Pokud možno dosíci titulu exekučního vůči úpadci během řízení konkursního, vůči dlužníku během řízení vyrovnávacího? Příspěvek k výkladu řádu konkursního a vyrovnávacího.

Uvažuje Karel Flieder, dvorní rada nejv. soud. dvoru ve Vídni.
Řády konkursní a vyrovnávací dle cís. nařízení ze dne 10. prosince 1914, č. 337 ř. z., obsahují četná nová ustanovení rázu práva jak materiálního, tak formálního.
I předvádím tímto ct. čtenářstvu našeho časopisu jednu otázku k laskavému uvážení s pobídkou, aby pokus můj došel četných následovníků. Vytříbí se tím různé názory a pochopení jakož správné použití nových zákonů tím valně se usnadní.
Nemůže býti úkolem tohoto pojednání, probrati veškeré zásadní změny, kterých dřívější zákony v nových řádech doznaly. Vyžadovalo by to pojednání samostatného. Omezuji se proto jen na uvedení, že bývalé názory o úpadci se úplně změnily, pohrdlivě nazírání na něho jako ztraceného člena lidské společnosti pominulo; snaha zákonodárcova spíše jde tam, by za jeho vydatné součinnosti nastalý úpadek byl v následcích proň a pro jeho rodinu pokud možno nejvíce zmírněn, úpadcova síla hospodářská i na dále zachována, a kde tak více s úspěchem se státi nemůže, by věřitelstvu z úpadku jen nejmenší škoda nastala. Vše tedy spěje k tomu, by tam, kde nelze úpadce v jeho obchodních, hospodářských a majetkových stycích pro budoucnost zachrániti, nastala rychle, účelně a s největším prospěchem pro věřitele tabula rasa.
Minima non curat praetor. Maličkosti a malichernosti jdou stranou. O ty se, jaksi jen z justamentu, spory nevedou. Slupky a škváry jako nepotřebná a nepohodlná přítěž hodí se přes palubu (srovnej předpis §§ 119., odst. 5. a 138., odst. 3. konk. ř.).
Konkursní řád liší se celým svým ústrojím od řádu vyrovnávacího, tak že nutno i ohledně naší otázky obé tříditi. — 202 —

A. V řízení konkursním.

I. Prohlášením konkursu odejme se úpadci až na loterní výhry a úsporné vklady u poštovní spořitelny veškeré exekuci podrobené jmění, které mu v tomto času náleží, nebo kterého za konkursu nabude (konkursní podstata), že jím nemůže volně vládnouti (§ 1., odst. 1. konk. ř.).
Výhradní právo konkursních věřitelů, t. j. těch osobních věřitelů, kterým v čase prohlášení konkursu příslušejí majetkové právní nároky proti úpadci (§ 1., odst. 2. konk. ř.), aby jmění úpadci odejmuté použito bylo ku společnému jich uspokojení, jest toho příčinou, že jím nemůže volně vládnouti. Tím možnost vedení sporu o tomto jmění úpadcem a proti němu jest s právními účinky pro věřitelstvo zásadně vyloučena (§ 3., odst. 1. konk. ř.).
Způsobilost býti stranou ve sporu kryje se z pravidla se způsobilostí k právům. Úpadce zůstává však i během konkursu k právům způsobilým, může samostatně vcházeti v platné závazky, může dokonce i volně vládnouti jměním, které ke konkursní podstatě nenáleží. Nejlépe to vidno z toho, že může dokonce uzavírati smlouvy se správcem konkursní podstaty (srovnej nález nejv. soudu v příloze Věstníku, svazek XV., pod č. ř. 1550) a že možno mu uzavříti s konkursními věřiteli nucené narovnání (§§ 140., 142. č. 2. a 161., odst. 1. konk. ř.).
Zákon sám odnímá úpadci pro jisté druhy rozepře procesní způsobilost, t. j. způsobilost samostatně před soudem jako strana jednati (§§ 6. a 7. konk. ř. a § 1. c. s. ř.). Pamětní spis vlády k novému řádu konk. volí pro to výraz, že úpadce ztrácí pro ony rozepře »die Verfügungsfreiheit«. Někteří spisovatelé (tak i Rintelen na str. 143., 152. a 155.) mají za to, že právní poměr úpadce ohledně majetkových hodnot ke konkursní podstatě náležejících rovná se dlužníku, jehož pohledávání vůči poddlužníku bylo vymáhajícím věřitelem zabaveno a témuž k vybrání přikázáno. Schází prý mu právě tak jako vymáhajícímu věřiteli pouze pasivní legitimace k vedení sporu.1 Než proti tomu je nutno uvážiti, že námitka pasivní legitimace ad causam týče se věci samé a musí ve sporu žalovaným vznesena býti, aby k ní přihlíženo a o ní rozsudkem rozhodnuto býti mohlo, kdežto k nedostatku práva konkursanta — 203 —
k vedení sporu z povinnosti úřadu se přihlíží. Jasné a kategorické předpisy §§ 6. a násl. konk. ř. (tak slova: »nemohou býti zahájeny,« »aniž může v nich býti pokračováno«, »všechny rozepře ... přerušují se prohlášením konkursu«, »nemůže řízeni býti započato«, a zase naopak: »mohou úpadce, jeho společníci ve sporu pokračovati«) nezanechávají o tom žádných pochybností. Máme tu zvláštní ustanovení, kterých obdobně užiti nelze. Pravidlem tudíž jest: Veškeré spory ať aktivní ať pasivní, které při zahájení konkursního řízení nebyly pravoplatně rozhodnuty, se přerušují,2 jen proti správci podstaty může v nich býti pokračováno (§§ 6. a 7. konk. ř. K Při právních rozepřích o nárocích, které sluší přihlásiti v konkursu, nemůže býti řízení znovu zahájeno3 před skončením zkušebního stání. Na místo správce podstaty mohou zahájiti řízení také konkursní věřitelé, kteří odpírali pohledávce při zkušebním stání.
Výjimky, kde i po zahájení konkursu možno spor dříve započatý s úpadcem samým skončiti, níže se uvádějí.
Právní rozepře, které mají účel domáhati se nároků na jmění ke konkursní podstatě náležející nebo takové nároky zajistit!, jakož právní rozepře o nárocích na oddělení (Ab sonderungsansprüche, právo zástavní, retenční, na uhražení) a o nárocích na vyloučení věcí ke konkursní podstatě nenáležejících — 204 —
(Aus sonderungsansprüche, nároky excisní, tak zvaní separatisté ex jure dominii) mohou po prohlášení konkursu zahájeny býti toliko proti správci podstaty, vztažně při právních rozepřích o nárocích, které sluší přihlásiti v konkursu, proti konkursním věřitelům, již odpírali pohledávce při zkušebním stání.
Během řízení konkursního možno proti úpadci samému provésti celou řadu sporů a vydobýti sobě titulu exekučního. Uvádím tu případy následující:
1. Právní rozepře o nárocích, které se vůbec netýkají jmění ke konkursní podstatě náležejícího, zejména o nárocích na osobní plnění úpadce, neb které byly z konk. podstaty vyloučeny (§ 4., odst. 2. konk. ř.), mohou býti zahájeny také za konkursu proti úpadci neb od něho a může v nich býti pokračováno (§ 6., odst. 3. konk. ř.). K tomu jest uvésti, že konkursní podstata, až na výjimky § 1., odst. 1. věty druhé, neobsahuje věci (i práva) z exekuce vyloučené, o čemž rozhodují ustanovení řádu exekučního.4 Nelze pominouti mlčením, že tento odst. 3. §u 6. uchýlil se od korespondujícího § 9. starého konk. ř. potud, že slova: »Anspríiche auf Unterlassung oder Duldung« pominul, což pamětní spis (na str. 16.) tím vykládá, že »Ansprüche auf persönliche Leistungen des Gemeinschuldners (Arbeitsleistungen) nie zur Masse gehören. Der Gemeinschuldner muß nur den Zugriff auf sein Vermögen den Gläubigern gestatten, mit seiner Arbeitskraft selbst dient er ihnen nicht.« Ačkoliv pamětní spis výslovně uvádí, že nemínil §em 6. na dosavadním právu ničeho pozměniti (»Inhaltliche Änderungen im bisherigen Rechte sind nicht vorgenommen« a »Absatz 3 endlich tritt an Stelle des § 9 der alten Konkursordnung«), tož přece se zdá, že vynechání oněch dvou slov stalo se úmyslně a že nemá býti bez významu.
