Čís. 2553.

Zbrojní patent (ze dne 24. října 1852, čís. 223 ř. zák.).
Ustanovení §u 12 odst. druhý zákona nepředpokládá nepoměrné množství střeliva, musí však jíti o munici tuzemského vojska.
Úmysl nakládali s odňatou věcí jako vlastní (§ 171 tr. zák.) jest naplněn i úmyslem, držeti věc jako památku (na válku); pokud však vyviňuje svolení vojenského velitele, by si vojáci věc vzali.
(Rozh. ze dne 20. listopadu 1926, Zm II 249/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 29. dubna 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem ohrožování míru v republice a její vojenské bezpečnosti podle §u 13/1 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. а n., dále přestupkem podle §§ů 12, 32 zbrojního patentu a přestupkem krádeže podle §u 460 tr. zák., zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu jako zmatečný a věc vrátil krajskému soudu v Novém Jičíně, by ji znova projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost jest odůvodněna, pokud s hlediska čís. 9 a) §u 281 tr. ř. napadá výrok o vině ve směru přestupku podle §u 12, 32 zbroj. pat. Nelze ovšem sdíleti názor stížnosti, že odsouzení podle tohoto ustanovení nemělo nastati již proto, že obžalovaný měl v držbě jen nepatrné množství tří vojenských patron. Neboť ustanovení §u 12 odst. druhý zbrojního patentu zní zcela všeobecně, a názor stížnosti nemá opory ani v doslovu ani ve smyslu onoho předpisu, ani v povšechném účelu zbrojního patentu v jeho úvodě naznačeném, to tím méně, když drženi nepoměrného množství střeliva spadá, neopatřil-li si pachatel povolení — Čís. 2553 —
678
příslušného úřadu, pod ustanovení §u 39 zbroj. pat., ne-li dokonce §u 13 čís. 1 zákona na ochranu republiky. Avšak stížnost má pravdu, pokud popírá trestnost nepovolené držby onoho střeliva proto, že jde o munici vojska cizozemského. Nalézací soud zjistil, že obžalovaný neoprávněně měl v držení tři patrony, z nichž byla jedna japonská, druhá ruská a třetí americká. Zákon podle svého doslovu ani v tomto směru nerozlišuje a prohlašuje za nedovolenou držbu vojenské munice vůbec, ale ze smyslu a účelu jeho sluší míti za to, že tím je míněna jen vojenská munice tuzemská. Ustanovení druhého odstavce §u 12 zbroj. pat. zakazující neoprávněnou držbu vojenské munice, jest výjimkou ze všeobecného předpisu prvého odstavce, že míti jinou zbraň a jiné věci muniční, nežli ty, kteréž v §u 2 jakožto zapovězené jsou pojmenovány, jest dovoleno osobám, jímž to není zákonem neb úřadem výslovně zakázáno. Důvod této výjimky nelze spatřovati ve všeobecné povaze vojenské munice jako takové, neboť tato vlastnost jest podle účelu prvého odstavce tu již nerozhodna, nýbrž v úvahách jiných, snad ve snaze, zabezpečiti používání této munice pro vojsko státu, jenž netoliko z důvodů tělesné bezpečnosti lidí, k níž směřuje předpis prvého odstavce §u 12, nýbrž zejména i z důvodů zajištění bezpečnosti státu utajením způsobu vojenské výzbroje municí má zájem na tom, by taková munice byla jen v rukou osob k tomu povolaných a nedostala se do soukromého držení a obchodu. Proto také vyslovuje druhý odstavec zákaz positivně větou, že míti munici vojenskou jest dovoleno toliko těm, jimž k tomu právo dává služba a t. d. Zmínka o službě, kterou jest samozřejmě míněna jen vojenská služba v tuzemsku, neboť cizí vojenská služba by jistě nemohla odůvodniti výjimku, o niž tu jde, nasvědčuje zřejmě tomu, že zákon má na mysli jen takovou munici, které se v této službě dá použíti, totiž munici tuzemského vojska a nikoliv vojska cizí vojenské moci. Názor nalézacího soudu, že pod zákaz §u 12 odst. druhý zbroj. pat. spadá také neoprávněná držba munice cizí vojenské moci, tudíž neobstojí a bylo proto oprávněné stížnosti v tomto bodě vyhověti, napadený výrok o vině jako zmatečný zrušiti a věc vrátiti nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl, při čemž bude na něm, by zkoumal, zda jednání obžalovaného nezahrnuje v sobě snad skutkové podstaty jiného trestného činu.
Pokud jde o přestupek krádeže, nezáleží na tom, že rozsudek neurčil, který vojenský erár to byl, z jehož držení obžalovaný granát a náboje odňal; ať to byl erár ten neb onen, byly věci ty věcmi pro obžalovaného cizími. Nelze se stížností souhlasiti ani, pokud popírá zákon, znak krádeže, naznačený v §u 171 tr. zák. slovy »pro svůj užitek« z důvodu, že si obžalovaný ony věci vzal na památku na svět. válku a nikoli v úmyslu, by se obohatil. Znak ten předpokládá toliko úmysl, nakládati s věcí odňatou jako s věcí vlastní neboli vykonati ohledně ní za trvalého vyloučení vlastníka z disposice nad ní něco, k čemu jest oprávněn toliko vlastník. Takový úmysl jest však nepopiratelně naplněn i úmyslem, držeti věc jako památku. Avšak právem vytýká stížnost, že rozhodovací důvody napadeného rozsudku neuvažují o obhajobě obžalovaného, že si vzal granát a náboje se svolením velitele oddílu, který jemu a ostatním vojínům, ježto jiní také si brali na památku různé věci, řekl, by nejdříve — Čís. 2554 —
679
učinili granáty neškodnými. Skutečnost, ku které tato obhajoba poukazovala, vyloučila by po případě, bude-li zjištěna, zákonný znak nedostatku svolení držitele věci anebo, nebyl-li velitel oddílu k takovému svolení oprávněn, ale předpokládal-li obžalovaný takové oprávnění jeho, k omylu, pro který nemohl obžalovaný v odnětí granátu a nábojů shledati krádež a který by ho odpovědnosti za krádež podle §u 2 písm. e) tr. zák. sprostil. Proto bylo povinností nalézacího soudu, by i o této obhajobě uvažoval a vyslovil se, zda jsou prokázány skutečnosti opodstatňující svolení držitele nebo k němu se vztahující omyl obžalovaného. Jelikož podle rozhodovacích důvodů se tak nestalo, je soudní výrok neúplným ohledně rozhodné skutečnosti a rozsudek v této části zmatečný podle čís. 5 §u 281 tr. ř. Proto bylo stížnosti, pokud napadá výrok o přestupku krádeže, vyhověti a podle §§ů 288 čís. 1, 289 tr. ř. uznati jak se stalo.

Citace:

č. 2553. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 693-695.