i2
— Čís. 2397 —
čís. 2397.
Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Zástupem (§ 39 čís. 2 zákona) jest větší počet lidí, náhodou současně přítomných a nacházejících se v takovém místním a časovém poměru k pachateli, že jeho čin mohl býti postřehnut (slovní výrok slyšen) kýmkoliv z nich.
Způsobilost ohroziti obecný mír v republice (§ 14 čís. 5 zákona) nevylučuje okolnost, že byl závadný výrok pronesen před dětmi.
K skutkové podstatě přečinu §u 14 čís. 5 zákona, pokud jde o hanobení národa nebo národní menšiny, se vyžaduje po stránce objektivní, že hanobení vyvolá nebezpečí, že jím bude obecný mír v republice skutečně ohrožen; subjektivně vyžaduje se pachatelovo vědomí, že jeho čin může býti postřehnut více osobami, naplňujícími svým počtem pojem zástupu, a že ono nebezpečí z jeho činu vznikne.
Spolužití dvou národností vedle sebe samo o sobě nemusí ještě býti podkladem pro ohrožení obecného míru. Obecným mírem v republice rozumí se klidné soužití (vzájemná snášenlivost) občanstva přes rozpory rázu zejména národnostního, náboženského a sociálního. Obecný mír může býti ohrožen i tehdy, byl li hanobením zavdán podnět k porušení míru i jen mezi občany jednotlivého obvodu nebo místa v republice; předpokládá se však, že čin buď sám o sobě nebo ve spojení s okolnostmi, za nichž se stal, poukazuje k nebezpečí, že jím budou vyvolány nebo prohlubovány a zostřovány rozpory oné povahy.
(Rozh. ze dne 1. června 1926, Zm 2 520/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Olomouci ze dne 8. srpna 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky a přestupky podle §u 431 tr. zák. a podle §u 1 zákona z 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a nař., zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu jako zmatečný a krajskému soudu v Olomouci uložil, by věc znovu pro- jednal a rozhodl. Důvody:
Rozsudkový výrok, jímž byl obžalovaný uznán vinným přečinem podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, napadá zmateční stížnost neprávem pokud, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., namítá, že к pojmu »veřejnosti« ve smyslu §u 39 čís. 2 zákona na ochranu republiky nestačí rozsudkové zjištění, podle něhož obžalovaný pronesl závadný výrok na ulici u přítomnosti Marie N-ové a několika školáků, tudíž před zástupem, nýbrž se vyžaduje, že výrok zástupem slyšen býti musi1a že pachatel s tím počítal. Názor zmateční stížnosti je právně mylný; rozumíť zákon zástupem povšechně větší počet lidí, náhodou současně přítomných a nacházejících se v takovém místním a časovém poměru к pachateli, že jeho čin moh1 býti postřehnut, zejména slovní výrok jeho m o h 1 býti slyšen kýmkoli z nich (rozh. sb. n. s. čís. 1721, 1726, 1779, 1880, 1974.) Po stránce subjek- tivní se arci žádá zjištění pachatelova vědomí, že jeho čin může býti postřehnut více osobami, naplňujícími svým počtem pojem zástupu (rozh. sb. n. s. čís. 1721.) Příslušná rozsudková zjištění neposkytují pak bezpečné záruky, že nalézací soud také v tomto směru posoudil věc způsobem, odpovídajícím zákonu. V rozhodovacích důvodech napadeného rozsudku je sice zaznamenán svědecký údaj Marie N-ové, podle něhož obžalovaný závadná slova hlasitě volal. Než nehledě к tomu, že v rozsudkových důvodech není výslovně řečeno, že nalézací soud také obsah onoho svědeckého údaje béře za prokázaný, zní dotyčné rozsudkové zjištění pouze v ten rozum, že obžalovaný slova: »Pojď, nech tu českou smečku na pokoji«, (»komm, lass die čechische Horde in Ruhe«) ke svému synovci Leopoldu V-ovi řekl, kdežto otázku, zda byl si obžalovaný vědom toho, že jeho výrok může býti přítomnými školáky slyšen, ponechávají rozsudkové důvody úplně stranou. Potřeba výslovného a přesného zjištění tohoto vědomí obžalovaného jevila se tím naléhavější, kdyžtě oni školáci jako svědkové vesměs udali, jak se uvádí i v rozsudkových důvodech, že obžalovaný závadného výroku nepoužil. Zjištění toho bylo však zapotřebí zejména také proto, že od něho je závislou též oprávněnost rozsudkového výroku, že si pachatel byl vědom, že jeho činem bude vyvoláno nebezpečí ohrožení obecného míru v republice.
