čís. 2391.

Neshledá-li soud ve vyhrůžce boykotem skutkové podstaty přečinu §u 14 čís. 4 zákona na ochranu republiky, jest povinen posouditi věc s hlediska §u 1 zák. o útisku (§281 čís. 9 a) tr. ř.).
(Rozh. ze dne 27. května 1926, Zrn 2 127/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 8. února 1926, pokud jím byl obžalovaný podle §u 259 — čís. 2392 —
331
čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin podle §u 14 čís. 4 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a věc přikázal příslušnému okresnímu soudu, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti, uplatňující proti sprošťujícímu rozsudku důvod zrnatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. dlužno přiznati oprávnění. Nalézací soud neshledal v jednání obžalovaného (o němž zjišťuje, že přišel 24. října 1925 do hostince Emericha W-a v O., sice podnapilý, ale ve stavu příčetném, že se začal u nálevního stolu hádati s hostinským proto, že byl od něho při poslední zábavě pro výtržnost vykázán z hostince, že pronesl za hádky vyhrůžku: »Však počkej, až přijde jinší hostinský, tak tě budeme boykotírovat,« a že ho potom hostinský vyvedl ven) skutkové podstaty přečinu podle §u 14 čís. 4 zák. na ochranu republiky, pro nějž bylo žalováno, s odůvodněním, že nenabyl přesvědčení, že obžalovaný chtěl svým výrokem popuzovati proti Emerichu W-ovi pro jeho českou národnost, nýbrž že jeho slova vyplynula spíše z nenávisti proti osobě a odporu proti osobním vlastnostem Emericha W-a a sprostil ho úplně z obžaloby. Správně namítá proti tomu zmateční stížnost, že nalézací soud, neshledav v jednání obžalovaného skutkovou podstatu onoho přečinu, byl povinen posouditi obžalobní děj s hlediska přestupku §u 1 zák. o útisku z 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n., tím spíše, že sám zjišťuje, že závadný výrok obžalovaného obsahuje vyhrůžku boykotem, tudíž újmou na majetku nebo výdělku a v rozsudku uvedené okolnosti mohou po případě poukazovati к tomu, že byl pronesen za tím účelem, by jím obžalovaný vynutil na hostinském, by ho v hostinci trpěl přes to, že se choval lomozně a nepřístojně. Sprošťující rozsudek jest tudíž právně mylným, pročež bylo zmateční stížnosti státního zastupitelství vyhověti a napadený rozsudek jako zmatečný zrušiti; rozhodnouti ve věci samé však nelze, poněvadž rozsudek neobsahuje potřebného zjištění ve směru subjektivní viny, že obžalovaný chtěl svou pohrůžkou na hostinském bezprávně vynutiti, by něco konal, nebo trpěl. Bylo proto podle §u 288 čís. 3 tr. ř. uznáno právem, že se věc, — ježto přichází v úvahu již jen přestupek, — přikazuje nyní příslušnému okresnímu soudu, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.

Citace:

č. 2391. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 346-347.