Čís. 2527.

Lesní personál (velkostatku) jest oprávněn zakročiti jako veřejná stráž (§68 tr. zák.) proti osobám, používajícím proti zákazu při sběru — Čís. 2527 —
627
ručních vozíků (§§y 60, 61 cís. pat. ze dne 3. prosince 1852, čís. 250 ř. zák.).
(Rozh. ze dne 4. listopadu 1926, Zm II 175/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 15. března 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem výzvy k trestným činům podle §u 15 čís. 2 zák. ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost uplatňuje číselně důvody zmatečnosti čís. 9 a) a 10, věcně provádí také důvod zmatečnosti čís. 9b) §u 281 tr. ř. Podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. namítá, že výrok obžalovaného (pronesený veřejně před asi 10 lidmi) nelze posuzovati jako podněcování ke zločinu ve smyslu §u 15 čís. 2 zák. na ochranu republiky, poněvadž prý svým výrokem, [by příslušníci obce přes vydaný zákaz jeli do lesa velkostatku pro dříví s ručními vozíky a kdyby přišel lesní zřízenec, by ho odstrčili (Wenn ein solcher Kerla kommt, sollen sie ihn auf die Seite schupfen, schieben.«)] nepodněcoval ku páchaní zločinu veřejného násilí podle §u 81 tr. zák., uváží—li se, že zákaz používati ručních vozíků byl vydán nikoliv v zájmu lesní policie, nýbrž k ochraně vlastnictví velkostatku, dále, že § 61 lesního zákona, jehož se rozsudek dovolává pro svůj opačný názor, má jiný smysl, než mu dává první soud (výraz »podmínka« ve větě, »kdo proti stanoveným podmínkám sbírá dříví atd.« týká se prý jen druhů dříví, jež je dovoleno sbírati, nikoliv také způsobu, jakým se smí odvážeti), takže lesní personál, který by zakročoval proti osadníkům, nedbajícím zákazu o použití ručních vozíků, neměl by povahy veřejné stráže ve smyslu §u 52 lesního zákona, což prý jest i názorem svědka Rudolfa N-ho, lesního velkostatku, který prý udal, že lesní zřízenci jako veřejná stráž jsou oprávněni pouze přesvědčiti se, zda sběratelé neodnášejí z lesa nedovoleně dříví většího průměru, než jest přípustno. Dále namítá zmateční stížnost, že výraz, jehož použil obžalovaný (Beiseiteschieben), poukazuje k tomu, že vybízel osadníky spíše k páchání přestupku podle §u 314 tr. zák., než by se zprotivili lesní stráži způsobem předpokládaným v §u 81 tr. zák.
Zmateční stížnost není odůvodněna. Nalézací soud správně vykládá § 60 lesního zákona (cís. pat. ze dne 3. prosince 1852, čís. 250 ř. zák.), jenž stíhá jako lesní pych sbírání dříví, vykonává-li se bez svolení majitele lesa nebo jeho zástupců nebo proti stanoveným podmínkám v ten smysl, že tyto podmínky se mohou týkati nejen sbírání v užším slova smyslu, nýbrž i odvážení nasbíraného dříví z lesa, poněvadž ta i ona činnost jest způsobilá poškoditi lesní kultury, čemuž mají právě trestní ustanovení o lesním pychu zabrániti. Ze seznání svědka N-e jest patrno, že zákaz používati ručních vozíků byl vydán správou velkostatku v zájmu účinné kontroly osob sbírajících dříví, tedy v zájmu ochrany lesních kultur. Její právo vydávati takové zákazy jest vzhledem k ustanovení §u — Čís. 2528 —
628
60 lesního zákona nesporné. Ochranný a dozorčí lesní personál, povolaný zakročiti proti pachatelům lesního pychu jest veřejnou stráží podle ustanovení §u 52 a 53 lesního zákona; poněvadž § 60 lesního zákona prohlašuje za lesní pych i vykonávání práva sběru proti stanoveným podmínkám, byl by v souzeném případě lesní personál velkostatku oprávněn zakročiti jako veřejná stráž i proti osobám, používajícím přes vydaný zákaz při sběru ručních vozíků a mohl by podle §u 61 lesního zákona přinutiti pachatele, aby nasbírané dříví zanechal na místě. Že správa velkostatku jest, pokud jde o výklad lesního zákona, téhož mínění, jako rozsudek, vychází na jevo ze seznání svědka N-ho, který prohlásil jako svědek při hlavním přelíčení, že má (jako lesní velkostatku) rozkaz, osoby, které přijedou do lesa s ručním vozíkem, vykázati, mají-li již naložené dříví, je odníti a nástroje zabaviti, dodávaje, že kromě něho a lesního rady jsou v revíru ještě tři přísežní lesní dozorci. Z toho je patrno, že se stěžovatel odvolává neprávem na seznání svědka, jež zní jinak, než stížnost uvádí. Pokud jde o smysl závadného výroku, zjistil první soud formálně bezvadně, že obžalovaný popuzoval příslušníky obce, by přes vydaný zákaz používali ručních vozíků, a, kdyby je chtěla lesní stráž zadržeti, by její úřední výkon zmařili násilím. Tímto skutkovým zjištěním rozsudku jest zrušovací soud vázán; k libovolnému výkladu obžalovaného ve zmateční stížnosti nelze přihlížeti.

Citace:

č. 2527. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 642-644.