Závazek úpadcem před zahájením konkursu převzatý, že má něco opominouti neb snášeti, může míti dvojí ráz, jednak čistě osobní, jednak majetkově-právní.
Zavázal-li se příkladmo kridatář, že pro sebe a svou rodinu nebude jisté cesty používati, ze studně vody čerpati, že do obchodu jistého jako společník, obchodvedoucí nevstoupí a pod., dojista takový nárok na opominutí čistě osobní nemá s konkursním řízením nic společného. Dotyčná žaloba vznese se pouze na něho. Má-li však takové opominutí a snášení význam majetkově-právní (tedy příkladmo, když se dlužník obecný zavázal, že dvorce svého domu nezastaví, neb že v sousedství odštěpení svého závodu nezřídí a když správec konkursní podstaty za tuto takovou smlouvu poruší, dojista bude žaloba i na konk. podstatu přípustná (§ 46., č. 2. konk. ř.). Ustanovení — 205 —
§ 21. konk. ř. se na takové případy dojista nehodí. Chápeme proto, že odst. 3. §u 6. konk. ř. jen nároky na osobní plnění (konání prací) vyloučil bezvýjimečně z jmění do konkursní podstaty náležejícího.5
2. Výbor věřitelů se schválením konkursního komisaře může se usnésti, aby se upustilo od zcizení pohledávek, jejichž dobytí neslibuje žádného dostatečného výsledku, a od zcizení věci nepatrné hodnoty, a aby tyto pohledávky a věci byly přenechány úpadci k volnému nakládání (§ 119., odst. 5. konk. ř.).
3. Konkursní soud může upustiti od dodatečného rozdělení ohledně předmětů (kusů majetku), které náležejí ke konkursní podstatě, a může je přenechati úpadci, jeví-li se to býti přiměřené vzhledem na nepatrnost ceny takového majetku a na náklady dodatečného rozdělení (§ 138., odst. 2. a 3. konk. ř.).
Odstavec 3. tohoto §u zmiňuje se ovšem jen o uvolněném obnosu (»den zur Verfügung stehenden Betrag«), tedy v prvé řadě má na mysli obnosy peněžité dle odst. 1. tohoto §u uložené a v podstatě zpět splacené, než není pochyby, že ustanovení ono týče se také jiných předmětů (věcí, pohledávek atd.). To jde zřejmě z promemoria vládního, kde se na str. 116. praví: »... dann soli das Vermögen dem Gemeinschuldner verbleiben. ... Selbstverständlich ist, daß dann ein solches Vermögen dem Zugriffe der einzelnen unbefriedigten Gläubiger offen steht.«
4. Ze zákona příslušející nároky na výživu mohou za čas po prohlášení konkursu býti přivedeny ku platnosti v konkursu jen, pokud úpadce ručí jako dědic k výživě zavázaného (§ 1., odst. 3. konk. ř.). Možno tedy na úpadce podati žalobu o zjištění nemanželského otcovství a plnění alimentů nem. dítěti, neméně i manželka a dítky, jakož i ostatní oprávnění mohou se ať žalobou ať cestou nespornou svého práva na výživu bez ohledu na řízení konkursní domáhati. Tím stará kontroversa definitivně odbyta (srovnej pamětní spis na str. 12. a 13.).
Shora uvedené platí i o matce nemanželského dítka, poněvadž dle § 167. ob. z. obč. (ve znění § 10. cís. nař. ze dne 10. října 1914, č. 274 ř. z.) jest otec povinen nahraditi matce útraty porodu i útraty její výživy za prvních šest neděl po slehnutí, a byly-li následkem slehnutí další výlohy nutný, musí i tyto nahraditi. — 206 —
Nesmíme však v příčině alimentace nem. dítka pustiti se zřetele ustanovení § 16., odst. 2. cís. nař. ze dne 10. října 1914, č. 274 ř. z., že od stanovení výměry závazku k výživě se upustiti má, dokud nemanželský otec svoje povinnosti plnou měrou dobrovolně plní, nebo dle poměrů zcela jest vyloučeno, že by mohl k výživě něčím přispívati.
Nárok nemanželské matky na útraty porodu a na další výlohy slehnutí n e spadá pod pojem »nároku na výživu«. Nároky alimentační do zahájení konkursu již vzešlé a splatné jsou. arciť pohledávkami konkursními.
5. Odepře-li správce podstaty vstoupiti do právní rozepře, ve které jest úpadce žalobcem, nebo ve které se ku platnosti přivádí na proti úpadci nárok na vyloučení věcí ku konkursní podstatě nenáležejících, vystoupí nárok nebo věci vylučujícím žalobcem požadované z konkursní podstaty. V tomto případě mohou úpadce, jeho společníci ve sporu a odpůrce v řízení pokračovati (§ 8. konk. ř.). O výjimce v § 37. konk. ř. uvedené jsem se již zmínil.
6. Úpadce sám práv jest z činů nedovolených (unerlaubte, rechtswidrige Handlungen), během řízení konkursního sběhlých (§§ 1294. násl. ob. z. obč.), tak že náhrada dotyčné škody jen proti němu uplatňována býti může. To platí tím více o činech dle zákonů a předpisů trestních trestných. Sem spadá tudíž i quasi deliktní nárok nem. matky na útraty porodu a slehnutí.
7. Konkursním řízením nejsou dotčeny poměry z práva manželského plynoucí, pokud tyto nemají rázu majetkoprávního, tak že ve sporech o rozvod, rozloučení a neplatnost manželství vystupuje úpadce sám jako žalobce neb žalovaný (nález sb. U. G. W. pod č. 7334, 7418 a 12670). Totéž možno tvrditi i o jiných čistě osobních právích původce (autora) a patentních, pokud u těchto poslednějších právích pasivní spor úpadcův vůbec možným jest.
8. Poněvadž úpadce zůstává i během řízení konkursního ku právům způsobilým a může tedy platně a závazně smlouvy uzavírati — vždyť se také o něm § 865. ob. z. obč. nezmiňuje — lze jej samého stihati žalobou o splnění závazku, takými smlouvami převzatého. Možno tedy vymoci proti němu ve směru tom výpověď z bytu, směnečný platební příkaz (tak nálezy ohledně směnečných závazků během konkursního řízení vzešlých ve sb. U. G. W. pod č. 13424, 13488) a rozumí se samo sebou i rozsudek. Že tu rozepře může ukončena býti též smírem, taktéž exekučním titulem, o tom není pochyby.6 — 207 —
9. Bylo-li konk. řízení zahájeno v cizozemsku, možno úpadce stíhati žalobou a exekucí v příčině jmění v tuzemsku, konk. řízení nepodrobeného. Tak i nález č. 6241 sb. U. G. W.
* * *
II. Věřitelé podstaty mohou svých nároků se domáhati i žalobou na správce podstaty (§ 124., odst. 3. konk. ř.).
Sporno je, zdali rozsudek ve sporu takých věřitelů proti správci vynesený po zrušení konkursu rozdělením, nikoliv ale ve smyslu předpisů §§ 166. a 167. konk. ř. — v těchto případech buď jsou věřitelé podstaty uspokojeni, neb přihlášky vzali zpět — jeví účinky jen ohledně jmění konkursního, nebo ohledně jmění bývalého úpadce vůbec. Pollak (na str. 123.) tvrdil, pokud se týče závaznosti úpadce vůbec — o rozsudku se nezmiňuje — poslednější, při čemž vsunutí slov »mit Beschränkung auf das zur Masse gehörige Vermögen durchzuführen haben« do korrespondujícího § 160. starého konk. ř. prohlásil za pochybení zákona, poněvadž prý přichází do odporu s celým systémem řádu konkursního. Pozoruhodno jest, že nový řád konkursní v § 124., odst. 3., ona omezující slova naprosto vypustil, aniž by memorandum toto vypuštění bylo nějak odůvodnilo. Za to však k otázce této přihlédlo se při § 60. konk. ř. a to způsobem tak zřejmým, že možno otázku danou naprosto záporně zodpověděti. Pamětní spis totiž na str. 56. uvádí: »Das neue Recht unterläßt es, unter den Forderungen, für die der Gemeinschuldner persönlich haftbar bleibt, die Masseforderungen aufzuzählen. Zu der Regel werden sie aus der Masse selbst voli befriedigt werden, dazu verhilft ihnen die Vorzugsstellung, die sie im Konkurse einnehmen.