Pochybnosti, vyslovované zmateční stížností o štvavé povaze výroku obžalovaného a o jeho způsobilosti, ohroziti obecný mír v republice, vzhledem k tomu, že děti, ve kterých spatřuje rozsudek zástup, byly podle jeho vlastního zjištění teprve ve věku pod 10 let, dlužno arci odmítnouti. Také dítky tohoto věku bývají pro rozdíly, rozpory a třenice původu národnostního, náboženského nebo třídního již dostatečně vnímavý zejména tehdy, jestliže prostředí, v němž žijí a vyrůstají, je takového rázu, že v nich vědomí těchto zjevů je živeno a posilováno a že jsou takto u nich vyvolávány výstřelky, jimiž se ony rozdíly a rozpory na venek projevují. Nemusí se ostatně následky, jež má na zřeteli předpis §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, dostaviti přímo u dětí, před nimiž byl čin spáchán, samotných, nebezpečí jejich vzniku může býti přivoděno také tím, že děti čin, jehož byly svědky, výrok, který slyšely, sdělují dále též osobám dospělým, u nichž takto byť nepřímo mohou býti ony zákonem předpokládané účinky vyvolány. Možnost, že i děti mohou býti poštvány, připouští sama zmateční stížnost. V neprávu je zmateční stížnost také, pokud napadá rozsudkový výrok, podle něhož obžalovaný svými slovy hanobil československý národ. Dotyčný smysl výroku obžalovaného je v rozsudku zjištěn a v rozhodovacích důvodech odůvodněn úvahou, že, kdyby byl obžalovaný chtěl uraziti pouze Jitku C-ovou, byl by musil voliti jiný výraz než byl onen o »České smečce«, jehož použil a který značí větší počet osob, tudíž podle přesvědčení nalézacího soudu, nacházejícího podklad v přívlastku »česká (smečka)« československý národ. Toto rozsudkové zjištění napadá zmateční stížnost jen po stránce skutkové způsobem podle §§ů 258, 288 čís. 3 tr. ř. nepřípustným, namítajíc, že název »smečka« sám o sobě nepodává ještě v naznačeném směru důkazu a že výrok obžalovaného směřoval pouze proti osobě Jitky C-ové, a dovozujíc zejména, že obžalovaný pronesl závadný výrok v rozčilení, v něž byl uveden předchozím sporem s Jitkou C-ovou o vydání školní brašny V-ovy, který prý však neměl ani pozadí národnostní ani politické. Že výklad, jakého se dostalo závadnému výroku soudem, není jedině možným, nemůže býti způsobilým podkladem pro uplatňovaný zmatek. Připomenuto budiž ostatně, že k onomu sporu zavdal podnět zjev, zjištěný rozsudkem, že žáci německé obecné místní školy osudného dne stejně jako již častěji před tím házeli do dveří domu Jitky C-ové a jejího manžela Karla С-y, ředitele tamní české měšťanské školy, sněhem, pískem a kamením.
Naproti tomu nelze upříti oprávnění zmateční stížnosti, pokud napadá rozsudkový výrok, podle něhož slova obžalovaného mohla ohroziti obecný mír v republice. Na odůvodněnou tohoto výroku uvádí se v rozsudkových důvodech pouze, že v místě (Š.) bydlí vedle sebe dvě národnosti, česká a německá. Ke skutkové podstatě přečinu podle §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky se však, pokud jde zejména o hanobení národa nebo národní menšiny, vyžaduje již po stránce objektivní, že hanobení vyvolá nebezpečí, že jím bude obecný mír v republice skutečně ohrožen, pachatel pak musí také věděti, že takové nebezpečí z jeho činu vznikne. (Milota: Zákon na ochranu republiky str. 60, 61.) Obecným mírem v republice rozumí zákon klidné soužití, vzájemnou snášenlivost občanstva přes rozpory, tkvící v různostech rázu zejména národnostního, náboženského a sociálního. Ohrožen pak může býti obecný mír v republice ovšem i tehdy, byl-li hanobením zavdán podnět k porušení míru i jen mezi občany jednotlivého obvodu nebo místa v republice (rozh. sb. n. s. čís. 1588, 1890). Způsobilost činu, ohroziti obecný mír v republice, předpokládá však, že čin buď sám o sobě nebo ve spojení s okolnostmi, za nichž se stal, poukazuje k nebezpečí, že jím budou vyvolány nebo prohlubovány a zostřovány rozpory oné povahy, v souzeném případě protivy rázu národnostního takovou měrou, že by hrozily vybíjeti se vnějšími projevy smýšlení nepřátelského. Jediná okolnost, které se v tom směru dovolávají rozsudkové důvody, nevystihuje s právě nastíněného právního hlediska význam dotyčného rozsudkového výroku, poněvadž pouhé spolužití dvou národností vedle sebe samo o sobě — čís. 2398 —
345
nemusí ještě býti podkladem pro ohrožení obecného míru. Rozsudek pak jinak nezjišťuje okolností, nebo zjevů, v nichž by výrok ten aspoň nepřímo nalézal podklad. Zakládá se proto rozsudkový výrok také v tomto bodě na nesprávném použití zákona, činícím jej zmatečným podle čís 9 a) §u 281 tr. ř.