čís. 2411.

Rozlišení skutkových podstat §u 217 tr. zák. a §u 21 čís. 2 zákona na ochranu republiky.
»Uprchlým« jest v §u 217 tr. zák. míněna jen osoba uprchnuvší z vazby.
Pod pojem »nadržování« ve smyslu §u 21 čís. 2 zák. na ochranu republiky spadá pouze činnost předsevzatá dříve než došlo k zatčení a uvěznění pachatele.
I pomoc poskytnutá k uprchnutí nebo na útěku osobě, zatčené pro vojenský zločin, zakládá skutkovou podstatu zločinu §u 217 tr. zák.
(Rozh. ze dne 10. června 1926, Zm 2 29/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 29. září 1925, pokud jím byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin podle §u 217 tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil krajskému soudu v Olomouci, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a o ní rozhodl.
Důvody:
Podle doznání obžalovaného, zaznamenaného i v rozhodovacích důvodech napadeného rozsudku, jehož obsah tvoří zřejmě také součást skutkových zjištění rozsudkových, přinesl obžalovaný jednoho dne koncem listopadu (patrně dne 25. listopadu) 1924 svému bratru Josefu P-ovi, o němž podle výslovného zjištění rozsudkového věděl, že byl uvězněn — čís. 2411 —
371
ve věznici divisního soudu v Olomouci a že z tohoto vězení uprchl, do č-ského lesa civilní šaty, do nichž se Josef P. převlékl, načež odevzdal obžalovanému některé součástky svého vojenského oděvu. Podle dalšího zjištění rozsudkového věděl obžalovaný, proč žádá na něm Josef P. civilní oblek. Rozsudek dospívá k závěru, že obžalovaný nadržoval Josefu P-ovi ukrýváním a pomáháním k útěku, že totiž, opatřiv mu civilní oblek, mu umožnil, by pátrajícími orgány nemohl býti poznán, že mu tudíž nejen pomáhal na útěku, nýbrž ho i ukrýval, při čemž si podle přesvědčení nalézacího soudu byl toho vědom, že tak napomáhá nejen uprchlému trestanci nýbrž i zběhovi. Přes to, že veřejná obžaloba stihá obžalovaného pro čin, zjištěný rozsudkem, pouze ve směru zločinu nadržování podle §u 217 tr. zák., řeší rozsudek ve svých rozhodovacích důvodech nejprve otázku, nezakládá-li čin ten skutkovou podstatu zločinu podle §u 21 čís. 2 zákona na ochranu republiky. Zodpovídá ji kladně, shledává však obžalovaného) ve smyslu třetího odstavce tohoto §u beztrestným vzhledem k tomu, že nadržoval svému bratru, tudíž osobě blízké (§ 39 čís. 4 zákona na ochranu republiky). Naproti tomu dospěl nalézací soud podle rozsudkových důvodů k názoru, že skutkové podstaty zločinu podle §u 217 tr. zák. jednání obžalovaného vůbec nezakládá. Především dovozuje, že, kdyby bylo správhým právní hledisko, z něhož vychází veřejná obžaloba, že trestnou je každá činnost, směřující k tomu, by opětné dopadení uprchlého zločince bylo jakýmkoli způsobem ztěžováno, by ustanovení §u 21 čís. 2 zákona na ochranu republiky bylo zbytečným. Zákon rozeznává prý ukrývání a pomáhání k útěku i na útěku (§ 21 čís. 2 zákona) od poskytnutí příležitosti k útěku lstí nebo násilím a od kladení překážek vrchnosti, pátrající po zločinci (§ 217 tr. zák.). Podle onoho předpisu jde prý tedy o to, by zločinci po spáchání zločinu bylo dopomoženo k útěku jiným způsobem, než stanoví § 217 tr. zák., nebo by mu byla poskytnuta pomoc na útěku (o čemž prý se § 217 tr. zák. nezmiňuje) nebo by zločinci bylo nadržováno ukrýváním (o čemž prý § 217. tr. zák. rovněž nemluví). Obžal. nepřekážel prý vrchnosti, pátrající po uprchlém Josefu P-ovi, v jeho opětném dopadení nějakým konkrétním činem, nýbrž prý ho patřením civilního obleku ukrýval a pomáhal mu na útěku tak, že prý se nedopustil zločinu podle §u 217 tr. zák., nýbrž zločinu podle §u 21 čís. 2 zákona na ochranu republiky, ohledně něhož je však beztrestným.
Zmateční stížnost označuje, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., právní názory, na nichž je zbudován napadený rozsudkový výrok, právem jako mylné. Základní právní omyl, jímž je stižen napadený rozsudek, spočívá v tom, že rozsudek přehlíží rozdíl mezi oběma skutkovými podstatami, které v souzeném případě přicházejí v úvahu, záležející v tom, že §em 217 tr. zák. stiháno je nadržování zločinu, spáchané podle jeho nadpisu pomocí k uprchnutí osoby pro zločin zatčené, při čemž podle doslovu předpisu samotného dopouští se zločinu nadržování také ten, kdo vrchnosti pátrající po uprchlém překáží, by zase nebyl dostaven, uprchlým pak míněna je zcela nepochybně osoba, uprchnuvší z vazby, kdežto pro zločin nadržování vojenskému zločinu podle §u 21 čís. 2 zákona na ochranu republiky se trestá, kdo pachateli vojenského zločinu po spáchání jeho nadržuje ukrýváním nebo pomáháním