Dieser Bevorzugung entspricht aber auch die Beschränkung auf die Haftung der Masse. Die Masseforderungen entstehen ohne Zutun des Gemeinschuldners im Interesse der Masseverwaltung, also zugunsten der Gläubiger, darüm müssen sie auf deren Kosten — aus der Masse — nicht aber vom Gemeinschuldner berichtigt werden. Besonders unerträglich wäre es, wenn der Gemeinschuldner für die nicht gedeckte Belohnung des Masseverwalters haften würde. Für das bisherige — 208 —
Recht hat die Praxis — tak i nález pod č. ř. 1550, shora již citovaný — diesen Grundsatz anerkannt, ebenso Frankl 78, Rintelen 243, dagegen Pollak 123.« Na str. 139 pak čteme: »... daß der Gemeinschuldner für Masseschulden nach Aufhebung des Konkurses nach § 166 nicht ohne weiteres haftet.«
Kdyby ovšem konkurs proti daným předpisům byl zrušen (zdvižen) dříve, než všichni věřitelé podstaty byli uspokojeni, práv jest úpadce vůbec a ručí i ostatním jměním svým, pokud by byl obohacen. Tak i Rintelen 243. To vyplývá z přirozenosti věci. Příkladmo se uvádí: Konkursní podstata byla nucena zakoupiti nemovitost a zůstala dlužna kupní cenu. Po zdvižení konkursu připadnul by dům do vlastnictví bývalého úpadce. Opomenulo-li se zaplacení kupní ceny — volil jsem příklad snad trochu křiklavý, sotva možný — práv jest ze závazku masy úpadce, pokud byl obohacen, celým svým jměním. O tom též Pollak na str. 123.
* * *
III. Přecházím nyní k řízení likvidačnímu, v kterém se zjišťují pohledávky a nároky konkursních věřitelů. Ke zkušebnímu stání mají se dostaviti správce podstaty a úpadce (§ 105., odst. 1. konk. ř.). Nedostavení se úpadce, třeba náležitě Omluvené, jde na vrub jeho (§ 175., odst. 2. a 3. konk. ř.). Úpadce může popírali pravost, však nikoliv pořadí přihlášených pohledávek (§ 105., odst. 4. tamtéž).
Pohledávka pokládá se v konkursu za zjištěnou, byla-li správcem podstaty uznána a nebyla-li od žádného k tomu oprávněného konkursního věřitele popírána. Odpor úpadcův se sice v seznamu přihlášek poznamená, nemá však pro konkurs právního účinku (§ 109. cit. zák.). Naskýtají se nyní otázky:
1. Kterak možno dosíci exekučního titulu proti úpadci během a pomocí řízení likvidačního?
2. Možno-li likvidační žalobu podati též na úpadce Samého?
3. Tvoří-li likvidační rozsudek žalobci příznivý sám o sobě též exekuční titul proti úpadci po zrušení konkursu?
K č. 1. Dostavil-li se úpadce, jak jest jeho povinností, ke zkušebnímu stání, má na vůli buď pravost pohledávky popírati, neb jí odpírati. Jeho nedostavení se vykládá se dle platného práva — v odporu k dřívějšímu, judikátem nejv. soudu č. 160 vyloženému staršímu předpisu zákona — tak, jako by pohledávce nebyl odpíral. Stejné platí, když by prohlášení odepřel (§ 61. konk. ř.). Jinak ovšem ve vyrovnání nuceném (§ 150., odst. 4. konk. ř.) a v řízení vyrovnávacím (§ 46., odst. 4. vyr. řádu). O tom ještě později. — 209 —
Nepopřel-li úpadce výslovně pravost konkursní pohledávky — veškeré nároky sluší reluovat na hodnotu peněžní — a byla-li pohledávka taková správcem, neb v případě jeho vztažně jiných konkursních věřitelů (§ 105., odst. 5. konk. ř.) popírání pořadem práva za pravou uznána — zákon v § 61. prostě a stručně praví: »byla-li některá pohledávkav konkursu zjištěna«, pod čímž se obsah § 109., odst. 1. konk. ř. vyrozumívá, a pro případ popírání na »některý jiný exekuční titul«se poukazuje —, možno vésti exekuci na jmění úpadcovo k volnému nakládání zbývající nebo po zrušení konkursu nabyté.
Exekuční titul tvoří tedy buď zápis konkursního komisaře do seznamu přihláškového neb tento a pak ještě rozsudek, proti popírajícím osobám vynesený, vztažně smír s nimi uzavřený.
Po mém názoru nelze však tuto exekuci vésti proti dlužníku obecnému během řízení konkursního.
Proti tomu mluví různé důvody, tak především, že § 61. zařaděn jest do hlavy třetí konk. řádu, která jedná o účincích zrušení konkursu, dále okolnost, že úpadce při svém rozhodnutí, má-li pohledávce odpírati, měl na mysli vlastně jen řízení konkursní a realisaci jmění konkursního během tohoto řízení, neméně však úvaha — a na to bych zvláštní váhu kladl —, že konkursní řád v §§ 14. a násl. chová zvláštní předpisy ohledně splatnosti a výpočtu pohledávek neurčitých, nedospělých, opětujících se plnění a pod., kteréž před rozdělením konk. jmění mimo konkurs částečně neplatí — o tom ještě později — a mimokonkursního jmění se vůbec netýkají. S tím souhlasně nálezy ve sb. U. G. W. pod č. ř. 7086 a 14719, neméně i Neumann při výkladu § 1., č. 7 exek. ř. (komentář k ex. řádu, 2. vydání, na str. 24, v pozn. 28.) a Rintelen, na str. 263. Poněkud odchylně nález č. 5290 U. G. W.
I odvažuji se v důsledku této úvahy dále tvrditi, že předpisu § 61. konk. ř. nelze ani užiti pak, když by konkurs byl zrušen vedle předpisů §§ 166. a 167. konk. ř. V častějších případech zrušení konkursu dle § 167. konk. ř., které mají ráz tichého, mimosoudního vyrovnání, shodne se ovšem úpadce se svými věřiteli v příčině uspokojení pohledávek jejich. Nebývá proto tato věc v soudní praxi aktuelní.
K č. 2. Odpíral-li pravosti přihlášené pohledávky úpadce sám a sám, nemůže v žádném případě ani správcem podstaty, ani některým z věřitelů o uznání této pravosti býti žalován: Likvidační žaloba dle § 110. konk. ř. je naprosto vyloučena. Důvod sluší hledati v ustanovení § 109., odst. 2. konk. ř., že odpor úpadcův nemá pro konkurs žádného právního účinku. Věřitelé ovšem by mohli míti zájem na tom, aby pohledávka jich i vůči úpadci se zjistila, poněvadž by mohli pak po zrušení kon- — 210 —
kursu k vydobytí neuhrazeného zbytku svých pohledávek ihned vésti exekuci na jmění konkursního dlužníka k volnému nakládání zbývající nebo po zrušení konkursu nabyté; než věřitel, přihlásivší svou pohledávku ke konkursu, dává tím na jevo, že především hodlá dosíci svého uspokojení z jmění konkursního a že tudíž podrobuje se předpisům řádu konkursního, týž ale takové žaloby nezná. Nebylo by také vhodno a účelno takovými žalobami konk. řízení prodlužovati. Žaloba taková by byla i procesuálně nemožná, neboť s ohledem na nemožnost disposice úpadce s konk. jměním nebylo by tu osoby, která by procesuálně neschopného úpadce ve sporu zastupovala. Pomysleme jen na případ, že správce konk. podstaty pravosti neodporoval. Odporoval-li však, žaloba se beztoho na něho co takového podá.
Nepřiznávám ani věřitelům právo, aby vznesli během konkursního řízení žalobu na úpadce na zaplacení pohledávky co db pravosti popřené (tedy žalobu mimo řízení konkursní obvyklou), neboť nelze dopustiti, aby o jedné a téže pohledávce současně dvojí soudní řízení bylo zahájeno. To by mohlo vésti k různým právnickým nemožnostem a nesrovnalostem (příkladmo: v konk. řízení byla pravost zjištěna, mimo ně nikoliv, anebo: v konk. řízení došel věřitel již zatím částečného zaplacení, kdežto spor mimo ně vede se dále o pravost celé pohledávky a pod.).
Choulostivější jest věc pak, když pravosti pohledávky odpírali mimo kridatáře též správce podstaty neb tento a i někteří věřitelé.
Možno věřiteli podati žalobu likvidační na všechny popíratele, tedy i na úpadce?
