čís. 2430.

Ústavní listina (zákon ze dne 29. února 1920, čís. 121 sb. z. a n.). Immunita.
Členství v Národním shromáždění se nabývá již odevzdáním hlasovacích lístků (skončeními hlasování ve smyslu §u 42 zákona z 29. února 1920, čís. 123 sb. z. a n.); okamžikem tím nastávají všechny účinky spojené se členstvím v Národním shromáždění (immunita podle §u 24 odstavec prvý úst. list.) a nelze po té rozhodovati bez souhlasu příslušné sněmovny ani o tom, zda jest vykonati trest uložený podmínečné.
(Rozh. ze dne 25. června 1926, Zm l 228/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením zemského· trestního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 1925, jakož i veřejným jednáním z téhož dne, jež mu předcházelo, porušen byl zákon v prvním odstavci §u 24 ústavní listiny Československé republiky ze dne 29. února 1920, čís. 121 sb. z. a n.; usnesení to se zrušuje a zemskému trestnímu soudu v Praze se ukládá, by šetře předpisů o immunite člena Národního shromáždění, znovu zavedl řízení o návrhu státního zastupitelství ze dne 22. října 1925 ohledně nařízení výkonu trestu obžalovanému podmíněně uloženého.
Důvody:
Rozsudkem zemského trestního soudu v Praze ze dne 6. února 1922 byl obžalovaný odsouzen pro zločin veřejného násilí podle §u 98 a) tr. zák. do těžkého žaláře na tři měsíce. Povolen byl mu podmíněný odklad trestu a zkušební doba stanovena na tři roky. Nejvyšší soud rozhodl o opravných prostředcích proti onomu rozsudku rozhodnutím z 12. října 1923, č. j. Kr 1 430/22 a rozsudek potvrdil. Končí tedy zkušební doba 1 2. října 19 2 6. Obžalovaný dopustil se ve zkušební době přečinu §u 14 čís. 1 a §u 16 čís. 1 zákona na ochranu republiky, pro nějž byl odsouzen krajským soudem v Jičíně dne 24. dubna 1924 a nejvyšším soudem 18. července 1924, č. j. Zm 1 418/24 do tuhého vězení na 6 neděl. Podmíněný odklad trestu povolen nebyl. Státní zastupitelství navrhlo 22. října 1925, by byl nařízen výkon prvního trestu podmíněně uloženého a zemský trestní soud v Praze pravoplatným usnesením ze 16. listopadu 1925 nařídil výkon podmíněně odloženého prvního trestu. Z vyhlášky ústřední volební komise při ministerstvu vnitra o výsledku voleb do Národního shromáždění, jež uveřejněna jest v úředním listě republiky Československé ze dne 25. listopadu 1925 č. 269, lze zjistiti, že obžalovaný byl zvolen při volbách do Národního shromáždění dne 15. listopadu 1926 členem poslanecké sněmovny.
