Čís. 2521.

Podmíněné odsouzení (zákon ze dne 19. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.). — Čís. 2521 —
617
Pro řešení otázky, zda se odsouzený ve zkušební době osvědčil (§ 8 odst. druhý zákona), rozhodují výhradně jen skutečnosti, spadající v dobu zkušebnou (chování se odsouzeného v době té).
(Rozh. ze dne 29. října 1926, Zm II 335/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením krajského soudu v Uh. Hradišti ze dne 29. prosince 1923 byl porušen zákon v předpisu druhého odstavce §u 8 zákona ze dne 19. října 1919, čís. 562 sb. z. a n., usnesení to se zrušuje a onomu soudu se ukládá, by se o tom, zda se odsouzený v době zkušebně osvědčil a zda nařídí ti jest výkon odloženého trestu, znovu usnesl.
Důvody:
Usnesením krajského soudu v Uh. Hradišti ze dne 29. prosince 1923 bylo ve smyslu §u 8 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. vysloveno (zjištěno), že se odsouzený v dvouleté době zkušebné, povolené mu rozsudkem ze dne 16. června 1921, neosvědčil, a byl zároveň nařízen výkon trestu, tímto rozsudkem podmíněně odloženého. Na odůvodněnou usnesení se uvádí, že obžalovaný byl rozsudkem téhož soudu ze dne 18. října 1922, pokud se týče rozsudkem mor. sl. vrchního zemského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 1922 odsouzen nepodmíněně pro zločin nedokonané krádeže, spáchaný dne 14. prosince 1920, a že soud má za to, že by mu v rozsudku ze dne 16. června 1921 podmíněný odklad trestu nebyl býval povolen, kdyby tato druhá krádež byla bývala nalézacímu soudu známa. Usnesení samo, totiž jeho výrok, že se odsouzený v době zkušebné neosvědčil, dále výslovná citace §u 8 zákona o podmíněném odsouzení a okolnost, že k usnesení došlo po uplynutí doby zkušebné, která se skončila dne 16. června 1923, nasvědčují tomu, že soud zamýšlel učiniti usnesení ve smyslu druhého odstavce §u 8 zákona. Jediný doklad neosvědčení se odsouzeného spatřuje pak usnesení v tom, že byl rozsudkem, vyneseným po rozsudku, o jehož odklad jde, tedy v době zkušebné, odsouzen pro jiný čin trestný. Tento čin trestný byl odsouzeným spáchán již dne 14. prosince 1920, tedy před tím, než byl vynesen rozsudek ze dne 16. června 1921. Pro řešení otázky, zda se odsouzený v době zkušebné osvědčil, mohou však býti směrodatnými výhradně jen skutečnosti, spadající v dobu zkušebnou, především arci chování se odsouzeného v době té. Tomu nasvědčuje již ustanovení druhého odstavce §u 1 zákona o podmíněném odsouzení, podle něhož pokládá se za to, že vinník podmíněně odsouzený nebyl odsouzen, osvědčí-li se v době zkušebné. Také usnesení podle druhého odstavce §u 8 zákona činí soud po uplynutí doby zkušebné o tom, zda se odsouzený v době té osvědčil. Nepřímý doklad správnosti tohoto hlediska skytá dále předpis druhého odstavce §u 18 zákona, podle něhož dlužno dodatečně naříditi výkon odloženého trestu nebo jeho zbytku, dojde-li do roka po době zkušebné k trestnímu řízení pro zločin, spáchaný v době zkušebné, jakmile je vinník odsouzen. Usnesením ze dne 29. prosince 1923 soud tudíž vlastně nerozhodl otázku, zda se odsouzený osvědčil v době zkušebné, nýbrž zrušil ve skutečnosti dodatečně pravoplatný výrok rozsudku ze dne 16. června 1921, jímž byl odsouzenému povolen podmíněný odklad trestu, uloženého mu tímto rozsudkem. Učinil tak podle důvodů usnesení proto, že odsouzený byl odsouzen jiným rozsudkem, vyneseným sice za doby zkušebné, však pro trestný čin, spáchaný před rozsudkem, o jehož odklad šlo. Jde tu tedy o případ, upravený druhou větou §u 6 čís. 4 zákona o podmíněném odsouzení, ve kterém soud, vynášející pozdější rozsudek, rozhodne o tom, mají-li býti vykonány oba tresty či má-li býti podmíněně odložen také trest dodatečně přisouzený. Tímto soudem byl však v souzeném případě soud, který vynesl rozsudek ze dne 18. října 1922, nikoli tedy soud (samosoudce), jenž vynesl rozsudek ze dne 16. června 1921. Bylo tudíž zmateční stížnosti podle §u 33 tr. ř. vyhověti a podle §u 292 tr. ř. uznati právem, jak se stalo.

Citace:

č. 2521. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 632-634.