Zákon (§ 110., odst. 1.) ovšem předpisuje, že věřitelé, jejichž pohledávky co do pravosti nebo pořadí zůstaly spornými, mohou jejich určení, pokud jest pořad práva připuštěn, ku platnosti při vésti žalobou, která má směřovati proti všem popíratelům (§ 14. c. ř. s.). Z toho předpisu nelze ale ničeho ve prospěch naší otázky vyvozovati. Bývalo za starého zákona sporno, nutno-li říditi žalobu proti všem odpíratelům a sluší-li jen takové společníky pokládati za jednotnou stranu spornou. Aby tato věc byla naprosto odklizena — nejv. soud ve svém nálezu, uveřejněném v úřední sbírce, svazek XIV. pod č. ř. 1513, zaujal stanovisko s novým právem souhlasné —, pojato ono ustanovení do zákona.
Než úpadce v takové rozepři žádným společníkem není, poněvadž spor se týče jmění jeho disposici odňatého, jeho prohlášení ve sporu nemá právního významu; i předpisy §§ 6. a 7. konk. ř., kterýchž i tu jest užiti, tomu brání, aby spor byl s úpadcem prováděn. — 211 —
Pamětní spis tomuto mínění taktéž nasvědčuje, vždyť na str. 56 při výkladu § 61. konk. ř. praví: »Die Feststellung im. Konkurse geschieht ohne Zutun und unabhängig vom Willen des Gemeinschuldners.« Žaloba taková má přece za účel odstraniti odpor konk. správce, vztažně odporujících věřitelů neb i obou. Odstranění odporu úpadce není třeba, poněvadž nemá právního účinku. To vše vyplývá též z předpisu § 112., odst. 1. a 3. konk. ř., který mluví o účincích »proti všem konkursním věřitelům« a o nároku »popírajících věřitelů na náhradu nákladu z konk. podstaty« a nikde o úpadci.
Domnívám se dále, že by žaloba likvidační na žalobce podaná z povinnosti úřadu musila býti a limine— odmítnuta (§ 6.,. odst. 1. konk. ř.), poněvadž s úpadcem ve sporu takovém jednati nelze. Takovému jednání s úpadcem odporovala by také povaha jednotného společenství ve sporu dle § 14. c. s. ř., poněvadž úpadce za správce neb věřitele jednati nemůže a nesmí. K tomu není dle zákona povolán. Ani možnost vedlejší intervence úpadci nepřiznávám, poněvadž již svým odporem při stání likvidačním zamezil, aby rozsudek v rozepři vynesený byl právně účinným pro jeho právní poměr k správci neb k ostatním, žalobu vznesším věřitelům. (Příště dokončení.) — 241 —
Zprávy Právnické Jednoty Moravské v Brně
Číslo 6.
Rok 1915.
K č. 3. O tom, kdy výsledek likvidačního řízení má míti v zápětí vykonatelnost proti úpadci (»um gegen diesen, d. i. die Feststellung persönlich vollstreckbar zu sein« — pam. spis na str. 56), jedná předpis § 61. konk. ř.
Vyžaduje k cíli dosažení vykonatelnosti dvojí: zjištění pohledávky v konkursu a pak ještě, by pohledávka nebyla výslovně úpadcem v odpor brána. Zjištění nastane buď uznáním správce a tím, že nebyla pohledávka od žádného k tomu oprávněného věřitele konkursního popírána (§ 109., odst. 1. konk. ř.), aneb uznáním a vydobytím příznivého rozsudku proti všem popíratelům, aneb konečně jen vydobytím příznivého rozsudku proti nim (§ 110., odst. 1. konk. ř.).
Dle toho sluší tedy při povolení exekuce proti úpadci po zrušení konkursu pokládati za exekuční titul buď zápis konkursního komisaře do seznamu přihláškového a pouze ten (první eventualita, když totiž ani správce ani kdo z věřitelů ani úpadce pravosti pohledávky neodporovali), aneb tento zápis ve spojení s jiným exek. titulem (druhá eventualita, když úpadce neodporoval, odporovali však buď správce sám, neb někdo z věřitelů, neb správce jakož i věřitelé, a když tedy k cíli zjištění pohledávky nutno vymoci příznivý rozsudek neb smír, který představuje pak jiný exekuční titul.)7 — 242 —
Likvidační rozsudek sám o sobě, ať je vynesen proti správci neb proti věřitelům neb proti oběma, nikdy nemá účinku proti pravosti pohledávky odporujícímu úpadci. Neodporoval-li, pak jest ovšem odporovatelům příznivý rozsudek takový res judicata proti němu; odporoval-li a byla-li žaloba věřitele oproti správci konkursnímu taktéž odporovavšímu zamítnuta — ovšem z důvodů věcných a nikoliv pouze s ohledem na formálnosti, konkursního řízení se týkající —, pak se možno úpadci po zrušení konkursu touže žalobou stíhanému taktéž námitkou rei judicatae brániti.8 Poněvadž tedy úpadce, pravosti pohledávky odporovavší, na likvidačních sporech podílu nemá a tyto proti němu účinku nemají, platí v takových případech, kde odporovatelé zvítězili, zásada; res judicata res facit inter partes.
Po mém soudu neplatí předpis § 61. konk. ř. pro všechny případy a bezvýjimečně.
Zásadně nemá řízení konkursní na soukromých právích ničeho měniti.
Poněvadž však konk. řízení má býti urychleno, zjednodušeno, vše na peníze uvedeno, nutno jest, aby vše, co se tomu staví na překážku, bído odstraněno.
Proto se všechny nároky reluují na peníze, nedospělé pohledávky pokládají se za dospělé, pohledávky opětujících se plnění se sčítají, pohledávky neurčitého trvání se odhadují (§§ 14. a 15. konk. ř.).
Věcné proměny (§ 14., odst. 1., a 15., odst. 1. a 2.) po zrušení konkursu ovšem ve své bývalé podstatě již neobživnou,9 za to však nedospělé nemohou po zrušení konkursu ani na základě titulů v § 61. konk. ř. uvedených ihned požadovány býti. Věřiteli bude vyčkati jich dospělost.10
Konečně by bylo ještě podotknouti, že pravoplatný exek. titul proti úpadci ještě před zahájením konk. řízení vydobytý — 243 —
jeví své účinky proti němu také po zrušení konkursu, ač-li správce konk. podstaty nevymohl zrušení tohoto titulu o takové vykonatelné pohledávce ve smyslu předpisu § 110., odst. 2. konk. ř.11
IV. Nový konkursní řád sňal dřívějšímu nucenému vyrovnání různá pouta a možnost jeho rozšířil a zvšeobecněl. Stalo se tak zase s ohledem na zájmy jak úpadce tak věřitelů, které došly většího povšimnutí.
Pro naši otázku poskytuje vyrovnání nucené málo látky, vždyť konkurs se zruší, jakmile narovnání docílené konkursním soudem se potvrdí a podmínkám o zajištění jistých pohledávek se vyhoví (§§ 152., odst. 1., a 157., odst. 1. konk. ř.).
Pak ovšem toto narovnání, které tvoří měřítko pro požadavky věřitelů konkursních (§ 156. cit. z.), výsledky likvidačního řízení pozměňuje a pro tyto exekuční titul představuje.
Poněvadž nucené vyrovnání má ráz smlouvy, dohodnutí se věřitelů s úpadcem, přiznáno mu právo, aby během tohoto řízení odpíral pravosti přihlášené pohledávky s účinkem, že se popíraná pohledávka pouze pojistí a že věřiteli se ukládá, aby ve lhůtě konk. komisařem ustanovené podal na úpadce samého žalobu, neb v řízení o žalobě před zahájením konkursu již naň vznesené pokračoval (§ 150., odst. 4. konk. ř.).
Na úpadci i po zrušení konkursu nuceným vyrovnáním mohou býti vymáhány peněžité pokuty pro všeliká trestní jednání, nároky z darování a v pozůstalostním konkursu také nároky z odkazů (§ 156., odst. 5. konk. ř.), kteréž jako konkursní pohledávky vůbec uplatněny býti nemohly. Důvod pro tuto úchylku sluší hledati v tom, že tito věřitelé neměli ani možnosti nuceného narovnání se súčastniti a spoluhlasovati, takže by nebylo spravedlivo, aby jejich nároky dosažením nuceného narovnání úplně pominuly, neb na kvótu v narovnání stanovenou klesly. Povolnou většinou věřitelstva zbavil by se takto úpadce povinnosti k zaplacení třeba značné peněžité pokuty, jemu ve věcech berních uložené (pam. spis na str. 134 a 135).
