Čís. 2503.

»Nadržováním« ve smyslu §u 485 tr. zák. jest každé jednání, jímž postavení věřitele může býti zlepšeno oproti postavení, jež by měl v úpadkovém nebo vyrovnávacím řízení, kdyby k onomu jednání nebylo došlo. — Čís. 2503 —
576
Trestnost takového jednání není vyloučena ani tím, že snad jde o jednání podle příslušných zákonných předpisů neplatné nebo právně neúčinné a že mu za řízení úpadkového nebo vyrovnávacího lze s úspěchem odporovati.
(Rozh. ze dne 9. října 1926, Zm II 38/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 18. srpna 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem úpadku z nedbalosti podle §u 486 čís. 1 a 2 tr. zák. a přečinem nadržování věřitelům podle §u 485 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. namítá zmateční stížnost, že tím, že obžalovaný podepsal Vilému P-ovi a Arnoštu Š-ovi prohlášení ze dne 25. února a ze dne 13. dubna 1924, tito jeho věřitelé nenabyli k věcem, na něž se prohlášení vztahovala a které zůstaly i nadále v držení obžalovaného, ani práva vlastnického ani zástavního ani vůbec jakýchkoli jiných práv a že nebyly jim tudíž obžalovaným poskytnuty takto žádné výhody oproti ostatním věřitelům, kteří nemohli důsledně oním jednáním ani býti poškozeni. Podle názoru zmateční stížnosti mohlo by se jednati nanejvýše o pokus přečinu podle §u 485 tr. zák., který by se však zároveň vzhledem k oné své nezpůsobilosti, poškoditi jiné věřitele, jevil beztrestným. Jednání obžalovaného s oběma věřiteli označuje zmateční stížnost mimo to jako od počátku neplatné a namítá, že o jeho neplatnosti věděl obžalovaný již tehdy, když prohlášení podpisoval. Zmateční stížnosti nelze přiznati oprávnění. Jednání, zakládající skutkovou podstatu přečinu podle §u 485 tr. zák., spatřuje rozsudek v tom, že obžalovaný v době, kdy si již byl vědom své neschopnosti platiti, totiž dne 25. února 1924, dal Vilému P-ovi, jemuž byl dlužen 3090 Kč, na tento dluh karetu v ceně 1200 Kč a vůz v ceně přes 2000 Kč a napsal mu prohlášení, že tyto věci patří P-ovi až do úplného zaplacení dluhu a že dne 13. dubna 1924, tedy v době, kdy vyrovnací řízení bylo již v proudu, podepsal Arnoštu Š-ovi, jemuž dlužil 1500 Kč, prohlášení, v němž potvrdil, že kůň, jehož si Š. vybral v jeho konírně, je skutečně vlastnictvím Š-ovým. Rozsudek dospívá k závěru, že v době, kdy oni dva věřitelé naléhali u obžalovaného na zaplacení svých pohledávek, obžalovaný, který dobře znal svůj nepříznivý majetkový stav, byl si toho vědom, že vzhledem k nepatrným aktivům není možno, by bez poškození ostatních věřitelů dostalo se P-ovi a Š-ovi úplného zaplacení, že tedy svým jednáním ostatní věřitele poškozuje, obzvláště, když Š-ovi podepsal ono prohlášení v době, kdy vyrovnací řízení bylo již v proudu. Rozsudek béře za prokázaný i úmysl obžalovaného, směřující ke zkrácení ostatních věřitelů.
Byť by i snad mohlo býti pochybno, zda oněmi prohlášeními bylo převedeno vlastnictví k věcem, na něž se prohlášení vztahovala, na Viléma — Čís. 2503 —
577
P-а a Arnošta Š-e, nelze z toho ve prospěch stěžovatelův nic vyvozovati. Právním statkem, chráněným předpisem §u 485 tr. zák. jest právo věřitelů dlužníka, který se stal neschopným platiti, na zásadně stejnoměrné uspokojení jich pohledávek v úpadku, po případě v řízení vyrovnávacím. K označení trestné činnosti podle §u 485 tr. zák. používá zákon na rozdíl od ustanovení, vztahujících se na jiné delikty úpadkové (§§y 205 písm. a), 205 písm. b), 486 čís. 1 a 2 tr. zák.) jediného, zároveň zcela všeobecného, blíže nevymezeného pojmu »nadržování«. Nadržováním jest rozuměti každé jednání, jímž postavení věřitele může býti zlepšeno oproti postavení, jež by měl v úpadkovém nebo vyrovnávacím řízení, kdyby k dotyčnému jednání nebylo bývalo došlo. I kdyby ona prohlášení se posuzovala jako prostředky, jimiž by bylo věřitelům, jímž byla vystavena, usnadněno, by své nároky snáze uplatňovali, jest v jejich vystavení spatřovati nadržování po rozumu onoho zákonného ustanovení. Trestnost takovéhoto jednání není vyloučena ani tím, že snad jde o jednání podle příslušných zákonných předpisů neplatné nebo právně neúčinné a že mu za řízení úpadkového nebo vyrovnacího lze s úspěchem odporovati. (Rozhodnutí býv. zrušovacího soudu vídeňského čís. 4480.) Že zejména strany, súčastněné na onom jednání obžalovaného v souzeném případě pojímaly jednání to zcela opravdově a vyvozovaly z něho všecky důsledky, směřující k uplatnění nároků, k jichž založení