Čís. 2510.

Pouhý nepřátelský úmysl stačí pro dokonaný, nikoliv pro nedokonaný přestupek lehkého uškození na těle, jenž vyžaduje přímý úmysl poškoditi měrou v §u 411 tr. zák. naznačenou.
Nepřipuštění důkazu dobrozdáním fakulty nezakládá zmatek čís. 4 §u 281 tr. ř.
Předpis §u 126 tr. ř. platí toliko o posudcích znalců, podaných v trestním řízení podle předpisů trestního řádu, nikoliv o posudcích v řízení o zbavení svéprávnosti.
S hlediska §u 134 tr. ř. není rozhodným, zda pochybnosti tam naznačené vzešly soudu, nýbrž jedině to, zda vzešly vůbec, tedy objektivně na základě výsledků trestního řízení.
(Rozh. ze dne 16. října 1926, Zm I 233/26.) — Čís. 2510 —
587
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 6. března 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle §u 99 tr. zák. a přestupky podle §u 468 tr. zák. a §§ů 8, 411 tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znova projednal a o ní rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zrušovacímu soudu neušlo, že napadený rozsudek nezjišťuje ohledně přestupku podle §§ů 8, 411 tr. zák. úmysl obžalovaného lehce poškoditi na těle Pavlu V-ovou a Antonína V-a, nýbrž, že zjišťuje pouze úmysl nepřátelský. Tento úmysl stačí toliko pro dokonaný čin, nikoli však pro pokus, jenž vyžaduje přímého úmyslu pachatelova, poškoditi na těle měrou v §u 411 tr. zák. naznačenou. Zmateční stížnost neuplatňuje sice výslovně této vady, poněvadž však tvrdí, že nejsou zjištěny podmínky skutkových povah, bylo by při nejmenším pochybné, zda jest výtka ta uplatňována. Než okolnosti ty nejsou takového významu, by se jimi zrušovací soud blíže obíral, poněvadž zrušil — jak níže bude dovoděno — celý rozsudek z důvodů zmatečnosti podle čís. 4 §u 281 tr. ř.
Podle čís. 4 §u 281 tr. ř. vytýká zmateční stížnost, že nalézací soud zkrátil obžalovaného v právu obhajoby tím, že zamítl průvodní návrh podaný obhájcem při hlavním přelíčení, by byl obžalovaný znova na lékařské fakultě prohlédnut a by bylo podáno nové dobrozdání. Dlužno předem podotknouti, že návrh, jak je protokolován, není docela jasný a není přesně stylisován, jak předpisuje pro průvodní návrhy § 222 tr. ř. Než onen návrh připouští i ten výklad, že na prvém místě je navrženo vyžádání posudku lékařské fakulty o duševním stavu obžalovaného a na druhém místě pak navrženo, by vyžádán byl vůbec nový znalecký posudek. Výtka ohledně dobrozdání fakulty je neodůvodněna a dotyčný návrh byl právem zamítnut. Nehledíc k tomu, že navrhovatel podle záznamů protokolu o hlavním přelíčení neuvedl, z jakých důvodů a úvah domáhá se posudku fakulty, a nehledíc k tomu, že tu vůbec nebyly splněny předpoklady §u 126 tr. ř., za jakých teprve soud může, avšak nemusí vyžádati si dobrozdání lékařské fakulty, nezakládá nepřipuštění takového důkazu nikdy zmatek podle §u 281 čís. 4 tr. ř. Nejdeť tu podle prvé věty druhého odstavce §u 126 tr. ř. o velící předpis, nýbrž zákon zůstavuje volnému uvážení soudu (arg. slovo »může«), zda má pro vadnost posudku znalců již slyšených býti opatřen posudek fakulty na místě posudku jiných lékařů nebo chemiků.
Ohledně druhé části návrhu nemůže zrušovací soud souhlasiti s názorem generální prokuratury, jež se dovolává proti výtce zmatečnosti podle §u 281 čís. 4 předpisu §u 126 tr. ř., podle něhož sluší vyžádati posudek jiného (nebo několika jiných) znalců tenkráte, je-li podaný posudek stižen vadami v tomto §u blíže vyznačenými. Předpis §u 126 tr. ř. platí toliko o posudcích znalců, podaných v trestním řízení podle předpisů tr. řádu. V souzeném případě však znalecký posudek v trestní — Čís. 2510 —
588
