Čís. 2528.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
»Nepřátelským činem« ve smyslu §u 14 čís. 4 zákona jest každé jednání neb opomenutí, kterým se někomu působí újma, jíž by jinak neutrpěl; nemusí to býti vždy újma protiprávní, stačí i boykot, vyloučení ze společnosti, výpověď z bytu a pod.
V subjektivním směru se vyžaduje ke skutkové podstatě podle §u 14 čís. 4 zákona kromě úmyslného popuzování pouze vědomí pachatelovo, že pronáší výrok před zástupem.
(Rozh. ze dne 4. listopadu 1926, Zm II 242/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 19. dubna 1926, pokud jím byl stěžovatel uznán, vinným přečinem rušení obecného míru ve smyslu §u 14 čís. 4 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost tvrzením, že obžalovaný byl oprávněn nepustiti do sálu osobu, o níž věděl, že nenáleží ke straně, a že vykázal E. P-ovou zvláště proto, že jí nebylo ještě 16 let, nikoliv z pohnutek národnostních, neprovádí žádného z uplatněných zmatků, nýbrž brojí pouze proti skutkovými předpokladům rozsudku, který zjistil formálně bezvadně, že ples nebyl omezen na příslušníky určité strany, nýbrž byl každému veřejně — Čís. 2529 —
629
přístupným a že obžalovaný vykázal P-ovou výhradně pro její národnost. Pro své přesvědčení v tomto směru uvádí soud řadu důvodů. Pokud se stížnost snaží dovoditi, že výrok obžalovaného nemá smyslu, jaký mu dává rozsudek, brojí rovněž nepřípustně proti formálně bezvadnému výkladu soudu, který zjišťuje, že obžalovaný svým výrokem popuzoval přítomné k odstranění Elfrídy P-ové ze sálu a ke společenskému boykotu proti ní. K věcné námitce zmateční stížnosti uplatněné podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř., že vyloučení mladé dívky ze zábavy a její společenský boykot nelze pokládati za nepřátelský čin ve smyslu §u 14 čís. 4 zákona stačí podotknouti, že zákon rozumí nepřátelským činem každé jednání neb opomenutí, kterým se někomu působí újma, jíž by jinak neutrpěl, a že to nemusí býti vždy újma protiprávní, nýbrž že stačí i boykot, vyloučení ze společnosti, výpověď z bytu atd. Z toho plyne, že první soud vyložil správně zákon, uznav jednání, k němuž obžalovaný v souzeném případě popuzoval, za nepřátelský čin proti Elfrídě P-ové. Další věcná námitka, že výrok obžalovaného nelze podřaditi pod ustanovení §u 14 čís. 4 zák. na ochr. rep. proto, že nebyl pronesen veřejně, před zástupem, ježto počet 5—6 lidí v osudném okamžiků přítomných u obžalovaného, nenaplňuje pojmu zástupu, není proveden po zákonu, poněvadž přechází mlčením rozhodné skutkové zjištění rozsudku, že kromě 5—6 osob stojících v bezprostřední blízkosti obžalovaného bylo tenkráte v jeho blízkosti ještě dalších asi 30 osob, které, po případě aspoň některé z nich, mohly slyšeti výrok, obžalovaným hlasitě pronesený. K námitce stěžovatelově, že neměl úmyslu, by jeho slova byla slyšena všeobecně, stačí říci, že po stránce subjektivní se ke skutkové podstatě podle čís. 4 §u 14 zákona vyžaduje kromě úmyslného popuzování pouze vědomí pachatelovo, že pronáší výrok před zástupem, což tu rozsudek zřejmě předpokládá, shledávaje ve zjištěném jednání obžalovaného veškeré známky skutkové podstaty přečinu, jímž byl stěžovatel uznán vinným.

Citace:

č. 2528. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 644-645.