Čís. 2493.

»Jinou vrchností« ve smyslu §u 187 tr. zák. jsou orgány veřejné správy, jež mají pečovati o bezpečnost majetku a stihati trestné útoky naň činěné; nespadá sem účetní revisor zemského výboru.
Starostu obce nelze pokládati za vrchnost (§187 tr. zák.) vždy a za všech okolností; není jí, pokud mocí svého úřadu spravuje obecní jmění (§ 57 ob. zříz. čes.) a v této vlastnosti se dozví o trestném činu.
(Rozh. ze dne 2. října 1926, Zm I 246/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. března 1926, pokud jím byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin zpronevěry podle §§ů 181, 182 tr. zák. ohledně 95946 Kč 93 h (neprávem zaúčtované příspěvky místní školní radě), zrušil napadený rozsudek, pokud byl vzat v odpor, jako zmatečný a věc vrátil témuž nalézacímu soudu, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 5 a 9 b) §u 281 tr. ř. S hlediska zmatku čís. 9 b) dlužno jí přiznati oprávnění. Nalézací soud zjistil, že obžalovaný jako obecní tajemník, zadržel a přivlastnil si v letech 1905 až 1924 z peněz v úřadě mu svěřených 95946 Kč 93 h vědomě bezprávně, a shledal v jeho jednání objektivní i subjektivní skutkovou podstatu zločinu zpronevěry podle §§ů 181 a 182 tr. zák. Přes to vynesl i ohledně této částky rozsudek osvobozující, maje za to, že se obžalovaný stal beztrestným z důvodu účinné lítosti, ježto dal — jak soud zjišťuje — obci dobrovolně a sám plnou náhradu tím, že jí uhradil před 5. únorem 1925, kdy bylo na něho učiněno trestní oznámení u četnické stanice, celkem 108515 Kč 48 h — tedy více, než činí zpronevěřený peníz. Správně namítá zmateční stížnost, uplatňujíc tak zmatek podle čís. 9 b) §u 281 tr. ř., že nalézací soud, řeše otázku beztrestnosti z důvodu účinné lítosti podle §u 187 tr. zák., byl povinen zkoumati, zda není vyloučena beztrestnost obžalovaného tím, že o zpronevěře obžalovaného se dověděl obecní starosta Jaroslav D. již delší dobu před tím, než došlo k trestnímu oznámení, v době, než ještě celá škoda obžalovaným byla nahrazena, čemuž nasvědčují jednak obsah revisní zprávy, přečtené při hlavním přelíčení, a svědecká výpověď starosty Jaroslava D-a, jednak zjištění rozsudku o tom, jakým způsobem a kdy obžalovaný škodu nahradil. Vzhledem k tomu bylo však též povinností prvního soudu řešiti otázku, zda se dověděl obecní starosta o trestném činu jako vrchnost ve smyslu §u 187 tr. zák. a zda není následkem toho beztrestnost obžalovaného z důvodu účinné lítosti vyloučena pro opožděnou náhradu škody. Nelze sice souhlasiti s názorem zmateční stížnosti, že i oba revisory, zemské revidenty Josefa S-a a Františka В-a, kteří prováděli revisi úředně, dlužno pokládati za vrchnost ve smyslu §u 187 tr. zák., poněvadž »jinou vrchností« uvedenou v §u 187 tr. zák. souřadně vedle soudu rozumí zákon orgány veřejné správy, jež mají pečovati o bezpečnost majetku — Čís. 2493 —
552
a stíhati trestné útoky naň učiněné. Že za takové orgány nelze pokládati účetní revisory zemského výboru, není zajisté třeba blíže dovozovati.