Oním usnesením zemského trestního soudu porušen byl zákon v prvním odstavci §u 24 ústavní listiny. Podle § 24 první odstavec ústavní listiny jest k jakémukoli trestnímu stihání člena Národního shromáždění pro jiné (než v § 23 uvedené) činy neb opomenutí třeba souhlasu příslušné sněmovny. Vyloučeny jsou tedy pro činy v § 23 úst. list. neuvedené proti členu Národního shromáždění od té doby, kdy nabyl členství Národního shromáždění, bez onoho souhlasu všechny úkony příslušných úřadů, které s hlediska procesního trestního práva jest považovati za úkony stíhací. Jest nepochybno, že takovým úkonem stíhacím jest jednání a rozhodování o vykonatelnosti trestu soudem podmíněně uloženého pro zločin veřejného násilí podle §u 98 písm. b) tr. zák., proti členu Národního shomáždění nelze je tedy provésti beze souhlasu příslušné sněmovny, který v tomto případě dán nebyl. Jest řešiti otázku, zda obžalovaného, zvoleného za poslance sněmovny Národního shromáždění při volbách dne 15. listopadu 1925, sluší považovati v den provedeného jednání a rozhodnutí, totiž dne 16. listopadu 1925, již za člena Národního shromáždění immunitou chráněného, všeobecně řečeno: kterým aktem, kterých činitelů a od které doby člen Národního shromáždění se jím stává a kterým aktem, kterých činitelů a od které doby nabývá immunity se členstvím tím spojené. § 1 úst. list. stanoví zásadu, že lid je jediný zdroj veškeré státní moci v republice Československé a že ústavní listina určuje, kterými orgány svrchovaný lid si dává zákony. Za orgány tyto označuje § 6 Národní shromáždění, skládající se ze dvou sněmoven: sněmovny poslanecké a senátu. § 8 (13) stanoví, jak sněmovny Národního shromáždění jsou složeny ze členů a jak členové sněmovny poslanecké po případě senátu ke své zákonodárné funkci jsou povoláváni: volí se podle všeobecného, rovného, přímého, tajného práva hlasovacího podle zásady poměrného zastoupení. Z těchto předpisů bezpochybně se podává, že mandátu dostává se členům Národního shromáždění jedině volbou z vůle lidu a že již volbou lidem provedenou nabývá člen práv z této funkce mu příslušejících, tedy i immunity, která mu bez dalších náležitostí přísluší již na základě nabytí tohoto jeho charakteru jako člena Národního shromáždění. Po stanovení této zásady, z oněch ustanovení ústavní listiny vyplývající, sluší z předpisů volebního řádu do poslanecké sněmovny — (zákon z 29. února 1920, čís, 123 Sb. z. a n., částečně pozměněný zákonem z 15. října 1925, čís. 205 Sb. z. a n., kteréž, jak mimochodem budiž podotknuto, platí podle §u 2 zákona z 29. února 1920, čís. 124 Sb. z. a n. v ustanoveních v souzeném případě v úvahu přicházejících i pro volbu do senátu) — řešiti další část otázky, kterým aktem volebního řízení a kterým okamžikem sluší člena Národního shromáždění pokládati za zvolena z vůle svrchovaného lidu.
Tu ovšem nelze přehlédnouti, že celková struktura i jednotlivá ustanovení těchto zákonů, zvláště pak způsob provedení zásady poměrného zastoupení mohou zavdati důvod k rozdílnému nazírání na tuto otázku. O celém volebním postupu pojednává zákon ve hlavě 3 až 5, z nich první jedná o přípravném řízení volebním, hlava 4 o volbě, hlava 5 pak o zjištění a prohlášení výsledku volby. Z tohoto rozdělení, které volební akt sám zvláště vyjímá z řízení jemu předcházejícího a jen tento za volbu označuje i v dalších podrobných ustanoveních (na př. §§y 44, 45 zák.), lze dovoditi, že zákonodárce pod volbou ve smyslu §u 8 (13.) ústavní listiny v tomto zákoně o volebním řádu rozumí jenodevzdání hlasů voliči jako akt volebního řízení, který má ústavní listina v oněch §ech na zřeteli jako projev vůle svrchovaného