Toto ustanovení zákona pojaté taktéž do řádu vyrovnávacího (viz § 53. vyr. ř.), nazval dv. rada Beisser v pojednání svém (uvěř. v Ger.-Ztg. z r. 1915, v seš. č. 16., str. 203.) nešťastnou myšlenkou a ostře je posoudil.
Odsouzení úpadce pro podvodný úpadek, stane-li se pravoplatným po dvou letech po potvrzeném vyrovnání, zrušuje pro všechny věřitele slevu ve vyrovnání poskytnutou, jakož i jinaké výhody, beze ztráty práv, která jim vyrovnání poskytuje proti úpadci nebo třetím osobám. — 244 —
Je-li tu dostatečné jmění nebo dá-li se přiměřená záloha nákladů, bud v konkursním řízení opětně pokračováno k návrhu některého konk. věřitele (§ 158., odst. 1. a 2. konk. ř.).
Shora uvedené odsouzení jest dle nynějšího práva — případ starého řádu konk. v § 242. uvedený nebyl převzat — jediným případem, kde nastává mocí zákona ex lege zmatečnost vyrovnání. Žaloby třeba není. Konkurs nově zahájený jest konkursem novým, v kterém ovšem výsledky předešlého budou upotřebeny a využity. Poněvadž věřitelům i po zmatečnosti nuceného vyrovnání zůstanou veškerá prává, která jim vyrovnání poskytuje proti úpadci a garantům, mohou také během nového konkursu na základě vyrovnání, exekuční titul tvořícího — ač-li se nebudou moci dovolávati výsledků řízení likvidačního, kteréž tvoří ovšem titul exekuční s širším obsahem (§ 64. konk. ř.) — vésti exekuci na jmění konk. dlužníka k volnému nakládání zbývající a mu ponechané, pokud ovšem z exekuce není vyňato. To platí i v případě § 163. konk. ř.; arciť s omezením v odstavci 2. uvedeným. Nesmíme ovšem pustiti se zřetele, že tato exekuce neslibuje značných výsledků.
Vyrovnání netvoří však exek. titulu pro věřitele, k jejichž pohledávkám toliko vinou úpadcovou ve vyrovnání nebylo přihlédáno, neboť tito, kteří se ani nesúčastnili na řízení likvidačním, mohou po zrušení konkursu požadovati zaplacení svých pohledávek úplným obnosem od úpadce (§ 156., odst. 4. konk. ř.). Pro ně platí v případě zahájení nového konkursu veškeré zásady shora pro řízení konkursní bez nuceného vyrovnání uvedené.12
Nucené vyrovnání může stanovití, že jmění úpadcovo má zůstati k účelu, aby vyrovnání bylo splněno, v rukách některého — 245 —
důvěrníka věřitelů (§ 157., odst. 2. konk. ř.). Správu takového jmění a dohled nad ním vede výbor věřitelský, jehož přivolení se vyžaduje k nakládání s tímto jměním. Dle pam. spisu na str. 135 vyžaduje se však, by toto uschování bylo vůči třetím osobám zřejmé (»... daß diese Beschränkungen nach außen hin durch die fortdauernde Gewahrsame eines Vertrauensmannes der Gläubiger zutage treten«), aby tudíž bývalý dlužník, jehož volné nakládání s takovým jměním jest vyloučeno, nemohl jím vládnouti. Kdyby přes to tak učinil, budou taková právní jednání vůči oněm oprávněným, kterým ono jmění mělo sloužiti za záruku splnění nuceného vyrovnání, neúčinná (obdoba § 3. konk. ř.). — Toto nové ustanovení obsahuje různé záhady, kteréž teprve praxe doplní a rozluští. Je samozřejmo, že v této době dosíci lze exek. titulu proti úpadci bez omezení; než jmění v rukou důvěrníka se nalézající může býti stiženo exekucí jen s výhradou práv oněch věřitelů, pro něž jako kauce ručí.

B) V řízení vyrovnávacím.

Řád vyrovnávací dopouští dlužníku k placení neschopnému (dle okolností také již předluženému), aby učinil návrh na zavedení řízení vyrovnávacího. Tím nabývá asi tříměsíční lhůty, během které při zachování své hospodářské bytosti (obchodu, závodu a pod.) a chráněn jsa bezmála před všemi exekucemi, dojista však před zahájením konkursu, může se pokusiti o vyrovnání se svými věřiteli.
Již v úvodě jsem připomenul, že názory o insolvenci dlužníkově a o jeho osobě vývojem obchodních a hospodářských poměrů doznaly pronikavých změn.
Dříve se mělo za to, že vyrovnání jsou pouze a jediné v zájmu dlužníka, kterýž nad to jeho hodným se státi musil; nyní probouzí se správný názor k životu, že jest zájmem všech, tedy i státu, by insolvence nekončila rozdělením zpeněženého jmění během řízení konkursního, nýbrž spíše vyrovnáním. I uzrála při tom myšlenka zdravá a ještě dalšího vývoje schopná, že se odporučuje zavésti řízení mimo konkurs, které by levně, rychle a pokud možno i spolehlivě, k tomu způsobem donucovacím přineslo vypořádání mezi dlužníkem a jeho věřiteli. I bylo nutno poskytnouti dlužníku jistých výhod, větších než mu skytá nucené vyrovnání v konkursu, aby tím byl dán popud, vznésti návrhy ve směru tom. Stalo se tak jednak zevně, jednak věcně, vnitřně.
Otázka, abych tak řekl etiketní, vyžadovala u veřejnosti přesného rozlišování mezi řízením konkursním a vyrovnávacím; kdo toto navrhl, nesměl přijíti do podezření, že se nalézá již v konkursu, že je bankerotním. Zákon proto všeho se vystříhá, co by na konkurs připomínalo, staví dlužníka nad úpadce, dopouštěje —
ovšem, není-li jiného východiště, přechod z jednoho stavu do druhého.
Úprava vnitřní jest ohledně právního a hmotného postavení obou nápadná.
I. Zákon 1. dopouští dlužníku poshovění, 2. poskytuje mu nárok na výživu pro sebe a svou rodinu a 3. ponechává mu volné vládnutí se svým jměním.
K č. 1. Po zavedení řízení nemůže pro pohledávku naproti dlužníku ani na jeho jmění prohlášen býtí konkurs, ani nemůže nabyto býti na věcech dlužníku náležejících soudcovské zástavní nebo uspokojovací právo (§ 10., odst. 1. vyr. ř.). Neplatí tedy o zákonném právu zástavním, na př. speditéra a pod.
Oddělovací práva, která byla nově nabyta v posledních šedesáti dnech před zavedením vyrovnávacího řízení exekucí k uspokojení nebo k zajištění, zaniknou zavedením řízení (§ 12., odst. 1. vyr. ř.). Ohledně práv starších, v platnosti ponechaných, vyrovnávací soud nebo vyrovnávací komisař může odložiti výkon nuceného zcizení nejdéle na 60 dnů, je-li to nezbytno na prospěch výsledku zcizení nebo k tomu, aby byla zadržena újma věřitelům hrozící (§ 11., odst. 2. vyr. ř.).
Již z toho patrno, že věřitel může bez okolku svou splatnou pohledávku oproti dlužníku zažalovati, vydobýti sobě titul exekuční, že však tento prozatím postrádá významu, poněvadž nelze vésti na jeho základě exekuci. Nepřišlo-li vyrovnání k místu a nebyl-li po zastavení vyr. řízení konkurs vyhlášen (§ 2., odst. 2. konk. ř. a § 56., odst. 3. vyr. ř.), možno bez překážky exekuci prováděti. Ani vyhlášení konkursu prozatím neprosadí, neb takový návrh jeho zůstane do té doby nevyřízen, dokud není rozhodnuto o návrhu vyrovnávacím (§ 56., odst. 3. vyr. ř.).
Vyloučení exekucí skytá dlužníku značných výhod, neboť jednak je zbaven starostí, že jmění jeho bude ztenčeno, znehodnoceno a jeho správě odňato, jednak odpadají četné výlohy a útraty exekuční, které jinak jej tíží a jmění jeho ztenčují.
K č. 2. Úpadce nemá nároku na výživu z podstaty. Avšak správce podstaty s přivolením věřitelského výboru může poskytnouti úpadci a jeho rodině nutnou výživu (§ 5., odst. 2. konk. ř.). Jinak v řízení vyrovnávacím (§ 8., odst. 4. vyr. ř.). Velké důležitosti tomuto ustanovení nepřikládám, poněvadž, může-li dlužník zpravidla se svým jměním volně vládnouti, postará se o výživu svou a své rodiny sám. Nad to přec řízení vyrovnávací smí zpravidla jen 90 dnů trvati (§ 56., odst. 1., č. 1. vyr. ř.), a tu dlužník, než návrh učinil, zajistil se po dobu tuto sdostatek.
