čís. 2399.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
I granát, jenž pro neúplnost nepřichází v úvahu jako plnocenná zbraň a zapalovací ústrojí pro ruční granáty jsou součástkami ve smyslu §u 13 čís. 1 zákona, nikoliv však patrony pro zákopové dělo.
Subjektivní skutková podstata zločinu §u 13 čís. 1 zákona nevyžaduje úmysl, směřující ohrožení míru v republice a její vojenské bezpečnosti; stačí úmysl směřující k opatření si a t. d. zbraní (součástek) bez úředního povolení.
Nezáleží na podnětu a účelu činu (upomínka na válku).
Amnestie (nařízení Národního výboru ze dne 5. listopadu 1918, čís. 28 sb. z. a n.). Nalézací soud není povolán, by se vyslovoval v rozsudku o tom, zda jsou splněny podmínky amnestie; postupovali podle §u 4 nařízení má teprve, když byl vynesl odsuzující rozsudek.
(Rozh. ze dne 2. června 1926, Zm 1 94/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 11. prosince 1925, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným přestupkem podle § 2 zák. o třaskavinách ze dne 27. května 1885, čís. 134 ř. zák. a přestupkem podle §§ů 2, 8, 32 zbroj. pat. ze dne 20. října 1852, čís. 223 ř. zák. a sproštěn podle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro zločin podle §u 13 čís. 1 zák. na ochranu republiky a přestupek krádeže podle §u 460 tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný ve výroku o vině a) ohledně přestupku podle §u 2 zák. o třaskavinách, b) ve směru zločinu podle §u 13 čís. 1 zák. na ochranu republiky, pokud jde o 9 ručních granátů a 5 zapalovacích ústrojí pro ruční granáty, a c) ve směru přestupku krádeže podle §u 460 tr. zák. a věc vrátil krajskému soudu v Mostě, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a o ní rozhodl přihlížeje při tom k nezrušenému odsuzujícímu výroku ohledně přestupku podle §§ů 2, 8 a 32 zbroj. pat.
Důvody:
Na obžalovaného byla krčmě přestupku podle §§ 2, 8 a 32 zbrojního patentu vznesena obžaloba také pro zločin podle §u 13 čís. 1 zákona na ochranu republiky a pro přestupek krádeže podle §u 460 tr. zák. Pro onen zločin proto, že obžalovaný bez úředního povolení opatřil si, přechovával a k přechovaní Antonínu K-ovi v H. až do dne 13. února 1925 přenechal 9 ručních granátů, 5 zapalovacích ústrojí pro ruční granáty a 1 náboj zákopového děla, tudíž zbraně a součástky, jichž je nezbytně zapotřebí k užití takové zbraně. Pro přestupek krádeže pak z té příčiny, že v listopadu 1918, správně před 28. říjnem 1918, pro svůj užitek z držení a beze svolení vojenského eráru ony zbraně a součástky jakož i další v obžalobě pokud se týče rozsudku blíže vypočtené zbraně a jinaké vojenské předměty odcizil. Nalézací soud neuznal však obžalovaného, pokud jde o zločin podle §u 13 čís. 1 zákona na ochranu republiky, vinným ve smyslu obžaloby, nýbrž odsoudil ho jen pro přestupek podle §u 2 zákona o třaskavinách spáchaný tím, že proti předpisu §u 1 zákona o třaskavinách bez úředního povolení přechovával třaskavíny, to jest 9 ručních granátů, 5 zapalovacích ústrojí pro ruční granáty a 1 náboj pro zákopové dělo, z kteréhožto střeliva nebyla třaskavina úplně odstraněna. Z obžaloby pro přestupek krádeže sprostil obžalovaného vůbec. K odůvodnění svého výroku v prvém směru uvádí nalézací soud, že neshledává skutkové podstaty zločinu podle §u 13 čís. 1 zákona ani v objektivním ani v subjektivním 'směru; není prý zjištěno, že obžalovaný opatřil si, přechovával, anebo jinému k přechovávání přenechal zbraně způsobilé k ohrožení míru v republice a její vojenské bezpečnosti, nebo že by tak byl učinil ve zlém úmyslu podle 3 hlavy zákona na ochranu republiky. Soud opírá se tu zjevně o sdělení dělostřeleckého oddílu náhradní baterie v B., v němž se praví, že ruční granáty byly neúplné, ježto k nim chyběly iniciátory a jiné součástky, takže prý byly nezpůsobilé, by jimi mohl býti mír v republice rušen, po případě ohrožena vojenská bezpečnost státu, že však ani z granátů ani jejich součástek, jež velitel baterie dal zničiti, nebyla třaskavina úplně odstraněna, takže mohly z neopatrnosti vybuchnouti a přivoditi poškození majetku; podléhají prý proto zákonu o třaskavinách.