Za to však dlužno zmateční stížnosti přisvědčiti, že starosta obce jest takovým orgánem veřejné správy, povolaným k tomu, by s hlediska zachování veřejného řádu dbal o bezpečnost majetku mimo jiné i stíháním majetkových deliktů. Plyne to jasně nejen z ustanovení článku V. čís. 2 zákona ze dne 5. března 1862, čís. 18 ř. zák. a §§ů 28 čís. 2, 39 zákona ze dne 16. dubna 1864, čís. 7 z. zák. pro Čechy, nýbrž zejména též z ustanovení §u 24 tr. ř., kde se výslovně uvádí, že obecní představení náležejí k úřadům bezpečnostním. Naproti tomu nelze z předpisů těch vyvozovati, že by starostu obce slušelo vždy a za všech okolností pokládati za »vrchnost« v onom smyslu. Podle §u 52 cit. zák. pro Čechy řídí obecní představený všeliké práce na obecní radu vložené a spojuje podle §§ů 53 a násl. ve své osobě tolik vzájemně se různících funkcí samostatné i přenesené působnosti obce, které nemají s péčí o bezpečnost a stíhání deliktů nic společného, že již z toho vyplývá nutnost, i s hlediska §u 187, 188 tr. zák. mezi těmito funkcemi rozeznávati. Úvaha ta vede k závěru, že, pokud obecní starosta mocí svého úřadu spravuje obecní jmění (podle §u 57 obec. zřízení čes.) a v této vlastnosti se dozví o trestném činu, není vůbec vrchností, tím méně vrchností ve smyslu §u 187 tr. zák. Závěr ten nalézá oporu i v další úvaze, že by opačné stanovisko činilo použití §u 187 tr. zák. takřka nemožným v případech, kde zpronevěry dopustil se zaměstnanec obecní, a vedlo by tak k důsledkům, jež by zajisté neodpovídaly ani zásadě rovnosti občanů před zákonem, ani duchu a účelu tohoto zákonného ustanovení, které zřejmě hoví zájmu poškozeného, by se mu náhrady škody dostalo. Nelze tedy říci, že starosta obce jest za všech okolností vrchností ve smyslu §u 187 tr. zák., avšak nelze to také předem povšechně vyloučiti. Bylo proto na soudě nalézacím, by se zabýval především otázkou, kdy a v jaké vlastnosti se dozvěděl obecní starosta o trestném činu, a pouze v případě, že by byl toho mínění, že představený obce zvěděl o zpronevěře obžalovaného skutečně jako vrchnost, vyslovil se o tom, zda se stal obžalovaný přes to beztrestným podle §u 187 tr. zák. Poněvadž nalézací soud takto nepostupoval, vycházeje zřejmě z mylného právního názoru, že obecní starosta vůbec není a nemůže býti vrchností ve smyslu §u 187 tr. zák., bylo důvodné zmateční stížnosti státního zastupitelství vyhověti, rozsudek v napadené části, t. j. pokud sprošťující výrok týká se 95946 Kč 93 h zrušiti jako zmatečný podle čís. 9 b) §u 281 tr. ř. a podle §u 288 čís. 3 tr. ř. věc vrátiti nalézacímu soudu, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Rozhodnouti ve věci samé nebylo podle toho, co řečeno, zrušovacímu soudu možno, to tím méně, ježto z dosavadních zjištění rozsudkových není ani nade vší pochybnost zřejmo, že k úplné náhradě škody vůbec došlo. Podle rozhodovacích důvodů zrušeného rozsudku nabyl soud plného přesvědčení o tom, že obžalovaný jako obecní tajemník z peněz v jeho úřadě mu svěřených za sebou zadržel a si přivlastnil 95946 Kč 93 h, které ve výdajích obecních neprávem súčtoval pod titulem příspěvku — Čís. 2493 —
553