K č. 3. Volné vládnutí dlužníkovo jest již zákonem samým valně obmezeno, než může doznati opatřením soudu ještě dalšího — 247 —
a to takového zúžení, že se pak postavení jeho od úpadce jen málo liší.
a) Především není dlužníku dovoleno, nemovitosti zcizovati neb zavazovati, oddělovací práva na svém majetku zřizovati, rukojemství přejímati a bezúplatná opatření činiti.
Taková právní jednání jsou naproti věřitelům neúčinná.
Z toho vyplývá, že ona právní jednání jsou sice vůči dlužníku platna a že možno bez závady proti němu spolusmluvníkem vydobýti rozsudek tomuto příznivý. Věřiteli tím dotčenému ponechává se pak na vůli, aby této relativní neplatnosti či bezúčinnosti průchodu zjednal. Proto také pam. spis na str. 159. podotýká: »Diese Geschäfte werden den Gläubigern gegenüber für unwirksam erklärt und damit ein Anfechtungstatbestand geschaffen, dessen Geltendmachung den einzelnen Gläubigern außerhalb des Konkurses überlassen bleibt. Vyrovnávací správce nemá po dobu řízení žádné příčiny k zakročení, poněvadž exekuce povolena býti nesmí. Stalo-li se tak přes to, k pouhému návrhu vyr. správce exekuce nepřípustná bude zrušena (§ 39., č. 2. ex. ř.).
Ostatně dlužník toho dbalý, by vyrovnání jím nabídnuté se uskutečnilo, takových právních jednání pomine, poněvadž mu při tom hrozí zastavení vyr. řízení (§ 32., odst. 1., a § 56., odst. 2. vyr. ř.), ba dokonce jednání jeho trestným se státi může (čl. X. § 486., č. 2. cis. nař. ze dne 10. prosince 1914, č. 337 ř. z.).
b) Od zavedení řízení jest dlužníkovi třeba k jednáním, která nenáležejí k obyčejnému provozování obchodu, souhlasu vyrovnávacího správce. Avšak dlužník musí dokonce i opominouti jednání, které náleží k obyčejnému provozování obchodu, když vyrovnávací správce tomu odporuje. Vyrovnávací správce může zejména žádati, aby všechny došlé peníze toliko od něho byly přejímány a příslušná placení neb jiné povinnosti toliko od něho byly konány (§ 8., odst. 2. vyr. ř.).
I tato právní jednání, která dlužník vykonal proti ustanovením právě řečeným, jsou naproti věřitelům neúčinná, když třetí osoba věděla neb musila věděti, že přesahují obyčejné provozování obchodu a že vyrovnávací správce s nimi nesouhlasil nebo jejich výkonu odpíral (§ 8., odst. 3. vyr. ř.).
O těchto právních jednáních, vydobytí rozsudku a odporování jeho účinnosti, platí shora pod a) uvedené.
c) Nedosti však na tom. Vyrovnávací soud může učiniti zároveň všechna opatření, kterých je třeba k zabezpečení majetku; zejména může zapověděti dlužníku předsebráti určitá právní jednání, dokud řízení trvá, vůbec nebo bez souhlasu vyrovnávacího správce (§ 3., odst. 4. vyr. ř.). Vše to děje se pod následky §§ů 32., odst. 1., a 56., odst. 2. vyr. ř. — 248 —
Stalo-li se tak, pak práva a povinnosti vyrovnávacího správce nezadají valně právům a povinnostem správce konk. podstaty, neboť až na malé výjimky povede správu a dozor nad jměním dlužníkovým a nad jeho obchodováním vyr. správce sám. Obchod, živnost vede se však dále, zapečetění a inventarisování jmění nenastává.13
d) Na rozdíl od řízení konkursního, které směřuje ku zpeněžení a rozdělení veškerého jmění úpadcova, dopouští řízení vyrovnávací napořád další vedení živnosti, obchodu, závodu dlužníkova. Důsledkem toho jest, že ať dlužník ať vyrovnávací správce předsevzíti musí ona právní jednání, která k udržení, záchraně závodu jsou nezbytně potřebnými. Jest tudíž na nich, aby i nové zboží pro zásobu objednávali, starali se o získání zřízenců pro závod nutných, najímali místnosti obchodní, uzavírali zápůjčky pro běžné platy a pod.14 K tomu béře zřetel odstavec 4. §u 10. vyr. ř., dle něhož pohledávky, požívající přednostního práva (§ 23.), a pohledávky z právních jednání dlužníka a vyrovnávacího správce na jeho místě jednajícího, která jsou jim dovolena podle ustanovení vyrovnávacího řádu k dalšímu vedení obchodu, nejsou dotčeny vyrovnávacím řízením.
Může tedy na základě takovýchto právních jednání býti žalován dlužník — tam, kde je předsevzal vyr. správce za onoho a v jeho zastoupení správce jako zákonný zástupce — 249 —
dlužníka — a může na základě vydobytého exek. titulu i exekuce býti povolena a provedena. Návrh na prohlášení konkursu proti dlužníku nemůže však na základě takových pohledávek býti učiněn (tamtéž in fine).
Nelze však pustiti se zřetele, že v případě, nebylo-li vyrovnání docíleno a došlo-li ke konkursu v době § 2., odst. 2. konk. ř. stanovené neb současně se zastavením vyrovnávacího řízení (§§ 1., odst. 4., a 56., odst. 3. vyr. ř.), oddělovací práva exekucí k uspokojení nebo k zajištění nabytá — kromě práv nabytých pro veřejné dávky — sice zaniknou (§ 12. cit. zák.), že však všechny nároky z právních jednání správce podstaty, a byl-li konkurs zaveden současně se zastavením vyrovnávacího řízení nebo na základě návrhu do čtrnácti dnů po zastavení učiněného, všechny nároky z právních jednání dlužníka nebo jednajícího zaň vyrovnávacího správce, která jsou dovolena podle ustanovení vyrovnávacího řádu pro další vedení obchodu, jsou pohledávkami podstaty (§ 46., č. 2 konk. ř.).
Ztráta práva zástavního a uspokojovacího z pravidla a v nejčastčjších případech vyváží se tudíž ustanovením, že dotyčné pohledávky budou předem z podstaty zapraveny.
Zkušenost ukáže, zda-li se ustanovení zákona, dopouštějící povolení a provedení exekuce během řízení vyrovnávacího, osvědčí. Zdá se mi, že dlužník, který dopustil provedení exekuce, nepřispěje k dosažení narovnání jím navrženého.
II. Během řízení vyrovnávacího postrádáme veškerého řízení likvidačního, t. j. řízení směřujícího k uznání pravosti a platnosti přihlášených pohledávek. Zde jde jediné o to, zda-li přihlášenému věřiteli přísluší právo hlasovací, a má-li se tudíž hlasování o přijetí narovnání dlužníkem nabízeného súčastniti (§§ 37. a násl. vyr. ř.).15 — 250 —
Vyrovnávacímu správci tudíž nepřísluší, by se o pravosti přihlášených pohledávek vyjádřil.
Vyjádření dlužníkovo se sice dopouští, než ani uznání pohledávky jím samým nemá významu soudního smíru (narovnání) s dosahem titulu exekučního. I zde jako při nuceném narovnání během konkursu jeví popírání pravosti (existence) přihlášené pohledávky dlužníkem účinek v řízení vyrovnávacím ten, že vyrovnávací komisař může naříditi, aby obnos připadající na onu pohledávku nebo na část od něho určenou byl pojištěn (§ 46., odst. 4. vyr. ř., který porovnán budiž se zněním odst. 4. §u 150. konk. ř. a s jeho slovy: »Eine Sicherstellung hat auch stattzufinden ...«).

C. Dodatek křížení konkursnímu a vyrovnávacímu.

I. Na základě dosavadních zkušeností nový řád konkursní rozšířil práva orgánů soudních a obmezil práva orgánů věřitelských.