lidu, jenž právě jedině zakládá práva Národního shromáždění, a který podle ustanovení §u 42 zákona sluší považovati za dokončený uplynutím doby volební. Třeba podotknouti, že i v tom případě, že volební akt sám skončil skutečně až po uplynutí volební doby tím, že k odvolení byli podle §u 42 zák. připuštěni ještě voličové k volbě zavčas se dostavivší, sluší volbu považovati za skončenu uplynutím stanovené (§ 31 2 odst. zák.) doby volební; připuštění voličů v čas volební se dostavivších jest jen opatřením technickým, kterým však není rušena zákonná, §em 42 zák. zřejmě vyjádřená domněnka, že volba jest skončena uplynutím volební doby. Podle tohoto řešení další řízení, které zákon v titulu následující hlavy prohlašuje právě jen za zjištění a prohlášení výsledku volby, jest pokládati za úkony povahy deklaratorní, jimiž s platností od tehdejška, totiž od skončení hlasování ve smyslu §u 42 zákona, jest jen formálně dodatečně zjištěno a prohlášeno, že vykonanou volbou ti kteří kandidáti nabyli členství v Národním shromáždění a práv s tím spojených. Při zkoumání jednotlivých ustanovení zákona mohla by se arci naskytnouti možnost řešení tomu odporujícího. Již ta okolnost, že voliči podle §u 43 druhý až pátý odstavec zákona není dáno na vůli, by s právním, kladným účinkem volil osobu kteroukoliv, nýbrž jen ty, kdož ve zvláštním přípravném řízení byli na určité kandidátní listině za kandidáty poznačeni, dále to, že odevzdané voličské hlasy jsou podrobeny individuelnímu i kolektivnímu přezkoumávání nejen po stránce formální své platnosti, nýbrž i s věcným účinkem, hluboce zasahujícím do samého merita projevu vůle voličstva, jak dále bude ukázáno, konečně ta okolnost, že teprve tímto formálním a věcným zpracováním odevzdaných voličských hlasů se určuje, které voličské hlasy jednotlivě a v dalším období1 řízení kolektivně přicházejí v úvahu pro založení členství v Národním shromáždění těch kterých kandidátů, mohly by nasvědčovati tomu, že volební akt nebylo by lze považovati za skončený odevzdáním voličských hlasů do plynutí volební doby podle §u 42 cit. zák., nýbrž, že celé řízení, jež předchází odevzdání hlasů voličstvem, samo hlasování voličstva i po něm následující zjišťování a zákonem určené zpracování volebních výsledků a posléze přikazování mandátů až do skončení třetího skrutinia podle §u 55, odst. prvý zákona, bylo by pokládali za jednotný volební akt a že provedení a skončení tohoto celého aktu mají na zřeteli §§y 8 a 13 úst. listiny. Bylo by ovšem i v tomto případě za konstitutivní akt pro založení členství v Národním shromáždění považovati jediné sám projev vůle svrchovaného lidu; přece však jest proti názoru dříve projevenému při tomto pojetí rozdíl v tom, že účinky tohoto projevu vůle svrchovaného lidu projeví se teprve tehdy, až jest projev ten, tedy (tak řečeno hrubý) výsledek voleb podroben celému, zákonem předepsanému přezkoumání a zpracování ve třech skrutiniích, bez něhož ostatně samo odevzdání voličských hlasů účinek ani projeviti nemůže (na příklad v tom případě, že by odevzdané voličské hlasy před svým zjištěním a zákonným přezkoumáním a spracovaním byly částečně zničeny). Slušelo by tu dále uvážiti, že zákonem předepsaným přezkoumáním odevzdaných voličských hlasů může býti skutečný výsledek voleb velmi podstatně změněn, snad i proti zákonu změněn, přes to však v této své změněné podobě jest základem pro přiznání mandátu se všemi jeho účinky pro dotyčného člena Národního shromáždění, pro nějž až do případné jeho změny ve skrutiniích nesprávně zjištěného volebního výsledku přece jistě zakládá všechna práva člena Národního shromáždění. Již tyto okolnosti mohly by