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a.) §u 281 tr. ř. uplatňuje zmateční stížnost státního zastupitelství právem, že onen výrok soudu spočívá na mylném právním posouzení věci. Ta okolnost, že ruční granáty byly neúplné, poněvadž jim chyběly určité součástky, nevylučuje ještě podřadění případu pod ustanovení §u 13 čís. 1 zákona na ochranu republiky. Neboť, i kdyby granáty ty pro svou neúplnost nepřicházely v úvahu jako zbraň plnocenná, nelze jim aniž zapalovacím ústrojím pro ruční granáty odepříti aspoň povahu součástek ve smyslu čís. 1 §u 13 zák. na ochranu republiky. To tím méně, když podle doslovu, smyslu a účelu zákona pod sankci jeho spadá opatření si atd. i jen jednotlivé podstatné součástky, vykazující vlastnost v §u 13 čís. 1 míněnou, když granátů dokonce ve stavu, v jakém byly, jsouce způsobilými k explosi, mohlo býti upotřebeno k účelu, jakému měly sloužiti. I kdyby tu proto nebyla k ohrožení míru v republice zcela způsobilá zbraň, byly tu při nejmenším součástky rázu v čís. 1 §u 13 předpokládaného. Jen ohledně patrony pro zákopové dělo dlužno uznati, že není zbraní ani součástkou ve smyslu §u 13 čís. 1 al. 1 zákona na ochranu republiky. Poněvadž je dále zjištěno, že obžalovaný si zbraň pokud se týče součástky, o něž jde, opatřil (přechovával), nebo pro sebe přechovávati dával a to bez úředního povolení, je skutková povaha zločinu podle §u 13 čís. 1 zákona na ochranu republiky v objektivním směru naplněna.
Zákonu neodpovídá ani názor soudu v příčině subjektivní skutkové podstaty. Nalézací soud předpokládá, že po subjektivní stránce je nutno, by vinník měl úmysl, směřující k ohrožení míru v republice a její vojenské bezpečnosti. Pro takový předpoklad nelze však ani v doslovu zákona ani v jeho smyslu a účelu nalézti dostatečnou oporu. Soud usuzuje na onen úmysl patrně z nadpisu ku 3 hlavě zákona na ochranu republiky. Leč nadpisy k jednotlivým hlavám zákona, jež zahrnují v sobě začasté celé řady odchylných skutkových podstat, vyjadřují jen povšechnou charakteristiku dotyčných trestných činností. Zákon stojí, pokud jde o § 13, zjevně na stanovisku, že již v předsevzetí každé jednotlivé ze skutkových podstat tam normovaných spočívá ohrožování obecného míru v republice, pokud se týče její vojenské bezpečnosti. Jsou-li proto dány všechny náležitosti skutkové podstaty podle čís. 1 §u 13 zákona na ochranu republiky, je tím 'současně zjištěno, že jednáním pachatelovým byl ohrožen mír v republice, po případě její vojenské bezpečnosti. Z pouhého nadpisu k hlavě 3 nelze proto dovozovati nutnost zlého úmyslu к ohrožení míru v republice a její vojenské bezpečnosti, zvláště když ohrožení míru v republice je v projednávaném případě dám> již povahou činu samotného. Na povahu zlého úmyslu podle §u 13 čís. 1 lze proto usuzovati jen z podstaty tohoto ustanovení samého, arci s náležitým zřetelem na ostatní normy tohoto §u. A tu uváží-lí se, že podle čís. 1 je objektivní skutková podstata založena již pouhým opatřením si, přechováváním, nebo přenecháním zbraní (součástek) tam míněných bez úředního povolení, stačí v subjektivním ohledu úmysl, směřující к opatření si atd. dotyčných zbraní (součástek) bez úředního povolení. Že tomu tak jest, plyne již ze srovnání s ustanovením čís. 2 §u 13, kde se vyšší trest stanoví pro případ, že vinník jednal vědomě к účelům pozdvižení nebo vzbouření. Z jakého podnětu к opatření si a přechovávání zbraně došlo a sledoval-li tím činník určitý účel, na příklad ponechati si zbraně jen jako upomínku na válku, je pro otázku trestnosti nezávažno. Rozhodno je, že jde o opatření si, přechovávání atd., zbraně nebo součástky v čís. 1 §u 13 předpokládané a že pachatel jednal v úmyslu shora vyloženém. Právní posouzení věci nalézacím soudem je proto mylné (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.), důsledkem čehož bylo ve směru tomto rozsudek zrušiti a uznati právem, jak se stalo. Stejně bylo postupovati i pokud jde o přestupek krádeže podle §u 460 tr. zák. Nalézací soud sprostil obžalovaného z toho důvodu, že přivlastnění si dotčených předmětů stalo se před státním převratem, to jest před 28. říjnem 1918, a že proto se zřetelem na § 4 nařízení Národního výboru ze dne 5. listopadu 1918, čís. 28 sb. z. a n. nastala beztrestnost obžalovaného. I tu uplatňuje zmateční stížnost státního zastupitelství právem důvod zmatečnosti čís. 9 a), správně 9 b) §u 281 tr. ř. Vyslovilť zrušovací soud již opětovně (viz zejm. sb. n. s. č. 107 a 219), že nalézací soud není povolán, by se vyslovoval v rozsudku o tom, zda jsou splněny podmínky amnestie ve smyslu §u 4 cit. nařízení, že naopak má postupovati podle §u 4 teprve, když byl vynesl odsuzující rozsudek; tento postup měl soud zachovati tím spíše, ježto 'státní zastupitelství — čís. 2400 —
350
jakožto úřad veřejné obžaloby nejen nezakročilo ve prospech obžalovaného ve smyslu předposledního odstavce §u 4 nařízení, naopak na obžalovaného podalo obžalobu a proti osvobozujícímu výroku zmateční stížnost. Ježto se tudíž nalézací soud otázkou viny obžalovaného v tomto směru vůbec neobíral, bylo odůvodněné zmateční stížnosti státního zastupitelství vyhověti a rozsudek i v této části jako zmatečný zrušiti a věc vrátiti soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.

Citace:

č. 2399. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 363-366.