Jmenovitě opatřil a vyzbrojil konkursního komisaře novými a pronikavými právy, tak aby opravdu stal se vůdcem v řízení konkursním a aby mohl vykonávati účinný dozor nad činností nejenom správce podstaty, nýbrž i orgánů věřitelských a tím zabrániti škodám, jež by z činnosti či nečinnosti jich celku hroziti mohly.16
Sesílení moci konkursního komisaře lze sledovati jak v poměru ke všem účastníkům řízení, tak i k osobám mimo řízení toto stojícím. Nás zajímá jedině poměr konk. komisaře k úpadci. I jeho postavení došlo podstatné změny, poněvadž se mu přiznává proti dříve daleko větší vliv na řízení konkursní, čímž ovšem též jeho povinnosti stouply (§§ 99., 101., 105., 115., 118., 121., 125., 130., 145. a 150. konk. ř.).
V četných případech zasáhne tudíž konk. komisař (případně i soud konkursní), aby úpadci danými rozkazy jeho povinnosti připomenul.
1. Dle § 99. jest úpadce zavázán, dáti správci podstaty všechny vysvětlivky, kterých jest třeba k vedení obchodu; dle § 100. jest na úpadci, předložiti seznam jmění, vlastní rukou tento a rozvahu podepsati, k vyjevovací přísaze se nabídnouti, ji vykonati.
2. Dle § 101. může konk. komisař dáti nuceně předvésti úpadce, když obsílkám nevyhoví, a může tvrdošíjného úpadce i uvězniti. — 251 —
3. Bydlí-li úpadce v domě náležejícím do podstaty konkursní, šetřiti dlužno obdobně předpisu § 105. ex. ř., pokud jde o přenechání a vyklizení bytu úpadcova (§ 5., posl. odst. konk. řádu).
Tu bude tedy konk. komisař rozhodovati o rozsahu místností úpadci ponechaných i o návrhu na případné jich vyklizení. Poněvadž se konk. řád dovolává obdoby § 105. ex. ř., dlužno jí použiti i co do opravných prostředků z opatření konk. komisaře: z usnesení, jímž se určuje rozsah místností obytných úpadci, není tudíž rekursu vůbec (obdoba § 132., č. 2. ex. ř.), kdežto z usnesení, nařizujícího vyklizení, je dán rekurs, o němž přísluší rozhodovati vrchnímu soudu zemskému (§ 176.,. odst. 2. konk. ř.).17
4. Právní jednání úpadcova po prohlášení konkursu, která se týkají konk. podstaty, jsou neúčinná proti konk. věřitelům. Placením dluhu úpadci neosvobodí se zavázaný (§ 3., odst. 1. a 2. konk. ř.). Konk. komisař může tu naříditi, by úpadce jednání takových zanechal a zaplacený peníz konk. podstatě vydal, obé pod pohrůžkou v § 101., odst. 1. konk. ř. vytčenou.
5. Správce podstaty s přivolením věřitelského výboru může poskytnouti úpadci a jeho rodině nutnou výživu (§ 5., odst. 2. konk. ř.). Spory a neshody mezi správcem a úpadcem v ohledu tom vzešlé řeší konk. správce. Taková a podobná nařízení konk. komisaře jsou exek. tituly vykonatelná, aniž by třeba bylo vyčkati jich pravoplatnosti (§ 173., odst. 6. konk. ř.). Výjimky § 524. c. s. ř. zde neplatí. Ovšem může konk. komisař sám vyhověti rekursu za náležitostí odst. 3. §u 176. konk. ř.
II. Uvedené platí obdobně v řízení vyrovnávacím, kde vyrovnávací komisař vede taktéž jako samosoudce řízení, dohlédá k činnosti vyr. správce a kde povolán jest ke všem soudním opatřením a rozhodnutím, která nejsou vyhrazena vyrovnávacím řádem usnesení vyr. soudu (§ 29., odst. 2. vyr. ř.).
Než dlužník, zahajuje řízení vyrovnávací, má na zřeteli zabezpečení své další hospodářské samostatnosti, záchranu své živnosti, svého závodu, a proto, ač-li upřímně si vede, seč síly jeho jsou, postará se o úspěšné zakončení zahájeného řízení. Zákon sám na něm výslovně součinnost a uposlechnutí soudním rozkazům žádá, mnohdy i pod následkem, že vyrovnávací návrh za zpět vzatý se pokládá (§ 37., odst. 1. vyr. ř.), neb že se řízení vyrovnávací zastaví (§ 56., č. 3, a odst. 2. vyr. ř.). Jak shora pod B. bylo vyloženo, jest dlužník v řízení vyrovnávacím buď již mocí zákona samého (§ 8.), buď zvláštním opatřenífn soudu vyrovnávacího (§ 3., odst. 4.) ve volném nakládání svým jměním omezen. — 252 —
I mohou nastati případy, že ve směru tom dopouští se poklesků. Nelze o tom pochybovati, že i zde, zvláště k návrhu správce vyrovnávacího, komisař učiní nutná opatření. I tato jsou pak tituly exekučními a ihned vykonatelná (§ 63., odst. 2. vyr. ř.).
Ovšem nemá vyr. komisař po ruce prostředků v § 101. konk. ř. vytčených, neboť zde jeví se následky neuposlechnutí daných rozkazů v tom, že se dosaženému vyrovnání odepře potvrzení (§ 51. vyr. ř.), neb že se řízení ještě v běhu jsoucí zastaví (§ 56., odst. 2.). O tom rozhodnouti přísluší však soudu vyrovnávacímu (§§ 49. a 56. vyr. ř.).
*
Dodatek.
Konečně možno se zmíniti o zajímavé možnosti vzneseni žaloby úpadcem na správce konkursní podstaty v tom případě, kdyby tento trval na tom, aby jisté věci dle zákona exekuci nepodléhající byly pojaty do konkursního inventáře a za jmění konkursní byly pokládány. Především bude požádán konk. komisař za intervenci; než s jeho opatřením nemusí se úpadce spokojiti a nemůže mu býti bráněno, aby svému právu zjednal průchodu pořadem práva. Jde tu o jeho právo (svršky, pohledávky), které konk. řízení nepodléhá a jím také nesmí býti zkráceno. Kdyby ve sporu podlehl, budou přisouzeny soudní náklady správci (konk. podstatě) proti němu a tu objeví se nám nový případ, kde za doby konk. řízení povstane exekuční titul proti úpadci. O takovémto případě zmiňuje se též Rintelen ve svém novém výkladu k. řádu (Moscis Ausgabe österr. Gesetze, die Konkursordnung, Graz, 1915) na str. 35.
Nenastoupí-li správce podstaty dědictví neb odmítne-li odkaz nebo přijetí bezplatného věnování mezi živými, vyloučí se toto právo z konkursní podstaty. Tím nabývá úpadce práva i s tímto jměním disponovati a možnost sporu s výsledkem různým i tu jest dána. Zase nový případ dosažení exekučního titulu proti úpadci! I tu viz výklady Rintelenovy na str. 38., kde jedná o novém jmění od konkursu osvobozeném (»Konkursfreies Vermögen«).

Neumann ve svém komentáři řádu exek. (2. vyd., na str. 897) hájí náhled, že takovému dlužníku, který si přes to, že pohledávka jeho byla zabavena a k placení přikázána, osobuje roli žalobce, schází procesní způsobilost a že tu z povinnosti úřadu, tedy dle předpisů §§ 7., č. 1., 239., odst. 3., 477., č. 5., a 514., odst. 2. c. s. ř., má se předsejíti. Judikatura stojí však na stanovisku jiném, shora uvedeném, o čemž svědčí nálezy nejv. soudu, uveřejněné v příloze Věstníku pod č. ř. 870, 1486 (zařaděn do repertoria nálezů pod č. 220) a č. 1581, vesměs řada nová.
To platí dle starší judikatury i pak, kdyby žalobce prohlásil, že k dobytí své pohledávky bude přihlížeti jediné k věcem, které nebudou tvořiti část konk. podstaty. Tak nález nejv. soudu, uvěř. pod č. 6128 sbírky U. G. W. S názorem tímto bych však souhlasiti nemohl. S ohledem na to, že konkursant zůstává, k právům způsobilým a že se jemu pouze odnímá volné nakládání s jměním konkursním, domnívám se, že možno ve sporu bez přerušení pokračovati, když věřitel závazně prohlásí, že pohledávku svou ke konkursnímu řízení nepřihlásí a že se jediné bude držeti jmění konk. řízení nepodléhajícího. Tomu by se arciť v rozsudkovém výroku o zaplacení náležitě výraz dalo, tedy as takto: »zaplatiti pod exekucí na jmění konk. dlužníka k volnému nakládání zbývající, nebo po zrušení konkursu nabyté.« Ohledně sporů, týkajících se odpírání právním jednáním předsevzatým před prohlášením konkursu, stává nyní zvláštní ustanovení v § 37. konk. ř., dle něhož právo k odporu vykonává jen správce podstaty, který může vstoupiti na místo věřitele do právní rozepře, nebo vstup odmítnouti. V tomto případě může řízení od stran býti znovu zahájeno toliko vzhledem k procesním nákladům. Dle Pollaka (na str. 203) může během řízení konkursního proti úpadci spor býti zahájen neb v něm pokračováno, když žalobce prohlásí, že se vzdává nároku na uspokojení z jmění konkursního.
