čís. 2413.

»Pokojnou držbou« ve smyslu §u 83 tr. zák. jest držba, pozůstávající ve volném, nikým nepopíraném a neomezeném jejím výkonu; nerozhodují tu toliko ustanovení obecnoprávní, nýbrž především záleží na skutečném poměru k nemovitosti.
Omyl v oprávnění používati stezky za veřejnou pokládané.
(Rozh. ze dne 11. června 1926, Zm 2 66/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 31. prosince 1925, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem veřejného násilí podle §u 83 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a sprostil obžalované podle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro zločin veřejného násilí podle §u 83 tr. zák., jehož se prý dopustil tím, že dne 21. května 1925 v D. N. opomenuvše vrchnost jako sebraní lidé násilným vpádem rušili pokojné držení pozemku Josefa B-a.
Důvody:
Nalézací soud uznal obžalované vinnými, že dne 21. května 1925 v D. N. opomenuvše vrchnost, jako sebraní lidé násilným vpádem rušili pokojné držení pozemku Josefa В-a a že se tak dopustili zločinu podle §u 83 tr. zák. Po skutkové stránce vzal soud za prokázáno, že od nepaměti chodívalo se v D. N. po stezce, která šla po pozemku čp. 240 náležející velkostatku v D. N., že se po stezce chodilo stále, s malými přestávkami za války, takže jí používali lidé domácí i přespolní a všeobecně se pokládala za cestu veřejnou. Při parcelaci velkostatku v D. N. v roce 1924 a 1925 byla ona parcela přidělena Josefu B-ovi. B. zahradil stezku nejprve dvířky, spoléhaje na to, že při přídělovém řízení nebyla hlášena veřejnoprávní služebnost cesty a že služebnost tato nebyla v knihách zapsána. Na žádost obžalovaných však dvířka otevřel, později je znovu zabil a dopsal přídělovému komisaři Karlu M-ovi. Tento mu dopisem ze dne 18, května 1925 oznámil, že na parcele č. 240 Státní pozemkový úřad nemůže uznati služebnost, protože uplynula zákonná lhůta pro reklamaci služební cesty. Na základě tohoto přípisu, o němž vyrozuměl obžalované, oznámil B. starostovi obce, že stezku zahradí a skutečně proti opětovným námitkám obžalovaných postavil před oněmi dvířky dva sloupky, přibil paždíky (rigle) a chtěl zahraditi stezku prkenným plotem. V tom mu však zabránili obžalovaní způsobem v rozsudku blíže vyloženým a kvalifikovaným jako zločin podle §u 83 tr. zák. Soud zjišťuje kromě toho ještě, že obžalovaní jednali v dobré víře, že mají na chůži po oné stezce právo, a uvěřil jim, že cesta byla obecně pokládána za veřejnou.
Odsuzující rozsudek napadají obžalovaní zmateční stížností, uplatňujíce předně s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 a), §u 281 tr. ř., že skutková podstata zločinu podle §u 83 tr. zák. není dána již proto, že Josef B, nebyl v době činu v »pokojné držbě« parcely č. 240 v D. N., takže obžalované sluší z obžaloby sprostiti již pro nedostatek této podstatné náležitosti. Stížnosti nelze upříti oprávnění. Za »pokojnou držbu« ve smyslu §u 83 tr. zák. lze uznati pouze takovou, která pozůstává ve volném, nikým nepopíraném a neomezovaném jejím výkonu. Při tom dlužno míti na zřeteli, že pro obor trestního práva v příčině pojmu pokojné držby nejsou rozhodujícími toliko ustanovení obecnoprávní, nýbrž že tu záleží v prvé řadě na skutečném poměru к dotyčné nemovitosti. Z rozsudkových zjištění pak vychází, že cesty přes parcelu č. 240 používali od nepaměti lidé domácí i přespolní a že stezka považovala se všeobecně za cestu veřejnou; dále jsou rozsudková zjištění nepochybná v tom směru, že cesty té používáno bylo až do dne činu, obžalovaným k vině kladeného a že tito vzpírali se neustále pokusům Josefa — čís. 2414 —
377
В-a zabrániti chůzi po stezce. Zjisťujeť soud, že B. dvířka na žádost obžalovaných otevřel, že obžalovaní proti zahrazení cesty vznesli opětovně námitky a že dne 21. května 1925 překážku na cestě postavenou dokonce násilně odstranili. Z toho plyne, že obžalovaní jakožto příslušníci obce D. N. se udržovali ve výkonu práva chůze po oné stezce (§§y 312, 351 obč. zák.) a nelze za těchto okolností důvodně tvrditi, že Josef B. jako vlastník parcely č. 240 byl v »pokojné držbě« její, to jest v držbě neomezované jinými právy. Naopak jeho držba byla zatěžována držbou služebnosti cesty, příslušníky obce a tudíž i obžalovanými nepřetržitě vykonávané.
Nehledíc k tomu, co uvedeno, slušelo by však i uznati, že obžalovaným přichází к dobru důvod vylučující zlý úmysl podle §u 2 e) tr. zák., totiž omyl, pro který nebylo lze v činu spatřovali zločin. Omyl tento týkal by se předpisů práva civilního, neboť nalézací soud, jak uvedeno, zjistil, že obžalovaní jednali v dobré víře, že mají na chůzi po oné stezce právo a že cesta byla obecně pokládána za veřejnou. Omyl ten rovnal by se omylu skutkovému a nejde tu o neznalost práva trestního, jak za to má nalézací soud. Výrok napadeného rozsudku, jímž vyloučil u obžalovaných tento skutkový omyl, nesrovnává se tudíž se zákonem, a právem uplatňuje tudíž zmateční stížnost i důvod zmatečnosti podle §u 281 čís. 9 b) tr. ř. Jíž z těchto úvah je zmateční stížnost důvodná, pročež jí bylo vyhověti, napadený rozsudek v odsuzujícím výroku zrušiti a podle §u 288 čís. 3 tr. ř. uznati ihned ve věci samé jak se stalo. Za tohoto stavu věci není zapotřebí, obírati se dalšími výtkami, stížností nad to ještě uplatňovanými.

Citace:

č. 2413. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 391-393.