čís. 2435

Budovy a místnosti jinak každému přístupné, tedy i hostinské, požívají ochrany §u 83 tr. zák. proti vstoupení, jež se děje za účelem, příčícím se určení budovy nebo místnosti s porušením domácího míru, a vstup do takové místnosti naplňuje pojem vniknutí po rozumu druhé věty §u 83 tr. zák., stal-li se proti jakkoli projevené neb i jen pachateli (právě vzhledem k účelu vstupu) předpokládané vůli oprávněného, pokud by tato ovšem neodporovala zákonným povinnostem hostinského nebo povinnostem jinými závaznými předpisy mu uloženým.
Stačí, že násilí ve smyslu §u 83 tr. zák. bylo vykonáno třebas i jiným spolupachatelem, než, o nějž jde. Za vykonané násilí zodpovídají všichni, kdož do místnosti společně vnikli v úmyslu, by se tam dopustili násilí, pokud se týče ti, kdož zahrnuli ve svůj úmysl a vůli i případ, že tam násilí spácháno bude, předpokládajíc, že násilí to bylo spácháno někým z těch, kteří společně s úmyslem tím vnikli, a že při něm vědomě spolupůsobili, nedavše na jevo svého nesouhlasu.
V subjektivními směru stačí, když pachatel si byl vědom, že s více lidmi sebranými vniká do domu nebo bytu proti zřejmě projevené neb aspoň podle okolností předpokládané vůli oprávněného, a když pachatel měl úmysl a vůli násilí spáchati pokud se týče aspoň se spácháním násilí byl srozuměn, a bylo-li pak spácháno násilí na lidech domácích nebo na majetku, při čemž pro pojem spolupachatelství, o něž tu jde, není třeba zvláštní předběžné úmluvy nebo jinakého výslovného srozumění, nýbrž stačí vědomé spolupůsobení jednajících osob za tímtéž účelem, vědomost jednoho o spolupůsobení druhého k témuž účelu při vstupu do cizího domu nebo příbytku.
(Rozh. ze dne 28. června 1926, Zm 1 35/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního, zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 3. prosince 1925, jímž byl obžalovaný Jaroslav K. uznán vinným přestupkem podle §u 1 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n., obžalovaní Jaromír P., Otto J. a Rudolfina R-ová pak podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni byli z obžaloby pro zločin veřejného násilí podle §u 83 tr. zák., zrušil napadený rozsudek v celém obsahu jako zmatečný a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody:
Zmateční stížnost státního zastupitelství uplatňuje proti napadenému rozsudku, jímž byli obžalovaní Jaromír P., Otto J. a Rudolfina R-ová sproštěni z obžaloby pro zločin podle §u 83 tr. zák. a Jaroslav K. uznán vinným pouze přestupkem §u 1 zákona o útisku, důvody zmatečnosti podle čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. Po stránce formální (čís. 5 §u 281 tr. ř.) vytýká, že si rozsudek odporuje, když vzal za prokázáno, že se obžalovaní mezi sebou předem umluvili, že zajdou do restaurace »Deutsches Haus«, a že Jaroslav K., vešel s Jaromírem P-ou do zadnější místnosti, přistoupil ke stolu studentů, vyzval je, by odložili čapky a spolkové barvy, a že když ho neuposlechli, otočil se a zvolal: »hoši, pojďte«, načež přišlo asi 15 mladíků, kteří se pokoušeli strhnouti čapky i stuhy — mel prý také dospěti ku přesvědčení, že se obžalovaní předem umluvili, že vykonají násilí na hostech německého domu, poněvadž prý zjištěné v rozsudku okolnosti, zejména, že ostatní účastníci na pouhé zvolání Jaroslava K-a »hoši pojďte« ihned obklopili stůl německých studentů a pokusili se jim strhnouti čapky a stuhy, nepřipouštějí jiného výkladu, než že šlo o podnik předem smluvený. Na první pohled jest zřejmo, že tu zmateční stížnost nedoličuje výtky vnitřního rozporu rozsudku, o němž by se mohlo mluviti jen tenkráte, kdyby soud současně zjišťoval skutečnosti, které se vzájemně vylučují a logicky vedle sebe nemohou obstáti, čehož tu není a stížnost ani sama to netvrdí, nýbrž v podstatě vytýká, že soud nesprávně hodnotil skutečné nebo domnělé výsledky provedeného řízení, uplatňujíc tak jako vadu rozsudku nesprávné hodnocení provedených důkazů, které neopodstatňuje žádného z důvodů zmatečnosti v §u 281 tr. ř. výčetmo uvedených. Měla-li zmateční stížnost na mysli výtku neúplnosti rozsudku v tom směru, že soud nepřihlížel »k rychlému spádu děje, odehravšího se v zadní místnosti« jak jest výše vylíčen, byla by i tato výtka neodůvodněna, poněvadž soud vzal v úvahu i tyto okolnosti a přes to nedospěl ku přesvědčení, že obžalovaní vešli do restaurace »v napřed smluveném úmyslu, by tam vykonali násilí«, nýbrž že teprve později došlo к výstupu mezi K-em a německými studenty, při čemž rozsudek sice připouští, že výzva K-ova »hoši pojďte« by nasvědčovala tomu, že K. chtěl vykonati násilí, ale nevylučuje, že pronesl slova ta, když se viděl ohrožena přesilou německých hostů.