věci a v trestním řízení vůbec podán nebyl, nýbrž toliko v řízení civilním o zbavení svéprávnosti Františka T-а před okresním soudem v České Kamenici a to dne 18. února 1925, tedy asi již půl roku před spácháním trestných činů, jimiž nyní obžalovaný byl uznán vinným. Zástupce generální prokuratury poukazoval sice při veřejném roku na to, že soudu nevyskytly se podle §u 134 tr. ř. pochybnosti o tom, zda je obžalovaný při zdravém rozumu, nebo stižen duševní chorobou, takže by se mu skutek nemohl přičítati. Nejvyšší jako zrušovací soud vykládá však předpis §u 134 tr. ř. (jak na to poukázáno již v rozhodnutích zrušovacího soudu sb. n. s. č. 484, 1081, 1723) v ten smysl, že není rozhodným, zda pochybnosti vzešly soudu, nýbrž jedině to, zda vzešly vůbec, tedy objektivně na základě výsledků trestního řízení pochybnosti o tom, zda je obžalovaný v užívání rozumu, či zda netrpí duševní poruchou, kterou by jeho příčetnost mohla býti vyloučena. V úvahu přicházejí tu samozřejmě nejen pochybnosti o tom, zda není pachatel ve smyslu §u 2 písm. a) tr. zák. rozumu úplně zbaven, t. j. pochybnosti o jeho trvalé duševní poruše, nýbrž i ony, které mohou vzniknouti ve příčině otázky, zda nebyl čin spáchán ve střídavém pominutí smyslů podle §u 2 písm. b) tr. zák. nebo v přechodném pomatení jich ve smyslu §u 2 písm. c) tř. zák. Za trestního řízení vyšly pak na jevo okolnosti, jež jsou s to vzbuditi pochybnosti o duševním zdraví a tím o příčetnosti obžalovaného. Pochybnosti o jeho duševním stavu dlužno totiž spatřovati nejen v obraně obžalovaného, že nebude vypovídali u nalézacího soudu, nýbrž v Praze, což opakoval, když mu jednotlivé svědecké výpovědi byly sděleny, nýbrž i v celém vystupování jeho oproti soudu vůbec, zejména ve věcech, jež souvisí se ztrátou jeho domku č. 98 v D. P. exekučně prodaného Janu F-ovi, ohledně kteréhožto domu dovozuje obžalovaný, že ho F. nabyl protiprávně způsobem, jenž zdá se nasvědčovati tomu, že trpí obžalovaný utkvělou myšlenkou, že onen dům v D. P. je dosud jeho vlastnictvím.
Posudkem znalců slyšených v řízení o zbavení svéprávnosti Františka T-а nejsou tyto pochybnosti nikterak odstraněny, to tím méně, ani jeden ze znalců, městský lékař Dr. František R., který vyšetřoval stav obžalovaného dne 14. srpna 1924, sám prohlásil, že se neodvažuje podati posudek, nýbrž, že doporučuje, by T. byl vyšetřen druhým znalcem odborníkem, který by podal znalecký posudek o jeho duševním stavu, ježto vyšetření to vyžaduje delšího a důkladného pozorování. Soudce připustil sice důkaz znalcem psychiatrem, leč důkazu toho neprovedl. Spokojil se toliko s posudkem onoho lékaře Dra R-ho a praktického lékaře Dra Bedřicha V-a, kteří navštívili T-а v jeho obchodě (Dr. R. jednou a Dr. V. dvakráte) a na základě tohoto pozorování podali posudek v tak krátké době (dne 18. února 1925), že dobu tu nelze vzhledem k oněm údajům Dra R-ho, že Františka T-а nutno delší dobu a důkladně pozorovati, považovati za postačitelnou k vyšetření duševního stavu. Zamítnutím průvodního návrhu na druhém místě uvedeného porušil tudíž nalézací soud ustanovení §u 3 tr. ř., podle něhož trestní soudy jsou povinny se stejnou péčí míti zřetel na okolnosti sloužící k obhajobě obžalovaného — Čís. 2511 —
589
jako na okolnosti, sloužící k jeho usvědčení. Bylo proto zmateční stížnosti podle §u 288 čís. 1 tr. ř. vyhověti, napadený rozsudek v celém rozsahu zrušiti jako zmatečný a věc za účelem provedení znaleckého důkazu vrátiti nalézacímu soudu, by ji znova projednal a o ní rozhodl, aniž třeba dále se zabývali dalšími uplatňovanými důvody zmatečnosti podle čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. Nalézacímu soudu bude zejména vzhledem k onomu udání znalce Dra R-ho uvážiti, zda má ku provedení důkazu přibrati též lékaře ve psychiatrii osvědčeného.

Citace:

č. 2510. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 602-605.