24 — čís. 2411 —
372
k útěku nebo na útěku. Nadržováním je tu zřejmě míněna pouze činnost, která byla předsevzata sice po spáchání vojenského zločinu, avšak dříve, než došlo k zatčení a uvěznění pachatele tak, že i pomoc, poskytnutá k uprchnutí nebo na útěku osobě, zatčené pro vojenský zločin, zakládá skutkovou podstatu zločinu podle §u 217 tr. zák. Je takto zároveň vysvětlitelno, proč zákonem na ochranu republiky předpis §u 217 tr. zák. nejen nebyl zrušen, nýbrž nedoznal jím ani omezení, které by se při onom byť nejasném výkladu vzájemného poměru předpisu toho a ustanovení §u 21 čís. 2 zákona na ochranu republiky v rozsudku mohlo snad jeviti ohledně pachatele vojenského zločinu nutným. Napadený rozsudek zjišťuje nejen, že Josef P. uprchl z posádkové věznice olomoucké, kde si odpykával trest sedmiměsíčního žaláře pro zločiny a přečiny podle §§ú 145, 146 a), b), 154, 156, 212, 269 h) voj. tr. zák., a že byl po odpykání trestu povinen na dále k službě vojenské, nýbrž také, že obžalovaný si byl toho vědom, že napomáhá nejen uprchlému vojenskému trestanci, nýbrž i zběhovi. Až potud zdá se tudíž rozsudek ohledně osoby Josefa P-a přesně rozeznávati, že přichází v úvahu jednak jako uprchlá zatčená osoba ve smyslu §u 217 tr. zák., jednak jako pachatel vojenského zločinu (zběhnutí) na útěku ve smyslu §u 21 čís. 2 zákona na ochranu republiky. Tento rozdíl ušel však zřejmě pozornosti nalézacího soudu, jakmile přistoupil v rozsudku nejprve k theoretickému výkladu vztahu mezi oběma skutkovými podstatami а k právnímu rozboru činu obžalovaného s hlediska skutkové podstaty zločinu podle §u 217 tr. zák., kde je důsledně řeč pouze o »uprchlém zločinci«, »o zločinci po spáchání zločinu« nebo prostě o »zločinci« a o »uprchlém Josefu P-ovi«, kdežto skutečnost, v rozsudku před tím výslovně zjištěná, že Josef P. uprchl z věznice a že obžalovaný byl si dokonce i toho vědom, že napomáhá uprchlému vojenskému trestanci, zůstává naprosto nepovšimnutou. Již tímto po stránce právní od základu pochybeným hlediskem nalézacího soudu lze vysvetliti nejen ono při vší svoji nejasnosti zřejmě právně mylné rozlišování rozsudku mezi povahami obou činností, zakládajících tu a onu z obou skutkových podstat, nýbrž zejména též konečný závěr rozsudkový, podle něhož obžalovaný nepřekážel vrchnosti, pátrající po uprchlém Josefu P-ovi, v jeho opětném dopadení nějakým konkrétním činem, nýbrž opatřením civilního obleku ho ukrýval a na útěku mu pomáhal.
Zmateční stížnost namítá právem, že obžalovaný tím, opatřiv Josefu P-ovi civilní šaty a odstraniv podle dalšího rozsudkového zjištění jeho šaty vojenské, usnadnil mu možnost, by nebyl policií a četnictvem poznán jako vojín, čímž zároveň vrchnosti, pátrající po něm, překážel, by nebyl zase dostaven. Zmateční stížnost je tím více v právu, kdyžtě podle rozsudkových důvodů sám nalézací soud vzal za prokázáno, že obžalovaný nadržoval Josefu P-ovi ukrýváním a pomáháním k útěku, ač podle výslovného předchozího rozsudkového zjištění věděl, že Josef P. byl uvězněn ve věznici divisního soudu v Olomouci a že z tohoto vězení uprchl, a kdyžtě na jiném místě rozsudkových důvodů se dokonce praví, že obžalovaný, opatřiv mu civilní oblek, mu umožnil, by pátrajícími orgány nemohl býti poznán, tudíž mu mimo jiné i na útěku pomáhal. Takto rozsudkem samotným nejen zjištěná, nýbrž i ve věci samé správně oceněná činnost stačí, by jí byla založena skutková podstata zločinu podle §u 217 tr. zák., nebo podle rozsudkem zjištěného úmyslu obžalovaného směřovala a byla také způsobilou k tomu, by vrchnosti, pátrajícící po uprchlém trestanci byla možnost jeho dopadení (znovudostavení) značně stižena, bylo jí v něm tudíž překáženo. Nepochopitelným zůstává, z jakého důvodu odpírá rozsudek činu obžalovaného, opatření civilních šatů uprchlému vojenskému trestanci, povahu konkrétního opatření, jímž čin ten zcela nepochybně jest. Bylo proto odůvodněné zmateční stížnosti vyhověti a napadený rozsudkový výrok zrušiti jako zmatečný podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř., zrušiti však v důsledku toho i výrok o trestu a výroky s ním související. Ve věci samé rozhodnouti nebylo však zrušovacímu soudu možno již proto, že rozsudek nezjišťuje, zda bylo obžalovanému známo, že Josef P. byl zatčen a byl ve vazbě pro zločin. Nezbylo tudíž než odkázati věc podle §u 288 čís. 3 tr. ř. na soud prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení, znovu projednal a o ní rozhodl.

Citace:

č. 2411. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 386-389.