čís. 2410

Předseda obecní správní komise jest po případě vrchností ve smyslu §u 187 tr. zák.

(Rozh. ze dne 10. června 1926, Zm 2 610/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 1. září 1925, pokud jím byl obžalovaný Alois B. podle §u 259 čísl. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin spoluviny na zločinu zpronevěry podle §§ů 5, 183, 184 tr. zák., zrušil napadený rozsudek ve — čís. 2410 —
368
výroku, jímž obžalovaný Alois B. byl sproštěn z obžaloby pro zločin podle §§ů 5, 183, 184 tr. zák., jako zmatečný a věc odkázal na krajský soud v Olomouci, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a o ní rozhodl.
Důvody:
Podle rozsudkového zjištění dohodli se obžalovaní, policejní četař Augustin P. a policejní nadstrážník Alois B., že si vydluží v městské spořitelně v P. onen 9000 Kč, tento 2500 Kč, a že dají v zástavu spořitelní knížku Pohřebního fondu městské policejní stráže v P., jehož pokladníkem byl obžalovaný P. Na knížku bylo v Městské spořitelně uloženo asi 21000 Kč. Obžalovaný P. potom tuto spořitelní knížku v Městské spořitelně za zápůjčku, poskytnutou oběma obžalovaným v oněch částkách, skutečně zastavil, obžalovaný B. pak podepsal jako spoludlužník podmínky na kontokorentu, z něhož viděl, že kontokorentní účet zní nikoli na Pohřební fond, nýbrž na jméno jeho a P-ého. V takto zjištěném jednání obžalovaných spatřuje sice rozsudek u P-ého skutkovou podstatu zločinu zpronevěry podle §§ů 183, 184 tr. zák., u В-a spoluviny na témž zločinu ve smyslu §§ů 5, 183, 184 tr. zák., nalézací soud sprostil však přes to oba obžalované z důvodu beztrestnosti pro účinnou lítost ve smyslu §u 187 tr. zák. Stalo se tak, ačkoli úřadující předseda (obecní) správní komise Stanislav M. dozvěděl se o trestném činu obžalovaných podle rozsudkového zjištění již dne 14. října 1924, tedy dříve, než obžalovaní nahradili škodu, vzešlou z jejich skutku, neboť P. nahradil ji teprve dne 20. října, B. pak dne 16. října 1924. Podle názoru, vysloveného v rozsudkových důvodech, je sice nesporno, že vrchností ve smyslu §u 187 tr. zák. Stalo se tak, ačkoli úřadující předseda nikoli však předseda správní komise, nýbrž jen celá správní komise jako korporace nebo nadřízený úřad politický. Obžalovaný P. po vynesení rozsudku prvé stolice dne 27. října 1925 zemřel, takže zmat. stížnost napadá rozsudek pouze pokud se vztahuje na obžalovaného В-a. Nelze jí upříti oprávnění. Jak již uvedeno, rozsudek přiznává sice povahu vrchnosti ve smyslu §u 187 tr. zák. obecnímu starostovi na jedné straně, obecní správní komisi jako· celku pak na straně druhé. Spatřuje tudíž i ve správní komisi orgán veřejné správy, jemuž je obdobně jako soudům zvlášť uloženo, by s hlediska zachování veřejného řádu dbal o bezpečnost majetku stíháním majetkových deliktů. Tento právní názor, opřený zřejmě o rozh. č. 117 sb. n. s., předesílají rozsudkové důvody i jako náhled nalézacího soudu vlastnímu rozboru otázky, kterou specielně řešiti bylo v souzeném případě. Právní hledisko, s něhož odpírá nalézací soud povahu vrchnosti podle §u 187 tr. zák. předsedovi správní komise, není však v rozsudkových důvodech vůbec nijak blíže objasněno a odůvodněno.
Zmateční stížnost označuje, dovolávajíc se důvodu zmafečností čís. 9 b) §u 281 tr. ř., názor vyslovený v rozsudku právem jako právně mylný. Připouští sice, že není předpisu, jímž by byl vymezen obor působnosti obecní správní komise (jejího předsedy), a že ničeho podstatného neuvádějí v tom směru zejména ani předpisy, které jednají o ustanovení obecních správních komisí. Jsou to zejména předpisy §u 10. zákona ze — čís. 2410 —
369
dne 31. ledna 1919, čís. 75 sb. z. a n. (řádu volení v obcích), jehož poslední odstavec pouze nařizuje, že, neustaví-li se nové zastupitelstvo dříve, než uplyne období zastupitelstva dřívějšího, má dohlédací úřad jmenovati pro mezidobí správní komisi, dále § 3 zákona ze dne 18. března 1921, čís. 117 sb. z. a n. ve znění článku 2 zákona ze dne 21. prosince 1922, čís. 406 sb. z. a n., jímž se ministr vnitra zmocňuje, aby v případech, kde jde o sloučení obcí a podle výsledků šetření jeví se to potřebným nebo účelným, před provedením sloučení rozpustil obecní zastupitelstvo a jmenoval správní komisi pro celé území, které se má sloučiti v jednu obec, pokud se týče, by