Čís. 2475.

Stav střídavého pominutí smyslů podle §u 2 b) tr. zák. předpokládá, že jest pachatel stižen duševní vadou, která, ne sice trvale, jak předpokládá § 2 a) tr. zák., však přechodně zbavuje ho rozumu, takže mu v dobách, kdy pominutí smyslů trvá, není možno, by rozpoznal protiprávnost skutku, к němuž ho pohánějí pudy v jeho duši se zrodivší, a aby řídil svou vůli a své jednání dle správného rozpoznání.
Odpověď porotců není sama s sebou v rozporu (§ 344 čís. 9 tr. ř.), zjistili-li kromě povahy zranění ve smyslu §u 156 b), c) tr. zák. ještě (zbytečně) kvalifikaci §u 155 b) tr. zák.
Skutkové podstaty zločinů těžkého poškození na těle jsou vymezeny jednak v §u 152, jednak v §u 153 tr. zák. V §§ech 154—157 tr. zák. nejsou vymezeny skutkové podstaty zvláštních, od oněch zločinů různých trestných činů, nýbrž stanoveny toliko trestní sazby, které platí při zločinech v §u 152 a 153 vymezených.
Okolnosti v §§ech 155, 156 tr. zák. vypočítané nejsou skutkovými složkami, jež by ve spojení s ostatními znaky v §u 152 nebo 153 tr. zák. vyznačenými naplnily skutkové podstaty zvláštních, od sebe a od zločinů podle §§ů 152, 153 tr. zák. různých zločinů. Jde v nich toliko o přitěžující okolnosti v zákoně jmenovitě uvedené, na nichž se zakládají zvláštní trestní sazby pro zločiny §§ů 152, 153 tr. zák. určené.
Zmatek čís. 11 §u 344 tr. ř. předpokládá, že rozsudek uznává obžalovaného vinným trestným činem (dvěma trestnými činy), ačkoliv při — čís. 2475 —
508
správném výkladu zákona skutečnosti výrokem porotců zjištěné naplňují skutkovou podstatu jiného trestného činu, pokud se týče právní význam těchto skutečností jest vyčerpán podřaděním jich pod pojem jednoho (a to přísněji trestného) z obou trestných činů, které rozsudek v nich shledává.
Pro kvalifikaci podle §u 156 b) tr. zák. stačí nepravděpodobnost, že se poraněný uzdraví.
(Rozh. ze dne 10. září 1926, Zm I 332/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jako porotního soudu v Chebu ze dne 30. dubna 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého poškození na těle podle §§ů 152, 155 a), b), 156 b), c) tr. zák.
Důvody:
Uplatňujíc důvody zmatečnosti podle §u 344 čís. 6, 9, 11 tr. ř. vytýká zmateční stížnost: 1. že porušen byl předpis §u 319 tr. ř. tím, že nebyla dána dodatková otázka na stav střídavého pominutí smyslů podle §u 2 písm. b) tr. zák., 2. že si výrok porotců odporuje, protože jako následky skutku zjišťuje jednak porušení zdraví a nezpůsobilost k povolání nejméně 30 dnů trvající, jednak stálou chorobu a stálou nezpůsobilost k povolání, 3. že obžalovaný mohl býti uznán vinným jen buď podle §ů 152, 155 písm. a), b) nebo podle §§ů 152, 155 písm. a), 156 b), c) tr. zák., nikoli však (jak se stalo v napadeném rozsudku) podle §§ů 152, 155 písm. a), b), 156 b), c) tr. zák. Stížnost je ve všech směrech bezdůvodnou. K čís. 1.: Stav střídavého pominutí smyslů podle §u 2 písm. b) tr. zák. předpokládá, že jest pachatel stižen duševní vadou, která, ne sice trvale, jak předpokládá § 2 písm. a), avšak přechodně zbavuje ho rozumu, takže mu v dobách, kdy pominutí smyslů trvá, není možno, by rozpoznal protiprávnost skutku, k němuž ho popohánějí pudy v jeho duši se zrodivší, a aby řídil svou vůli a své jednání podle správného rozpoznání. Takový duševní stav obžalovaného nebyl výsledky hlavního přelíčení ani tvrzen, ani napovězen. Sama stížnost shledává poukaz na stav střídavého pominutí smyslů jen v údajích obžalovaného, že se lekl, když se objevili oba H-ové náhle z křoví v přítmí před ním, že se cítil ohrožen, jelikož mu H-ové již předešlou neděli chtěli natlouci, že neví, kam nožem bodl, a že neví, kdo z obou útočníků ho holí udeřil, a zda se tak stalo dříve či později, než Josefa H-a bodl. Než tyto údaje, z nichž ostatně část není osvědčená záznamy protokolu o hlavním přelíčení, nepoukazovaly nikterak na duševní vadu rázu shora naznačeného. Jimi byl napovězen nanejvýše duševní stav leknutí a neklidu, pro který si obžalovaný nemohl uvědomiti své jednání ve všech podrobnostech a přesně postřehnouti všechny součástky zevního děje, tedy duševní stav, který má zákon na mysli v §u 2 písm. g) tr. zák., posl. odst., že pachatel z mezí spravedlivé obrany vykročil toliko z poděšení, — Čís. 2475 —
509
ze strachu nebo z leknutí. Právní význam obhajoby obžalovaného stížností zdůrazňované byl proto vyčerpán již III. otázkou dodatkovou, přimykající se к onomu místu zákona. Pro další otázku dodatkovou na stav střídavého pominutí smyslů nebylo podkladu ani ve výpovědi obžalovaného, takže tím, že nebyla dána, nebyl porušen předpis §u 319 tr. ř. a nebyl při voděn zmatek §u 344 čís. 6 tr. ř.
