu v Karlových Varech zamítnuv odvolání soukromého obžalobce a odsoudil ho k náhradě útrat trestního řízení. Na to vyměřil okresní soud v Karlových Varech nsnesením ze dne 27. února 1924 k žádosti obžalovaného Dra. Aleše G-а útraty obžalovaného 51 Kč 90 h, odůvodňuje toto usnesení tím, že obžalovanému bylo přisouditi na útratách pouze skutečné výlohy, jelikož nemá nároku na přiznání dalších útrat, jelikož trestní řád mluví v §u 393 poslední odstavec pouze o náhradě útrat vzešlých zastoupením. O takovémto zastupování v naznačeném smyslu nelze však prý tu mluviti, jelikož obžalovaný Dr. G. vedl svou věc sám. Do tohoto usnesení stěžoval si obžalovaný Dr. A. G., opíraje se zejména o § 16 vládního nařízení ze dne 3. května 1923, čís.. 95 sb. z. a n. Rozhodnutím krajského jako odvolacího soudu v Chebu ze dne 8. března 1924 bylo stížnosti obžalovaného Dra Aleše G-а vyhověno, napadené usnesení změněno a útraty Dra. Alexandra G-а zvýšeny na 246 Kč 40 h, stížnost soukromého obžalobce Dra. Leona H-e, který si stěžoval do onoho usnesení okresního soudu v Karlových Varech proto, že prý obžalovanému, který se sám zastupuje, není nahraditi ani skutečné výlohy, byla zamítnuta. Tímto rozhodnutím krajského jako odvolacího soudu v Chebu ze dne 8. března 1924 byl porušen zákon v ustanoveních §§ů 381, 383 a 390 tr. ř. Podle §u 390 tr. ř. jest soukromý obžalobce povinen nahraditi obviněnému všecky útraty vzešlé jeho zakročením. K těmto útratám náležejí podle §u 381 čís. 4 tr. ř. platy obhájcům a jiným zástupcům stran, nikoli však náhrada za vlastní práce a za čas vynaložený soukromým obžalobcem. Podle §u 383 odst. třetí tr. ř. nemá soukromý obžalobce práva žádati svědečné. Vvnosem ministerstva spravedlnosti z 11. dubna 1891, čís. 6558 bylo proto vysloveno, že soukromému obžalobci, který svou věc sám vede, nepřísluší náhrada útrat zastoupení. Z toho plyne, že zástupce stran z povolání nemůže jako soukromý obžalobce žádati náhradu za osobní vedení vlastní trestní věci. Co platí o soukromém obžalobci, má platnost též pro obviněného, neboť jedna strana nemůže býti postavena výhodněji než druhá tak, by soukromý obžalobce byl přidržen k náhradě útrat sproštěnému obžalovanému, kdežto obžalovaný, jenž byl odsouzen, by takové povinnosti neměl. Stanoví-li § 16 vlád. nařízení z 3 května 1923, čís. 95 sb. z, a n., kterým se určují sazby pro výkony advokátů a iejich kanceláří, že advokát má ve vlastní věci proti odpůrci nárok na náhradu stejných poplatků jako advokát zmocněný, nebyla tím změněna ona zákonná ustanovení, neboť zákon z 18. února 1921, čís. 78 sb. z. a n., opravňující ministra spravedlnosti ku vydání sazeb, jež oním nařízením a před tím stejnými v podstatě nařízeními ze dne 30. března 1921, čís. 142 sb. z. a n. a ze dne 2. září 1919, čís. 498 sb. z. a n. byly uveřejněny, nikterak nedoplňuje ustanovení §u 381 čís. 4 tr. ř., nýbrž onoho §u 16 užiti lze jen tam, kde nárok advokátů na poplatky je nepochybným, nikoli však v případech, kde podle zákona nároku na náhradu vůbec není. V onom smyslu uznal nejvyšší soud již opětovně zejména v rozhodnutích čís. 35, 256, 468 sb. n. s. a čís. 32 sb. — čís. 2415 —
379
n. spr. Bylo proto k návrhu generální prokuratury podle §§ů 33 a 292 tr. ř. uznati právem, jak se stalo.

Citace:

č. 2414. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 393-395.