jmenoval správní komise pro části obce, která se má rozloučiti. Zřízení správní komise je konečně v praxi vedle jmenování vládního komisaře nejčastějším krokem, jímž se ve skutek uvádí opatření, které v případě rozpuštění obecního zastupitelstva učiniti má podle §u 107 zákona ze dne 15. března 1864, čís. 4 z. zák. (obecního zákona moravského) politický úřad okresní (v dohodě s okresním výborem) k prozatímnímu obstarání záležitostí až do doby, kdy bude dosazeno nové obecní zastupitelstvo. Zmateční stížnost usuzuje však správně, že zákonodárce zamýšlel zřejmě, by obecní správní komise, pokud se týče její předseda byli náhradou za obecní zastupitelstvo a obecní radu (za obecního starostu) a že, kdyby, byl zejména mínil obor působnosti předsedy správní komise vymezili jinak, než je tomu podle platných předpisů u starosty obce, by to byl zajisté výslovně stanovil. Z toho plyne podle další neméně správné úvahy zmateční stížnosti další, pro řešení otázky, O níž jde v souzeném případě, závažný důsledek, že totiž předseda obecní správní komise má obdobné povinnosti a obdobná práva, jako starosta obce, je tedy zejména stejně jako starosta obce, ohledně něhož to výslovně uznává i rozsudek, orgánem veřejné správy, povolaným k tomu, by s hlediska zachování veřejného řádu dbal o bezpečnost majetku mimo jiné i stíháním majetkových deliktů. Jeť předseda obecní správní komise vzhledem k povaze a rozsahu své úřední působnosti v poměru ke správní komisi orgánem po výtce výkonným obdobně, jako jím je v poměru k obecnímu zastupitelstvu, pokud se týče i k obecní radě starosta obce. Lze vůbec říci, že v podstatě spočívá rozdíl mezi obecní správní komisí a jejím předsedou s jedné strany a obecním zastupitelstvem, obecní radou a starostou obce se strany druhé pouze v prozatímním, přechodném rázu trvání orgánů prve uvedených, kdežto v ostatních směrech jsou orgány ty pouhou náhradou a obdobou oněch řádných, pravidelných orgánů obecní správy.
Bylo proto odůvodněné zmateční stížnosti vyhověti a napadený jí rozsudečný výrok zrušiti jako zmatečný podle čís. 9 b) §u 281 tr. ř. Vyhověti dalšímu návrhu zmateční stížnosti, by ihned rozhodnuto bylo ve věci samé, by totiž obžalovaný uznán byl vinným spoluvinou na zločinu zpronevěry podle §§ů 5, 183, 184 tr. zák. a odsouzen k přiměřenému trestu, nebylo však zrušovacímu soudu možno, poněvadž v rozsudku ani v jeho rozhodovacích důvodech nejsou s dostatečnou přesností zjištěny skutečnosti, které by při správném použití zákona bylo nálezu položiti za základ v příčině otázky, zda se dozvěděl předseda správní komise o provinční obžalovaných jako vrchnost ve smyslu §u 187 tr. zák.
Trestní rozhodnutí 8 24 — čís. 2411 —
370
Rozsudek zjišťuje prostě, že se o věci dozvěděl, není však v něm zjištěn ani pramen, z něhož, ani způsob, jímž nabyl vědomosti o trestném činu obžalovaných. Zmateční stížnost snaží se sice dovoditi, že předseda správní komise dozvěděl se o trestném činu úředně, nikoli jako osoba soukromá, ze skutečnosti, zjištěné i rozsudkem, že totiž ve schůzi správní komise ze dne 21. října 1924 podal komisi zprávu zároveň s výsledkem vykonané revise. Než tato domněnka, ač značnou měrou oprávněná, není s to nahraditi přesné zjištění rozsudkové. Mimo to dlužno míti na zřeteli, že ani starosta obce, důsledně tudíž ani předseda obecní správní komise není vždy a za všech okolností vrchností ve smyslu §u 187 tr. zák. (rozh.. č. 583 sb. n. s.) a že jí nemusí býti zejména, pokud jde o trestné činy, spáchané na obecním jmění zaměstnanci obecními. Rozsudek neobsahuje podrobnějších zjištění o povaze »Pohřebního fondu«, jehož spořitelní knížka byla předmětem trestného činu obžalovaných, nezjišťuje zejména, ze kterých pramenů příjmu byl fond ten utvořen a doplňován. Jeho zjištění, podle něhož šlo o fond, založený městskou správou policejní, který v rozhodné době neměl ani stanov a byl spravován jakýmsi dozorčím výborem, nevylučuje zcela možnosti, že tu šlo o jmění, ohledně něhož předseda správní komise jako vrchnost ve smyslu §u 187 tr. zák. případně v úvahu nepřichází. Nezbylo tudíž, než odkázati věc podle §u 288 čís. 3 tr. ř. na soud prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a rozhodl.

Citace:

č. 2410. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 383-386.