Čís. 2516.

V posledním případě §u 303 tr. zák. (odst. prvý) jest míněno veřejné provozování náboženství jen zákonně uznané církve (náboženské společnosti).
»Procesím« jest větší množství osob, pohybujících se na veřejném místě za současných úkonů náboženských (modliteb, zpěvů) nebo za účelem náboženských úkonů na cíli pohybu; nezáleží na tom, zda jest účasten též kněz.
V subjektivním směru vyžaduje skutková podstata přečinu §u 303 tr. zák. vědomí neslušného chování a způsobilosti jeho vzbuditi pohoršení u jiných.
(Rozh. ze dne 26. října 1926, Zm I 524/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti zákonných zástupců obžalovaných do rozsudku krajského jako nalézacího soudu v Chebu ze dne 30. července 1926, jímž byli obžalovaní uznáni vinnými přečinem podle §u 303 tr. zák., zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu jako zmatečný a krajskému soudu v Chebu uložil, by věc znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Nelze přisvědčiti vývodům zmateční stížnosti, pokud s hlediska čís. 5, správně čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. dokazuje, že nejde v této trestní věci o (veřejné) provozování náboženství, jelikož v procesí nebylo kněze. Požadavek súčastnění se kněze nelze pro pojem procesí odvozovati — Čís. 2516 —
602
ani z obecné mluvy, ani z ustanovení §u 303 tr. zák. Procesím rozumí obecná mluva povšechně větší množství osob pohybující se na veřejném místě buď za současných úkonů náboženských, obzvláště modliteb anebo zpěvu písní náboženských, anebo za účelem náboženských úkonů na místě, kam průvod spěje, aniž rozeznává, zda byl nebo nebyl (zejména při poutích na místa nábožensky významná) mezi lidem i kněz (duchovní). Slovo »jejich« v zákonném obratu »v čase jejich veřejného provozování náboženství« (§ 303 tr. zák. starého znění) zřejmě se nevztahovalo — jak neprávem za to má stížnost — na předchozí slova »služebníka náboženského«, nýbrž na předchozí slova »církve nebo náboženské společnosti státními zákony uznané.« V §u 303 odst. prvý tr. zák. nového znění (zákon ze dne 20. února 1919, čís. 111 sb. z. a n.) sice ono slovo »jejich« již nepřichází, avšak z nadpisu tohoto zákonného ustanovení a ze souvislosti textu tohoto odstavce je zřejmo, že je tu míněno veřejné provozování náboženství jen zákonně uznané církve nebo náboženské společnosti. Je-li dále právním statkem ustanovením §u 303 tr. zák. chráněným náboženský mír, čelí najmě třetí skutková podstata tam vymezená k tomu, aby mír ten nebyl ohrožován pohoršením náboženských citů obyvatelstva nebo části obyvatelstva neslušným chováním jiných osob v čase a na místě provozování náboženství, a nebezpečí to nezávisí nikterak na tom, zda na provozování náboženství jest súčastněn kněz (duchovní) nebo ne.
Nelze se ani přidati k vývodům stížnosti, že si obžalovaní nebyli vědomi dosahu svého jednání. Arciť rozhodovací důvody neuvažují — ač jest vědomí to skutkovou složkou přečinu podle třetí věty §u 303 tr. zák. — výslovně o tom, zda si obžalovaní byli vědomi neslušnosti svého chování a způsobilosti jeho, vzbuditi pohoršení u jiných osob. Avšak rozhodovací důvody zjišťují slovy, že obžalovaní zamýšleli rušení procesí, duševní úkony rázu protiprávnějšího (než ono vědomí), totiž zlý úmysl stačící i pro skutkovou podstatu podle §u 122 písm. b) tr. zák., a výrok ten nestal se vratkým, obzvláště nestal se ani nejasným další větou rozhodovacích důvodů, že pohnutka činu spočívala spíše v erotickém hnutí, než vzešla ze zlého úmyslu; jestiť smysl věty té — přihlíží-li se k obhajobě obžalovaných — zřejmě ten, že obžalovaným nebylo rušení procesí účinkem samo o sobě chtěným, nýbrž prostředkem, by se dostali dříve do společnosti děvčat, která se súčastnila procesí, a jež chtěli obžalovaní po procesí doprovoditi do Bavorska domů. Avšak stížnost vytýká dále, že z rozsudečného výroku neplyne, o které veřejné provozování náboženství v této trestní věci šlo, a že rozsudek mluví jen o procesí, aniž jest z něho vidno, který duchovní veřejné provozování náboženství předsevzal. Věty ty poukazují zřetelně k námitce, že není v rozsudku zjištěno, která to jest církev nebo náboženská společnost, jejíž náboženství se procesím provozovalo. Zjištění toho jest však nezbytně třeba, jelikož jsou ochrany §u 303 tr. zák. účastnými výhradně církve a náboženské společnosti ve státě zákonem uznané. Byl-li v napadeném rozsudku skutek obžalovaných podřaděn pod § 303 tr. zák. bez onoho zjištění, není skutková podstata §u 303 tr. zák. naplněna zjištěnými — Čís. 2517 —
603
skutečnostmi po stránce objektivní a rozsudek je zmatečným podle §u 281 čís. 9 písm. a) tr. ř., jelikož jest po případě výronem nesprávného použití zákona. Byl proto rozsudek prvé stolice ku stížnosti, jejíž další, formální výtky mohou býti ponechány stranou, zrušen a uznáno, jak se stalo, a to, jelikož pro nedostatek onoho zjištění nelze se obejíti bez nového hlavního přelíčení ve stolici prvé, podle §u 5 zákona čís. 3 ř. zák. na rok 1878 za souhlasu generálního prokuratora ihned v zasedání neveřejném.

Citace:

č. 2516. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 617-619.