směřoval podle rozsudkového zjištění i úmysl obžalovaného, je patrno z toho, že podle spisů o vyrovnacím řízení, věřitelé P. a Š. učinili ve dnech 16. a 22. dubna 1924 u vyrovnacího soudu návrh na vyloučení oněch věcí z vyrovnacího řízení, dovolávajíce se prohlášení obžalovaného ze dne 25. února a 13. dubna 1924 jako důkazu správnosti svého tvrzení, že věci ty jsou jejich vlastnictvím, dále z toho, že Š. ještě po té, kdy se vyrovnací správce podáními ze dne 6. května 1924 byl prohlásil proti navrženému vyloučení oněch věcí, ohlásil dne 12. května 1924 své vlastnické nároky, po případě zástavní právo ke koni, o nějž jde. Jak zjišťuje i napadený rozsudek, bylo arci vyrovnání, přijatému věřiteli s vyrovnací kvotou 36%, usnesením krajského soudu v Olomouci ze dne 27. září 1925 potvrzení podle §u 50 čís. 3 vyr. ř. odepřeno právě proto, že, jak bylo zjištěno, obžalovaný snažil se proti ustanovení §u 47 vyr. ř. zajistiti věřiteli Arnoštu Š-ovi zvláštní výhodu na místě kvóty ku škodě ostatních věřitelů. Zmateční stížnost není tudíž v právu především, pokud snaží se dovoditi, že věřitelům P-ovi a Š-ovi nebyly jednáním obžalovaného poskytnuty žádné výhody oproti ostatním věřitelům a že důsledně nemohli tito věřitelé oním jednáním ani býti poškozeni, že tudíž jde o pouhý vzhledem k této své nezpůsobilosti beztrestný pokus přečinu podle §u 485 tr. zák. Že věci zůstaly i nadále v »držení« obžalovaného, jak se uvádí ve stížnosti, rozsudek nezjišťuje (§ 288 čís. 3 tr. ř.). Než ani v tom případě, že zůstaly věci ty i po oněch prohlášeních obžalovaného u něho, nemění se nic na povaze jednání obžalovaného jako nadržování oběma věřitelům ve smyslu §u 485 tr. zák., neboť dalším ponecháním věcí u obžalovaného bylo ohledně nich založeno v jeho osobě pouhé constitutum possessorium, které samo o sobě právnímu přechodu vlastnictví na ony věřitele nebylo na překážku. — Čís. 2504 —
578
Trestný čin byl obžalovaným spáchán a zároveň také dokonán tím, že, dav P-ovi na svůj dluh karetu a vůz a dovoliv Š-ovi vybrati si koně, napsal a podepsal jim zároveň ona prohlášení ze dne 25. února a 13. dubna 1924. Nemohl tudíž obžalovaný trestnost svého jednání, pokud jde o nadržování P-ovi, již dodatečně odčiniti tím, že, jak zdůrazňuje zmateční stížnost, karetu, vůz i koně přihlásil za vyrovnacího řízení, totiž v seznamu svého jmění, přiloženém k žádosti o zavedení vyrovnacího řízení ze dne 2. dubna 1924 jako svůj majetek. Zmateční stížnost namítá tudíž neprávem, že obžalovaný tímto svým krokem ustoupil dobrovolně od pokusu. Pokud však spatřuje zmateční stížnost v témž projevu obžalovaného skutečnost, nasvědčující tomu, že obžalovaný neměl při onom svém prohlášení ze dne 25. února 1924 úmyslu, poškoditi ostatní své věřitele, neuplatňuje ani důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., ani kteréhokoli z ostatních důvodů zmatku, uvedených v témž §u, nýbrž brojí jen způsobem podle §§ů 258, 288 čís. 3. tr. ř. nepřípustným proti přesvědčení nalézacího soudu a na přesvědčení tom založenému, v rozhodovacích důvodech řádně odůvodněnému rozsudkovému zjištění, že si obžalovaný nejen byl toho vědom, že svým jednáním ostatní věřitele poškozuje, nýbrž i že směřoval ke zkrácení jich jeho úmysl. Na trestný čin, spáchaný obžalovaným tím, že nadržoval svému věřiteli Š-ovi, se však námitka ta vůbec nehodí již proto, že tento čin byl obžalovaným spáchán podle rozsudkového zjištění teprve v dubnu 1924 a zejména ono prohlášení obžalovaného pochází až z 13. dubna 1924, kdežto k přihlášce koně za vlastnictví obžalovaného došlo již dne 2. dubna 1924. Je na bíledni, že tento projev obžalovaného nemůže naprosto přijití v úvahu jako dobrovolné ustoupení od pokusu trestného činu, spáchaného jím teprve později. Z předchozích úvah je však zároveň patrno, že námitky zmateční stížnosti jsou bezdůvodný také tehdy, byly-li by pojímány jako výtky důvodu zmatečnosti podle čís. 5 §u 281 tr. ř., totiž neúplnosti rozsudku, spočívající snad v tom, že rozhodovací důvody ponechávají nepovšimnutými skutečnosti, zdůrazňované zmateční stížností, že totiž jednak kareta, vůz i kůň zůstaly i na dále v držení (detenci) obžalovaného, jednak obžalovaný přihlásil věci ty v seznamu svého jmění ze dne 2. dubna 1924. Nejdeť tu o skutečnosti rozhodné ve smyslu čís. 5 §u 281 tr. ř. Bylo proto zmateční stížnost zavrhnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2503. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 591-594.