čís. 2387.

Maření exekuce (zákon ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.). »Exekuce hrozí«, ví-li dlužník, že v určité době má platiti, avšak platiti nechce nebo je si vědom, že mu platiti nebude možno. Předmětem přečinu §u 1 zákona mohou býti i věci zastupitelné a takové, které byly prodány dlužníku jeho věřitelem za účelem dalšího zcizení.
(Rozh. ze dne 26. května 1926, Zm 1 888/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 21. října 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 1 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák., mimo jiné z těchto — čís. 2388 —
325
důvodů:
Nesprávna jest námitka, kterou napadá zmateční stížnost rozsudek s hlediska důvodů zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., jakoby činu obžalovaného scházela objektivní zákonná podmínka, totiž hrozící exekuce. Tvrzení zmateční stížnosti, jakoby k exekuci bylo došlo teprve v květnu 1925, příčí se rozsudkovému zjištění, podle něhož к výkonu exekuce došlo již dne 23. dubna 1925 (§ 288 čís. 3 tr. ř.); povolena musila býti exekuce ovšem ještě dříve. Exekuce hrozí pak každému, kdo ví, že v určité době má platiti, avšak platiti nechce nebo je si vědom, že mu platiti nebude možno. Rozsudkové zjištění, podle něhož obžalovaný prodal zboží, dodané mu firmou V. а M., teprve po té, kdy naň firma podala žaloby o zaplacení svých pohledávek vůči němu, opravňovalo nalézací soud nejen k závěru, že si obžalovaný hrozící mu exekuce byl vědom, nýbrž i k rozsudkovému výroku, podle něhož obžalovaný odstranil ony majetkové předměty v úmyslu, by z části zmařil uspokojení oné firmy, své věřitelky. Exekucí hrozící obžalovanému míní rozsudek zřejmě mobilami exekuci na ono zboží, pocházející od firmy V. a M. a jest proto bezpodstatnou též námitka zmateční stížnosti, že se k subjektivní skutkové podstatě maření exekuce vyžaduje předsevzetí zmařiti určitý druh exekuce nebo stížiti (odsunouti) věřitelovo uspokojení. Rozsudek zjišťuje výslovně a právem, že obžalovaný jednal v úmyslu, zmařiti uspokojení své věřitelky.
Oprávnění nelze přiznati zmateční stížnosti ani, pokud dovozuje, že odstraněním majetkových předmětů ve smyslu §u 1 zákona o maření exekuce není prodej zastupitelných věcí, které věřitel dodal svému dlužníku, by je týž dále zcizil, jelikož prý v případech, v nichž zboží bylo dáno na úvěr, lze jedině tímto dalším zcizením zjednati si možnost uspokojení věřitelova. V onom zákonném předpisu je řeč o věcech movitých a nemovitých, o předmětech majetkových vůbec, nemůže tudíž býti nejmenší pochybnosti o tom, že předmětem trestného činu mohou býti také věci zastupitelné, a to ovšem i takové věci, které dlužníku prodány byly jeho věřitelem za účelem dalšího zcizení. Ona další úvaha zmateční stížnosti nehodí se však na daný případ již proto, že ani obžalovaný se nehájil v ten rozum, jakoby byl zboží prodal к tomu cíli, by z výtěžku uspokojil firmu V. а M., rozsudek naopak zjišťuje, že stržených peněz použil pro sebe a pro svoji rodinu a že zboží odstranil v úmyslu, by uspokojení své věřitelky z části zmařil.

Citace:

č. 2387. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 340-341.