K čís. 2.: Následky poranění, v jichž současném zjištění spatřuje stížnost vnitřní rozpor ve výroku porotců, nejsou — jak stížnost neprávem tvrdí — takového rázu, že, vylučujíce se navzájem, vedle sebe obstáti nemohou a předpoklad jednoho z nich nemůže býti správným, je-li správným předpoklad druhého. Naopak nemohou — vyjmouc snad případ, že napadený zemře před jedenatřicátým dnem po svém zranění — choroba a nezpůsobilost k povolání býti stálými, netrvaly-li nejméně třicet dnů, a trvání porušení zdraví a nezpůsobilosti k povolání po dobu třiceti dnů po zranění trvající jest jen a to začátečnou částí stálé choroby a stálé neschopnosti k povolání. Předpoklad stálosti těchto stavů nemůže býti správným, není-li správným předpoklad třicetidenního trvání jich, a tento předpoklad jest nezbytnou podmínkou předpokladu onoho. Bylo sice zbytečné, zjistiti vedle stálosti choroby a nezpůsobilosti k povolání ještě i třicetidenní trvání jich, avšak vnitřní rozpor ve výroku porotců zbytečným rozsahem zjištění nenastal a nebyl jím způsoben zmatek čís. 9 §u 344 tr. ř.
K čís. 3.: Třetí námitkou není dovolávaný zmatek čís. 11 opodstatněn. Zmatek ten předpokládá, že bylo rozsudkem o skutku, na němž se zakládá, nesprávným výkladem zákona uvažováno podle zákona, který se k němu nevztahuje, t. j. že napadený rozsudek uznává vinným obžalovaného trestným činem nebo dvěma trestnými činy, ačkoliv při správném výkladu zákona skutečnosti výrokem porotců zjištěné naplňují skutkovou podstatu jiného trestného činu, pokud se týče právní význam těchto skutečností jest vyčerpán podřaděním jich pod pojem jednoho (a to přísněji trestného) z obou trestných činů, které rozsudek v nich shledává. Avšak o souběh dvou trestných činů v souzeném skutku (a jen ta z oněch dvou možností přichází podle povahy této trestní věci a podle námitky v úvahu) nejde při kvalifikaci, které se dostalo skutku obžalovaného v napadeném rozsudku. Skutkové podstaty zločinů těžkého poškození na těle jsou vymezeny jednak v §u 152, jednak v §u 153 tr. zák. V §§ech 154—157 nejsou vymezeny skutkové podstaty zvláštních, od oněch zločinů různých trestných činů, nýbrž stanoveny toliko trestní sazby, které platí při zločinech v §u 152 a 153 tr. zák. vymezených. To vyplývá z toho, že jest §§ům 152, 153 předesláno záhlaví »zločin těžkého poškození na těle«, §§ům 154—157 však záhlaví »trest«, že § 155 je k §u 154 (kde jsou toliko stanoveny trestní sazby) připojen slovy »bylo-li však« a že § 156 počíná slovy »bylo-li však zločinem tím«, jimiž poukazuje zákon zřejmě ke slovům §u 154 »trest na zločin v §§ech 152 a 153 uvedený.« Okolnosti v §§ech 155, 156 tr. zák. vypočítané nejsou skutkovými složkami, jež by ve spojení s ostatními znaky v §u 152 nebo 153 tr. zák. vyznačenými naplnily skutkové podstaty zvláštních, od sebe a od zločinů podle §§ů 152, 153 tr. zák. různých zločinů. Jde — Čís. 2476 —
510
v nich toliko o přitěžující okolnosti v zákoně jmenovitě uvedené, na nichž se zakládají zvláštní trestní sazby pro zločiny §u 152 (153) tr. zák. určené, a jež bylo (pokud byly výrokem porotců zjištěny a pokud byly důvodem použití sazby trestní) podle §§ů 260 čís. 1, 311 tr. ř. pojmouti do rozsudkového výroku. Třebaže tedy rozsudkový výrok cituje vedle §u 152 i §§y 155 a), b) a § 156 b), c) tr. zák., byl obžalovaný napadeným rozsudkem uznán vinným jen jediným zločinem těžkého poškození na těle podle §u 152 tr. zák. a o správnosti této kvalifikace skutku ani stížnost nepochybuje, takže i dovolávání se zmatku čís. 11 jest liché. Další vývody stížnosti vybočují z rámce zrušovacího řízení, pouštějíce se do samovolného hodnocení výsledků hlavního přelíčení a nešetříce zásady, že zjišťování skutečností jest v řízení před porotními soudy úkolem a právem výhradně porotců a, že formálně bezvadný výrok porotců jest neodporovatelným. Případné vady znaleckého posudku a nálezu mohly býti stěžovatelem uplatňovány při hlavním přelíčení cestou v §§ech 125, 126 tr. ř. naznačenou. Ve zrušovacím řízení pro takové výtky místa není. Pro předpoklad stížnosti, že při zranění takového rázu, o jaké jde, následky časem pomíjejí, není ostatně ve spisech, obzvláště v posudku znalců opory. K tomu dlužno ještě dodati, že pro kvalifikaci podle §u 156 b) tr. zák. stačí, když není pravděpodobným, že se těžce poškozený opět uzdraví.

Citace:

č. 2475. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 523-526.