místní školní radě. Dále rozsudek zjišťuje, že obžalovaný předložil dne 12. listopadu 1924 revisním orgánům záruční list Rolnické záložny v T., v němž se tato zaručuje za obžalovaného do výše 100000 KČ, že tento záruční list byl 18. listopadu 1924 odevzdán starostovi města, že pak obžalovaný 20. listopadu 1924 složil na úhradu škody vkladní knížku oné záložny se vkladem 84150 Kč a 2. prosince 1924 10493 Kč 31 h, takže úhrada škody obžalovaným skutečně poskytnutá činila by celkem jen 94643 Kč 31 h, tedy o 1303 Kč 62 h méně, než zpronevěřil. K závěru, že obžalovaný nahradil celou škodu, dospívá nalézací soud podle rozhodovacích důvodů tím způsobem, že k 94643 Kč 31 h sluší prý připočísti ještě 14883 Kč 40 h, na které obžalovaný za revise předložil dodatečně doklady vyhledané o obecních výdajích, jím nezaúčtovaných, ale dodatečně jak revisní komisí, tak i městskou radou uznaných a tedy obžalovanému k dobru připadajících, a že tak do dne 5. února 1925, kdy naň bylo učiněno trestní udání, celkem nahradil 108515 Kč 46 h. Než tento závěr nijak nepřesvědčuje, poněvadž z důvodů rozsudku není zřejmo, proč nalézací soud má za to, že obžalovaný tím, že dodatečně předložil doklady o obecních výdajích v oné výši, nahradil škodu, a to právě škodu vzniklou nesprávným zúčtováním příspěvku místní školní radě 95946 Kč 93 h. Jeť jasno, že tu nelze mluviti o náhradě škody v pravém slova smyslu, nýbrž nanejvýš o tom, že obžalovaný oněch částek, o nichž dodatečně předložil doklady o výdaji, za sebou nezadržel a sobě nepřivlastnil, takže o příslušný peníz ztenčila by se skutečná výše škody, kterou obžalovaný prokazatelně způsobil a kterou jest mu nahraditi, by se stal beztrestným. Při tom zůstalo však zcela nevysvětleno, zda doklady obžalovaným dodatečně předložené netýkají se položek, ohledně nichž nalézací soud podle §u 259 čís. 3 tr. ř. obžalovaného sprostil, než nikoli proto, že se stal beztrestným účinnou lítostí, nýbrž proto, že soud nenabyl přesvědčení, že i v tomto směru byla dána skutková podstata zpronevěry po objektivní a subjektivní stránce. Bude proto nalézacímu soudu přesně zjistiti a odůvodniti, zda obžalovaný včas nahradil celou škodu způsobem, jaký má na mysli ustanovení §u 187 tr. zák.
V záporném případě bude však po případě třeba zabývali se též otázkou, zda nebyly tu zákonné předpoklady narovnání po rozumu §u 188 písm. b) tr. zák. vzhledem k tomu, že podle obsahu revisní zprávy zavázal se obžalovaný dne 12. listopadu 1924 v přítomnosti obecního starosty potom, když mu byla revidujícími úředníky sdělena výše schodku, že tuto částku do týdne nahradí, jakož i vzhledem ke zjištění rozsudku, že obžalovaný předložil dne 12. listopadu 1924 revisním orgánům záruční list Rolnické záložny v T., v němž se tato zaručuje za obžalovaného do výše 100000 Kč, a že tento záruční list byl dne 18. listopadu 1924 odevzdán starostovi města. Při posouzení otázky, zda byly náležitosti §u 187 tr. zák., po případě §u 188 písm. b) tr. zák. splněny včas, bude též nutno zkoumati, zda starosta obce (jako vrchnost) zvěděl o provinění obžalovaného ve smyslu §u 187 tr. zák., t. j. zda obžalovaný byl tehdy již podezřelým z trestného činu. O tom třeba uvažovati tím spíše, poněvadž v revisní zprávě, jak právem zdůrazňuje zrušený rozsudek, — Čís. 2494 —
554
mluví se pouze o zjištěných nesprávnostech a nepořádcích, obžalovaným zaviněných, a sám rozsudek v několika případech obžalovaného sprostil z důvodu, že soud nabyl přesvědčení, že tu nejde o čin trestný, nýbrž o nesprávnosti a nepořádky v účetních knihách. Vzhledem k tomu, že zjištěné zpronevěry, jež dosáhly celkem 95946 Kč 93 h, spadají částečně do roků 1905 až 1907, 1909 až 1911, takže není vyloučeno, že do roku 1921, kdy obžalovaný se znovu provinil, uplynula lhůta promlčecí (§§y 228 písm. b), 182 tr. zák.), bude posléze po případě nutno zjistiti, zda nejsou aspoň ohledně části zažalovaných skutků dány zákonné podmínky promlčení, při čemž nebude však bez významu, zda tu jde o jednotlivé zpronevěry, z nichž dlužno každou posouditi zvlášť, či o pokračování v jednotné, delší dobu trvající trestné činnosti.

Citace:

č. 2493. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 567-570.