Čís. 2485.

Skutková podstata urážky na cti jest objektivně dána v poměru ke každé jménem neoznačené osobě, na kterou by znamení v projevu obsažená (z něho odvoditelná) vůbec dopadala. Otázku, zda tomu tak, řeší nalézací soud (§ 258 tr. ř.).
Pachatele nezbavuje přičítatelnosti objektivně založené urážky na cti pouhé vědomí, že znamení v projevu obsažená dopadají na určitou osobu, třebas rozdílnou od oné, kterou mínil.
Objektivní skutková podstata urážky na cti určité fysické osoby jest naplněna teprve tehdy, je-li zjištěn také vztah projevu k osobě, která použila žalobního práva.
(Rozh. ze dne 24. září 1926, Zm I 185/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost soukromé obžalobkyně do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 7. listopadu 1925, jímž byli obžalovaní podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni ze soukromé obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ů 488, 489, 496, 491 tr. zák. a §u 1 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., mimo jiné z těchto
důvodů:
Provádějíc hmotněprávní důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. vytýká zmateční stížnost rozsudku mylné právní pojetí, pokud má za to, že by byla musila býti soukromá obžalobkyně označena jako osoba ve článku na své cti napadená způsobem všelikou pochybnost vylučujícím. Než zmateční stížnost nepostihuje správně smysl rozsudku. Doslov rozsudku nedovoluje spolehlivě předpokládati, že soud nalézací, řeše skutkovou otázku, zda byla soukromá obžalobkyně ve článku označena jako předmět urážek tam obsažených znameními na ni připadajícími, vycházel z názoru, že jen tehdá mohl by dospěti k odpovědi kladné, kdyby »znamení« ve článku obsažená připadala na soukromou obžalobkyni výlučně nebo bezpečně, jak zmateční stížnost uvádí z plenárního rozhodnutí vídeňského nejvyššího soudu sb. Nowakovy čís. 480. Náhled takový by arci správným nebyl, a pro zrušovací soud není pochybnosti o tom, že skutková podstata urážky na cti byla by (k ostatním nehledíc) objektivně dána v poměru ku každé jménem neoznačené osobě, na kterou by znamení ve článku obsažená (z něho odvoditelná) vůbec dopadala. Otázku, zda tomu tak v tom kterém případě, řeší nalézací soud. V souzeném případě rozřešil ji soud nalézací v ten smysl, že nenabyl nepochybného přesvědčení, že znamení co do totožnosti uražené osoby ze článku odvoditelná dopadají na osobu soukromé obžalobkyně. Tím je vyřízena objektivní stránka věcí. Ona slova, proti nimž se zmateční stížnost obrací, přicházejí pak v rozsudku v jiné spojitosti, totiž tam, kde rozsudek nadbytečně obírá se také ještě otázkou subjektivní. Rozsudek vyslovuje názor, že každé, třeba jen kulposní jednání neb opomenutí, snižující hodnotění osoby spolučleny lidské společnosti, je trestno, je-li (přeneseno na souzený případ) prokázáno, že oba obžalovaní podle známého jim obsahu závadného článku musili předpokládati, že, uveřejňujíce a rozšiřujíce článek, sdělují okolnosti a skutečnosti, jimiž jest soukromá obžalobkyně nade vší pochybnost označována za osobu v článku na své cti napadenou. Rozsudek tedy má za to, že by obžalovaní, by mohli býti uznáni vinnými, byli musili předpokládati, že uveřejňují a rozšiřují (skutečnosti a okolnosti) znamení, jež zcela nepochybně dopadají na soukromou obžalobkyni.
Názoru tomu přisvědčiti nelze, neboť nepřihlíží к tomu, že by obžalovaných nezbavovalo přičítatelnosti objektivně založené urážky na cti již pouhé vědomí, že znamení obsažená v jejich článku dopadají na určitou osobu, třebas rozdílnou od osoby, kterou svým článkem mínili. Než v souzeném případě toto právní pochybení nalézacího soudu nevadí, poněvadž nebyla, jak rozsudek praví ve svých závěrečných slovech, naplněna (objektivní) skutková podstata obžalovaným za vinu kladených urážek na cti. Proto nemohou na výsledku věci nic změniti jinak v podstatě správné vývody zmateční stížnosti o tom, že každý občan ve státě jest oprávněn dožadovati se ochrany svých státem uznaných statků a tedy i své cti, a o náležitostech subjektivní stránky skutkových podstat urážek na cti. Jen pokud zmateční stížnost, poukazujíc na nadpis XII. hlavy II. dílu trestního zákonníka, chce svými ne zcela jasnými vývody snad zastávati názor, že trestno jest již pouhé ohrožení cti nebo že se k výroku o vině urážkou na cti nevyžaduje přesných důkazů, bylo by jí odporovati. Aby mohlo dojíti k odsouzení pro urážku na cti, musí býti skutková podstata toho kterého z deliktů XII. hlavy II. dílu trestního zákonníka naplněna právě tak, jako kterákoli jiná ze zákonných skutkových podstat, a ani ze zásady §u 258 tr. ř. nepřipouštějí se výjimky pro případy stíhání pro urážku na cti. Žádná urážka na cti pak nemůže býti spáchána in abstracto, nýbrž jen v poměru k určité osobě nebo jinému, zákonem za způsobilý uznanému předmětu. Jest tedy objektivní skutková podstata urážky určité fysické osoby naplněna, nehledíc k ostatním náležitostem, teprve tehdy, je-li zjištěn také vztah pozastaveného projevu k osobě, která použila žalobního práva. Poněvadž v souzeném případě — Čís. 2486 až 2487 —
538
nalézací soud tohoto vztahu neshledal, nemůže zmateční stížnost soukromé obžalobkyně dojíti úspěchu.

Citace:

č. 2485. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 552-554.