Čís. 2546.

Telegrafy (zákon ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924).
Zákon rozumí radiotelegrafním (radiotelefonním) zařízením i zařízení neúplné a provozu (prozatím) neschopné, i pouhé součástky zařízení, třebas se jich dalo použiti i k jiným účelům (lampy a točné kondensátory.).
»Přechováváním« jest rozuměti všechny případy, kde osoba fysická nebo právnická má u sebe zařízení radiotelegrafní (radiotelefonní). Předpokládá se stav trvalý, určitou, třebas i krátkou dobu trvající, nežádá se však, by pachatel ono zařízení zatajoval neb ukrýval, nebo měl úmysl k tomu směřující.
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1926, Zm I 481/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Písku ze dne 12. července 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 24 zákona ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924, mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) namítá zmateční stížnost, že skutková podstata přečinu podle §u 24 zák. čís. 9/24 není dána, a že obžalovaný neměl býti odsouzen, protože prý: 1. onen zákonný předpis ohrožuje trestní sankcí pouze přechovávání radiotelefonních zařízení, t. j. zařízení způsobilých přijímati a zachycovati radiotelefonní zprávy, nikoliv přístrojů neúplných, nebo svým neodborným sestavením k provozu neschopných, jakým prý byl přístroj obžalovaného; dokonce prý nelze podle onoho §u trestati pouhé držení jednotlivých součástek radiotelefonních zařízení (tu radiových lamp, knoflíků k otočnému stroji); 2. přechováváním ve smyslu §u 24 zákona dlužno prý rozuměli jen činnost směřující k trvalému neb aspoň dočasnému ukrývání a zatajování radiotelefonního zařízení před úřady. Za ně nelze prý pokládati pouhé držení nefungujícího aparátu obžalovaným po krátkou dobu necelých 2 dnů, tím méně, že obžalovaný neměl ani vědomí ani úmyslu jej ukrývati, nýbrž chtěl jej u poštovního úřadu ohlásiti právě v den, kdy mu byl zabaven. Zmateční stížnost jest v obou směrech neodůvodněna. K 1. Slovní výklad i názvosloví zákona čís. 9/24, jeho účel i také zpráva ústavně-právního výboru senátu Národního Shromáždění k tomuto zákonu nasvědčují tomu, že slovo »zařízení« a »součástky zařízení« jest jedno a totéž, správněji řečeno, že pojem »zařízení« v sobě zahrnuje i »součástky zařízení« bez ohledu na to, že se jich snad dá — Čís. 2547 —
658
použíti k jinými účelům, a že již proto nezáleží na tom, zda je zařízení úplné a ku provozu schopné, čili nic. V tomto směru poukazuje se na úvahy v druhém odstavci rozhodnutí ze dne 17. března 1926, Zm I 736/25, sb. n. s. č. 2318, z nichž plyne, že zákon čís. 9/24 rozumí radiotelefonním zařízeními i pouhé součástky, tím spíše ovšem zařízení celého přístroje, byť i po případě neúplné a provozu (prozatím) neschopné. Poněvadž v souzeném případě zjistil soud, že obžalovaný bez úředního povolení měl ve svém bytě úplně zařízený aparát radiotelefonický (s lampami a točnými kondensátory) uzemněný a připojený na drátěnou vložku jako anténu a podle zevnějšího vzhledu provozu schopný, uznal správně, že jde o radiotelefonické zařízení ve smyslu §u 24, tím spíše, že by již pouhé nedovolené přechovávání lamp a točných kondensátorů o sobě stačilo k naplnění zákonného znaku přečinu, jímž byl obžalovaný uznán vinným.
K 2. Přechováváním rozumí zákon podle druhého odstavce §u 3 zák. čís. 9/24 všecky případy, kdy osoba fysická nebo právnická má u sebe zařízeni radiotelegrafní nebo radiotelefonní. Předpokládá se ovšem stav trvalý, určitou, třebas i krátkou dobu trvající, nežádá se však, by pachatel radiotelefonické zařízení zatajoval neb ukrýval, nebo měl úmysl k tomu směřující. V souzeném případě jest zjištěno, že obžalovaný měl u sebe radiotelefonní zařízení, nemaje úředního povolení, od soboty dopoledne, kdy si je koupil, do následujícího pondělí, kdy mu bylo úředně zabaveno. Měl-li při tom vědomí nebo dokonce úmysl tajiti a ukrývati je před úřadem, čili nic, jest pro otázku viny lhostejno, stačí, že je nedovoleně přechovával ve smyslu právě vyloženém. Bylo tudíž zmateční stížnost jako neodůvodněnou zavrhnouti.

Citace:

č. 2546. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 673-674.