svědčiti tomu, že význam dalšího řízení pro hlasování voličstva nelze přehlížeti při řešení otázky počátku členství v Národním shromáždění. Zvláště významnou okolností byl by tu způsob, jak zákonodárce ve druhém a třetím skrutiniu provádí zásadu poměrného zastoupení, na níž volební řád spočívá, a pokud při tom voličova vůle dochází výrazu voličem chtěného, totiž pokud jest projevená vůle ve skutečnost uvedena nebo jen zákonnou fikcí nahražena. Kdežto pro první skrutinium volí volič přímo kandidáty v odevzdané dandidátní listině uvedené dle jejich pořadí, na nichž tedy, pokud dostatečný počet hlasů obdrželi, vůle voličstva bezprostředně se projeví, nezávisí již ve druhém skrutiniu volba kandidátů přímo na voliči, neboť tu podle §u 49 zákona teprve po provedeném odevzdání hlasů voličstvem staví znovu kandidáty sama strana, jíž on hlas odevzdal, vybírajíc je neodvisle od vůle, ba i vědomí jednotlivých voličů ze všech kandidátních listin a ze všech volebních okresů. Jestliže pak v tomto případě druhého skrutinia ještě možno tvrditi, že vůle voličova se zřetelem na osobu kandidáta došla svého aspoň nepřímého uplatnění projevem strany, jíž on svůj hlas odevzdal, a tak dal jí mandát i k určení kandidátů pro druhé a třetí skrutinium, mohly by pro konstrukci počátku členství Národního shromáždění, pokud ono se buduje na projevu vůle voličovy, vzniknouti závažné pochyby pro třetí skrutínium, kde podle §u 53 zákona hlasy stran mandátu nedosáhnuvších připadnou po případě stranám, proti nimž vůle voličova byla projevena. Tu jest projev voličovy vůle pozměněn striktním předpisem zákona, změna tato, zakládající právo na mandáty dotud neobsazené, provádí se však celá teprve v řízení pro třetí skrutinium předepsané. Volič ovšem, odevzdávaje hlas pro určitou stranu, musil po případě počítati s těmito zákonným důsledky svého hlasování, takže možno říci, že jest tu vůle voličova podle zákona snad pozměněná zákonem presumována. I když se zřetelem к této zákonné presumpci vůle voličovy lze snad řešení toto uvésti v soulad se zásadou poměrného zastoupení stran, tíže
Trestní rozhodnutí 8 27 — čís. 2430 —
418
lze na něm budovati fikci, že členové Národního shromáždění mají svůj mandát již od okamžiku skončení hlasování voličstva, kdyžtě jej obdrželi teprve po provedeném novém řízení a na základě nově sestavené kandidátní listiny, k níž možno projev vůle voličovy vztahovati ve druhém skrutiniu jen nepřímo, ve třetím skrutíniu pak jen zákonnou fikcí. Nezdálo by se tedy v uvážení všech těchto okolností bezvýznamným, že zákonodárce, voliv sice v nadpisu 4 hlavy zákona i v četných podrobných ustanoveních této hlavy a dále též v §ech 44, 45, 46, 49 výraz »volba« pro volební akt sám, přece odevzdání hlasů samých, tedy projev vůle voličovy nazývá v §u 38 »hlasováním«, v §u 43 rovněž mluví pouze »o skončení hlasování«, v §u 47 však ustanovuje, že mandáty straně přikázané »obdrží« (tedy teprve tu čas přítomný) určití tam poznačení kandidáti; v §u 49, odst. prvý a na více místech v §§ech 52 a 53 mluví o mandátech, jež »zůstaly neobsazeny« a jež teprve ústřední volební komise »obsadí«, »má Obsaditi«, »přikáže«, »rozdělí«, tedy vesměs obraty času přítomného, svědčící nastoupení účinku teprve od tohoto okamžiku, a že posléze § 54 výslovně poznačuje poslance, kteří »jsou zvoleni ve druhém a třetím skrutiniu«. Též v §u 14 odst. 2 čís. 2 zákona o volebním soudě čís. 125/1920 Sb. z. a n. mluví se o úřední vyhlášce konečného výsledku volby. Zdálo by se z těchto ustanovení vycházeti, že zákonodárce zamýšlel vznik členství Národního shromáždění položiti do pozdějšího období, než jest skončení samého hlasování voličů.
