Čís. 2564.

Sankce §u 199 a) tr. zák. nemá místa proti osobě, jež sama se provinila přímo činem nebo trestnou účastí na činu, o němž je vyslýchána (nesprávně) formálně jako svědek, pokud výpovědí tou hájí jen sebe, nezakrývajíc pravdu ve prospěch osoby jiné, ať již obviněné nebo dosud jakožto vinník neznámé.
(Rozh. ze dne 29. listopadu 1926, Zm I 537/26.) — Čís. 2564 —
700
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 3. srpna 1926, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem podvodu podle §§ů 197, 199 a) tr. zák., zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu jako zmatečný a věc vrátil témuž nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost vytýká rozsudku s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. mylné právní posouzení případu proto, že obžalovaní neměli zlého úmyslu potřebného ke skutkové podstatě zločinu podvodu, spáchaného křivým svědectvím před soudem. Na dolíčenou této výtky poukazuje k tomu, že obžalovaní neměli býti vyslýcháni jako svědci, nýbrž jako obvinění, poněvadž bylo stíhacím úřadem vysloveno podezření, že se s Janem A-em domluvili a na podkladě této úmluvy že s ním společně zle nakládali s Janem R-em; vzhledem k obvinění proti nim vyslovenému, že obžalovaní musili se při svých výsleších cítiti obviněnými, jimž samým se bylo ospravedlňovati. Výtka ta jest potud oprávněna, že rozsudek vůbec neobsahuje alespoň postačujícího výroku o subjektivní stránce činu obžalovaným za vinu kladeného. Nepravit’ rozsudek v té příčině ve svých důvodech nic jiného, než, že výpovědi obžalovaných nemohou býti pravdivy, a že z výsledků řízení průvodního nutno usouditi, že obžalovaní byli smluveni nejen, že R-a s A-em sbijí, nýbrž též, jak budou pak před soudem o tom svedčiti. Tento zjišťovací výrok nepostačuje. Možno z něho sice vyrozuměti, že obžalovaní byli si vědomi nepravdivosti svých výpovědí, ač ani to není zjištěno jasně a určitě, ale není jím vyřešena otázka, zda šlo obžalovaným o poškození státu na jeho právu, vykonávati spravedlnost, z něhož plyne i jeho právo, prostřednictvím soudů zvěděti od svědků před nimi slyšených pravdu. Trestnost křivé výpovědi svědecké spočívá na ohrožení státního výkonu spravedlnosti. Stát sám vzdává se práva, zvěděti pravdu od osob soudně slyšených, jen u obviněných (obžalovaných), jakž plyne z ustanovení §u 202 tr. ř. Ustanovení to nesnese, by ho pouze doslovně bylo používáno v tom směru, by osoba formálně obviněná nebyla doháněna prostředky tam uvedenými k doznání se nebo k jiným určitým údajům, nýbrž dlužno je v důsledcích zásady v něm vyslovené vykládati dále i v ten smysl, že ani sankce §u 199 a) tr. zák. nemá míti místa proti osobě, jež se sama provinila přímo činem nebo trestnou účastí na činu, o němž je vyslýchána. Z toho plyne jednak, že proti osobě, proti níž podle spisů byl důvod k podezření, že sama se dopustila trestného činu nebo v něm měla po zákonu trestnou účast, nesmí býti postupováno způsobem, který by její výpověď stavěl pod sankci §u 199 a) tr. zák., jednak, že sankci této nepodléhá ani výpověď ve formě svědectví před soudem učiněná, je-li v pravdě hájením se vinníkovým, a to proto, že obviněný (neb aspoň vinník) není po zákonu povinen mluviti pravdu; nezjeví-li jí, nezkracuje tím práva státu na konání spravedlnosti, a nemůže ani zamýšleti trestný účinek, leda putativně. — Čís. 2565 —
701
Této výhody požívá však osoba formálně jako svědek slyšená, v pravdě provinilá, jen pro svou osobu, pokud svou výpovědí hájí sebe, zakrývajíc pravdu, by nevyšla na jevo její vlastní vina; jestliže však a pokud svou svědeckou výpovědí zakrývá pravdu ve prospěch jiné osoby, ať již obviněné nebo dosud jakožto vinník neznámé, není zákonného podkladu pro nepřičítatelnost křivého svědectví. S těchto hledisek měl nalézací soud vycházeti i v souzeném případě. Došed ke skutkovému přesvědčení, že obžalovaní byli smluveni, že R-a sbijí, a že, jsouce ozbrojeni podobně jako A. přidali se k němu a R-a tloukli, až mu sám A. zasadil smrtící bodnutí, měl se obírati skutkovou otázkou, oč obžalovaným při každé jednotlivé jejích svědecké výpovědi šlo, zda totiž chtěli svými jednotlivými nepravdivými údaji pomocí sobě, či A-ovi, zakrýti vinu svou, či zmírniti vinu A-ovou, a zda tedy a nakolik jejich formálně svědecké výpovědi byly v pravdě zodpovídáním se materielních vinníků. Pokud by tomu tak nebylo, bylo dále zjistiti, zda obžalovaní v době svých svědeckých výslechů věděli, že vypovídají jako svědci k udání pravdy povinní, a zda byli před tím kterým svým výslechem řádně napomenuti a poučeni po rozumu §§ů 165, 247 tr. ř. Jak jíž zdůrazněno, bylo v oněch směrech uvažovati o každé výpovědi zvlášť ve všech jejích částech a se zřetelem na stav věci, jak se jevil v době jednotlivých výpovědí, učiněných v různých údobích trestního řízení, a to po stránce objektivní i subjektivní. Pro nedostatek těchto zjištění není zjištěnými skutečnostmi naplněna skutková podstata zločinu, jímž byli obžalovaní uznáni vinnými. Výrok o vině spočívá na nesprávném použití zákona a je zmatečným podle §u 281 čís. 9 a) tr. ř., takže bylo rozsudek soudu prvé stolice zrušiti, aniž bylo třeba zabývati se tím, co stížnost jinak ještě vytýká po stránce formální. Podle povahy shledaného zmatku nelze se obejíti bez nového hlavního přelíčení v prvé stolici, pročež bylo podle §u 288 čís. 3 tr. ř. věc vrátiti nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.

Citace:

č. 2564. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 715-717.