Rozboru hmotněprávních výtek zmateční stížnosti dlužno předeslati úvahu, zda hostince, pokud se týče hostinské místnosti mohou býti předmětem ochrany míru domovního podle druhé věty §u 83 tr. zák. a zda lze tu mluviti o vniknutí do cizího domu nebo příbytku. K oběma otázkám jest přisvědčiti. Také budovy a místnosti jinak každému přístupné, tedy i hostinské, požívají ochrany onoho ustanovení zákona proti vstoupení, jež se děje za účelem, příčícím se určení budovy nebo místnosti s porušením míru domovního, a vstup do takové místnosti naplňuje pojem vniknuti po rozumu druhé věty §u 83 tr. zák., stal-li se proti jakkoli projevené, neb i jen pachateli, (právě vzhledem k účelu vstupu) předpokládané vůli oprávněného, pokud by tato ovšem neodporovala zákonným povinnostem hostinského nebo povinnostem jinými závaznými předpisy — čís. 2435 —
432
mu uloženým. Zmateční stížnosti státního zastupitelství nelze upříti oprávnění, pokud s hlediska hmotněprávního zmatku čís. 9 a) §u 281 tr. ř. namítá, že první soud posoudil věc právně mylně ve dvojím směru. Nalézací soud předně pochybil potud, že mylně vykládá požadavek §u 83 tr. zák., by »vykonáno bylo násilí«, maje za to, že jest potřebí, by obžalovaní osobně spáchali násilí, neboť rozsudek uvádí, že nebylo prokázáno, že by ten neb onen z obžalovaných byli vykonali na německých hostech restaurace násilí (poranění Dra. G-а a stržení stuhy Františku K-ovi). Podle znění zákona i podle ustálené judikatury není však potřebí, by násilí vykonali právě obžalovaní, stačí, že násilí bylo v místnosti, do niž vniknuto, vykonáno, třebas i jiným spolupachatelem. Za vykonané násilí odpovídají všichni, kdož do místnosti společně vnikli v úmyslu, by se tam dopustili násilí, pokud se týče ti, kdož zahrnuli ve svůj úmysl a vůli i případ, že tam násilí spácháno bude, předpokládajíc, že násilí to bylo spácháno někým z těch, kdož společně s úmyslem tím vnikli, a že při něm vědomě spolupůsobili, nedavše na jevo svého nesouhlasu.
Nalézací soud pochybil však i potud, že po subjektivní stránce mylně vyloučil zlý úmysl obžalovaných, potřebný ke skutkové podstatě zločinu podle druhé věty §u 83 tr. zák., prohlásiv, že nebylo prokázáno, že obžalovaní vešli do restaurační místností »Deutsches Haus« v úmyslu, jaký předpokládá § 83 tr. zák., totiž v napřed smluveném úmyslu, by tam vykonali násilí na hostech, jako lidech domácích. Tu přehlíží rozsudek, že stačí, když pachatel si byl vědom, že s více lidmi sebranými vniká do domu nebo bytu proti zřejmě projevené neb aspoň podle okolností předpokládané vůli oprávněného a když pachatel měl úmysl a vůli násilí spáchati, pokud se týče aspoň po případě se spácháním násilí byl srozuměn, a bylo-li pak spácháno násilí na lidech domácích nebo na majetku, při čemž pro pojem více sebraných lidí (pro pojem spolupachatelství), o něž tu jde, není třeba zvláštní předběžné úmluvy neb jinakého výslovného srozumění, nýbrž stačí vědomé spolupůsobení jednajících osob za týmž účelem, vědomost jednoho o spolupůsobení druhého k témuž účelu při vstupu do cizího domu neb příbytku. Poněvadž tedy nalézací soud vyloučil objektivní i subjektivní skutkovou podstatu zločinu podle druhé věty §u 83 tr. zák. nesprávným výkladem zákona, zejména nesprávným výkladem pojmu násilí, spolupachatelství a zlého úmyslu, potřebného k onomu zločinu, zavinil tím zmatečnost rozsudku podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Ježto však na druhé straně neučinil potřebných zjištění, nutných k posouzení otázky, zda jsou tu skutkové předpoklady: 1. vniknutí do cizího, domu nebo bytu, t. j. vědomí pachatelů, že, vcházejíce ve zjištěném úmyslu do restaurace »Deutsches Haus«, činí tak proti předpokládané právně respektovatelné vůli majitele nebo nájemce, 2. spolupachatelství v subjektivním směru, t. j. vědomí všech spoluobžalovaných, že spolupůsobí k dosažení společného cíle, byť i bez předchozího dorozumění, 3. zodpovědnosti za násilí vykonané jinými, t. j. projevu vůle, učiněného výslovně, nebo mlčky chováním se obžalovaných v tom směru, že se stotožňují s páchaným násilím, zda spolupůsobili svou přítomností nebo jinakou účastí při činu vědomě k dosažení společného cíle, t. j. vykonání násilí na lidech domácích nebo majetku, či zda byla jich přítomnost v zadní části místnosti skutečně jen nahodilou, jak tvrdí o sobě obžalovaná R-ová, — nelze rozhodnouti ve věci samé; bylo tudíž rozsudek zrušiti a věc vrátiti nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Dojde-li nalézací soud, vycházeje ze zásad tuto naznačených, k závěru, že jednání obžalovaných, jak bude přesně zjištěno, nenaplňuje skutkové podstaty zločinu podle druhé věty §u 83 tr. zák., bude mu o skutku obžalovaných uvažovati též s hlediska §u 98 tr. zák., případně §u 1 zákona o útisku, pokud se týče spoluviny na těchto trestných činech.

Citace:

č. 2435. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, číslo/sešit č. 2435, s. 446-449.