Vyskytuje se pak se zřetelem k ustanovení §u 47 o kandidátech zvolených v prvním skrutiniu další otázka, zda nemělo by býti při tomto řešení rozeznáváno mezi mandáty, jež byly přikázány již v prvním skrutiniu a mandáty, jež zvolení poslanci obdrží teprve ve skruitiniích pozdějších. Řešení toto, jemuž zdál by se nasvědčovat! doslov §§ů 47, 49 odst. prvý a jiných zákona, nejvyšší soud již předem vylučuje: i když podle §u 46 odst. čtvrtý zákona krajská komise přikazuje podle výsledků volby jí zjištěného mandáty a § 47 ustanovuje, jak kandidáti obdrží tyto mandáty straně přikázané, nesluší přehlédnouti, že zákonodárce dává v §u 50 zákona ústřední volební komisi právo přezkoumati, zda bylo při prvém skrutiniu správně postupováno, po případě právo, výsledek prvního skrutinia opraviti proto, že se stal omyl ve výpočtu. Ježto děje se tak z úřední povinnosti bez jakékoliv ingerence stran, nutno souditi, že přikázání mandátů u krajských komisí jest pouze prozatímní, konečné přikázání stane se teprve ústřední volební komisí, a má ustanovení §u 55 odst. prvý zákona o kandidátech, kteří při skrutiniu byli prohlášeni za zvolené poslance a kteří jsou náhradníky, zřejmě na zřeteli nejen kandidáty prohlášené v druhém a třetím skrutiniu za zvolené, nýbrž i ty, jímž mandát připadl již na základě prvého skrutinia, ježto i u nich stává se přikázání mandátu od krajských komisí konečným teprve tím, že ústřední volební komise po přezkoumání rozhodnutí krajských volebních komisí, předsevzatém z moci úřední, schválila jejich přikázání mandátů. Při tomto řešení a výkladu zákona bylo by tedy pro všechny zvolené poslance, po případě senátory přijati jako jednotný počátek členství v Národním shromáždění a práv z tohoto vyplývajících, tedy i právo immunity skončení jednání ústřední volební komise sepsáním zápisu v §u — čís. 2431 —
419
55 uvedeného. Pro toto řešení mohl by konečně svědčiti i další předpis tohoto §u, že teprve potom se veřejně vyhlásí konečný výsledek skrutinia (sr. shora citovaný § 14 čís. 2 zákona o volebním soudě), z čehož by bylo lze souditi, že až do doby skončení třetího skrutinia všechny předsevzaté akty volebních komisí zůstávají pouze jejich vnitřním jednáním, pro veřejnost však rozhodným jest teprve veřejné vyhlášení výsledku skrutínia. Této vyhlášce, která jest podle názoru nejvyššího soudu pouze správním aktem, bylo by i podle tohoto řešení přiznati pouze deklaratorní ráz, podobně jako vydání osvědčení členům Národního shromáždění, jež jest předepsáno v §u 55 odst. třetí zákona; tyto správní úkony nezdají se pro řešení dané otázky již přicházeti v úvahu. Přes to, že nejvyšší soud při řešení otázky, o kterou jde, neupírá jistou oprávněnost i těmto úvahám, trvá přece na stanovisku zprvu vytčeném, odvozuje je, jak bylo dovoděno, z ustanovení ústavní listiny o svrchovanosti lidu. Projev tohoto svrchovaného lidu, jímž on svoji zákonodárnou moc přenáší na členy Národního shromáždění, dokončen jest odevzdáním hlasovacích lístků, a když tento projev jediné jest základem práv a povinností lidem zvolených členů Národního shromáždění, jest již od něho počítati všechny účinky se členstvím Národního shromáždění spojené, byť i on podle ustanovení zákona příslušnými orgány byl teprve nápotomně zjišťován, kontrolován a ve skutečnost uváděn. Všem těmto úkonům orgánů volby provádějících nepřísluší ze zákona žádná věcná pravomoc, ze které by se dala dovozovati práva na členství v Národním shromáždění a všem jest přiznati význam pouze deklaratorní. Poněvadž podle tohoto názoru jest za to míti, že obžalovaný již od skončení hlasování při volbě do poslanecké sněmovny konané dne 15. listopadu 1925 požívá členství v poslanecké sněmovně Národního shomáždění a tím i práva immunity, porušil zemský trestní soud v Praze oněmi stíhacími úkony, předsevzatými dne 16. listopadu 1925 tuto immunitu. Bylo proto zmateční stížnosti generální prokuratury podle §u 33 tr. ř. vyhověti a podle §u 292 tr. ř. vysloviti porušení zákona v §u 24 odst. prvý úst. list., a poněvadž se stalo v neprospěch obžalovaného, bylo dotyčné stíhací úkony zrušiti a naříditi zemskému trestnímu soudu v Praze nové řízení za šetření předpisů o poslanecké immunite.

Citace:

č. 2430. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 430-435.