— Čís. 2468 —
492
Čís. 2468.
S hlediska §§ů 36, 40 tr. zák. jest stihati v tuzemsku pachatele, spáchavšího.v cizině zločin v době, kdy byl cizincem, byl-li v době dopadení již čs. státním příslušníkem, třebas byl pro onen zločin již právoplatně odsouzen v cizině, avšak trest si neodpykal.
(Rozh. ze dne 3. září 1926, Zm 2 247/26.) — čís. 2468 —
493
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 22. dubna 1926, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin svedení k smilstvu podle §u 132 3 tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a krajskému soudu ve Znojmě uložil, by věc znova projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost vytýká napadenému rozsudku právem jako zmatečnost ve smyslu čís. 9 b) §u 281 tr. ř., že sprostil obžalovaného z obžaloby pro zločin podle §u 132 3 tr. zák. jen z toho důvodu, poněvadž obžalovaný spáchal tento zločin v cizině (v Rakousku), v době spáchaného činu byl cizozemcem, totiž rakouským státním příslušníkem, a pro tento trestný čin již byl rozsudkem krajského soudu v Kremži ze dne 27. března 1925 právoplatně odsouzen, takže stíhání obžalovaného v tuzemsku jest prý nepřípustným, třeba že obžalovaný nabyl později československého státního občanství. Tímto výrokem byl zákon porušen a nesprávně vyložen v ustanovení §u 36 tr. zák. Platný trestní zákon neobmezuje svoji působnost pouze na princip personální (§ 36) a territoriální (§ 37), nýbrž zastává v §u 40 princip světového práva trestního a stanoví v něm, že též proti cizinci pro zločin spáchaný v cizozemsku má se zakročiti podle tohoto trestního zákona, když cizí stát odpírá ho převzíti. Již z této zásady jasně vysvítá, že čin obžalovaného, který jest zločinem jak podle zdejšího zákona, tak podle trestního zákona místa spáchaného činu, nemůže zůstati beztrestným. Skutečnost, že obžalovaný při svém přistižení v tuzemsku nebyl již cizincem, nýbrž příslušníkem Československého státu, nemůže tudíž zrušiti trestnost, naopak činí podle §u 40 tr. zák. pouze subsidiární právo trestního stíhání podle §u 36 tr. zák. právem primérním. Toto místo zákona vylučuje pouze vydání obžalovaného Rakousku a zapovídá výkon cizozemského rozsudku, nařizuje však stíhání obžalovaného v tuzemsku bez ohledu na to, zda obžalovaný v době spáchaného činu byl tuzemcem, jen když jest tuzemcem v době svého postižení (stejně rozh. býv. vid. nejv. soudu z 23. února 1903 č. sb. 2824). Další skutečnost, že obžalovaný byl již pro tento čin právoplatně odsouzen krajským soudem v Kremži, neruší trestnosti, neboť podle §u 225 tr. zák. jest zločin odčiněn pouze výkonem trestu, což ostatně vyplývá též z posledního odstavce §u 36 tr. zák. Rozhodnutí tohoto nejvyššího soudu, sb. n. s. č. 222, na něž obhájce při zrušovacím roku poukázal, se na souzený případ nehodí, ježto se týká případu, kde činy, spáchané v cizině, jsou podle zdejšího práva přečinem a přestupkem, a pachatel byl cizincem ještě v době odsouzení, takže nešlo o použití §u 36 tr. zák., nýbrž §u 234 odst. druhý tr. zák. Bylo proto oprávněné zmateční stížnosti vyhověti a napadený rozsudek zrušiti. Ježto nalézací soud, vycházeje ze svého právně mylného názoru, dosud se neobíral skutkovou stránkou činu obžalovanému za vinu kladeného, byla věc vrácena nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.