Český překlad konk. řádu nezdá se mi býti všude přesným. Nebylo se všude přidrženo správných výrazů v překladu procesních zákonů. » Příkladmo se uvádí: Slovo »aufgenommen« v § 7. konk. ř. překládá se »započato«, kdežto civ. s. řád zvolil pro to v § 164. výraz pokračováno«. Betreibender Gläubiger v § 119., odst. 4. konk. ř., přeloženo »pohánějící věřítel«, místo »věřitel vymáhající« v § 3. exek. ř. a j. v.
O věcech, právích a nárocích z exekuce vyloučených dočteme se v Neumannově komentáři na str. 707, 807 a násl.
Nároku na vyjevení jmění dle čl. XLII. úvoz. zák. k c. s. ř. nelze se na úpadci domáhati v řízení konkursním. Stačí tu úplně předpisy §§ 99. až 101. konk. ř., kde bez vedení sporu možno jej donutiti ku veškerým potřebným vysvětlivkám, které přísežně musí stvrditi. Nárok na složení účtu bych proti úpadci pro jisté případy neupřel — na konk. podstatu nelze takovou žalobu vznésti (nález sb. U. G. W. pod č. 7393) —, neboť může zde býti zájem takový, který pro konkursní podstatu ceny nemá, příkladmo zájem na výši schodku, který společník žalobou může proti němu uplatniti.
Není vyloučeno, že by zatajením existence konk. řízení mohl úpadce vydobýti rozsudek i ohledně věcí do konk. podstaty náležejících, kde mu právo disposiční schází. Taková právní jednání jsou však po prohlášení jednání, poněvadž se týkají konkursní podstaty, proti konk. věřitelům neúčinná, tedy ipso jure relativně zmatečná (§ 3. konk. ř.). Pokud druhá strana ohledně takových právních jednání (na př. úpadce zcizil věc konk. podstaty a žaluje na zaplacení) může namítati neúčinnost, ba i neplatnost, závisí od okolností konkr. případu. Stejně se věci mají, byl-ii spor proti úpadci proveden. Tak i dle práva starého (viz Pollak, na str. 118 a 119).Dle nálezu sb. U. G. W. pod č. 7015 může věřitel, který zmeškal lhúty k přihlášce a v konk. řízení zaplacení již nedojde, i během řízení vznésti spor na úpadce samého pro zaplacení pohledávky své, již před konkursem vzniklé, ovšem s vyloučením exekuce na jmění konkursní.
Souhlasně se mnou dle staršího práva Rintelen, na str. 266, a Pollak, na str. 223. Tento výslovně: »Geht die Bestreitungserklärung vom Gemeinschuldner aus, so ist sie im Concurse ohne Wirkung, ein Liquidierungsprozess ist ausgeschlossen.« A dále: »Während des Concurses kann der Gemeinschuldner personlich von einem konkurierenden Gläubiger nicht geklagt werden.«Srovná-li se znění § 61. konk. ř. s názorem mnou projeveným, pak ovšem jeví se tu jakási nesrovnalost. § ten zní: ». . . so kann wegen dieser Forderung auf Grund der Eintragung des Konkurskommissars in das Anmeldungsverzeichnis oder eines anderen Exekutionstitels . . . gleichwie auf Grund eines Urteiles Exekution geführt werden.« V souhlase s názorem tu projeveným měl by ale zníti: ». . . so kann wegen dieser Forderung auf Grund der Eintragung des Konkurskommissars in das Anmeldungsverzeichnis oder dieser Eintragung und eines anderen Exekutionstitels . . .« Výklad k tomu podávají shora uvedené myšlenky a vývody.
Tak i Pollak na str. 229: »Ob die ... Urteile außerhalb des Concurses Wirkungen haben, hängt vor Allem davon ab. ob der Gemeinschuldner die Anmeldungspost bestritten hat. Ist dies der Fall, dann haben die Liquidirungsurteile außerhalb des Concurses keine Wirkung gegen den Gemeinschuldner.
Tak i Pollak, na str. 199 a 200.
Souhlasně Rintelen, na str. 244: Die Fälligkeit wirkt nicht über den Konkurs hinaus.
Takový odpor proti vykonatelné pohledávce vznesený může se opírati o různé důvody; pamětní spis poukazuje na str. 97 k dvěma možnostem, a to vedle § 35. ex. ř. a vedle § 530. c. s. ř.
Pamětní spis připomíná k tomu na str. 135: »Der wieder eröffnete Konkurs ist ein neuer Konkurs, nicht eine Fortsetzung des alten. Daher bleiben ebenso alle zwischen der Beendigung des früheren und der Eröffnung des neuen Konkurses vorgenommenen Rechtshandlungen des Gemeinschuldners, ais die außerhalb des Konkurses vorgenommenen aufrecht, wie auch die Gläubiger an dem neuen Konkurse teilnehmen, deren Forderungen in der Zwischenzeit entstanden sind. In diesen Konkurs ist selbstverständlich auch das in der Zwischenzeit erworbene Vermögen des Gemeinschuldners einzubeziehen. Die Konkursordnung spricht jedoch wie die alte Konkursordnung von einer Wiederaufnahme des Konkurses, um anzudeuten, daß das neue Verfahren dort fortzusetzen ist, wo das alte aufgehört hat. Deshalb sind im wiedereröffneten Konkurse die Ergebnisse der früheren tunlichst zn benützen. Wenn keine neuen Forderungen angemeldet sind, kann eine neuerliche Prüfungstagsatzung entfallen.Wenn früher geprüfte oder festgestellte Forderungen ganz oder zum Teil durch nachgefolgte Tatsachen erloschen sind, so fällt demjenigen, der die erlöschende Tatsache behauptet, gemaß § 110, Abs. 2. K. O. die Klägerrolle zu.
Z pam. spisu, na str. 163: »Dem Ausgleichsverwalter ist insofern eine verhältnismäßig einfachere Aufgabe zugewiesen, ais ihm nicht so weittragende Entscheidungen, wie sie die Verwaltung und Verwertung der Masse und die Anerkennung im Prüfungsverfahren mit sich bringen, überlassen wird. Er kann sich jedoch die Übernahme aller Zahlungen an den Schuldner sowie die Leistung der diesen treffenden Verpflichtungen vorbehalten. Im übrigen hat er dafür zu sorgen, daß der Geschäftsbetrieb nach Tunlichkeit aufrechterhalten und das Vermögen des Schuldners nicht geschmälert werde.«
Forderungen, die wahrend des Ausgleichsverfahrens entstehen (§ 10, Absatz 4, Ausgl.-O.), bleiben vom Ausgleichsverfahren unberührt. Die neuen Gläubiger können daher klagen und Exekution führen, in jedem Falle die volle Forderung wahrend des Ausgleichsverfahrens hereinbringen, und ist ihnen versagt, in dieser Zeit Konkurseröffnung zu begehren, weif hiedurch das Ausgleichsverfahren unmöglich würde. Da diese Gläubiger am Ausgleiche nicht teilnehmen (výslovně to stanoví odst. 4. §u 10. vyr. ř. a proto se o tom § 46. cit. ř., který jedná o obsahu vyrovnání, již nezmiňuje), muß ihnen daß Recht zustehen, ihre Forderungen unabhängig vom Ausgleichsverfahren einbringlich zu machen. . . . Im nachfolgenden Konkurse genießen Forderungen, die wahrend des Ausgleichsverfahrens entstehen, den Rang von Masseforderungen (pam. spis, na str. 161).Při povolení exekuce během vyr. řízení musí zavládnouti zvláštní opatrnost, jde-li totiž vskutku o exekuci přípustnou. Dojista musil nezbytně exekuční titul vzniknouti pouze a jediné již během řízení vyrovnávacího. Skutková povaha rozsudku — bude-li vůbec — podá o tom vysvětlení.
Stejně prof. Pollak ve svém pojednání v Ger.-Ztg. z r. 1915, sešit č. 4, pod názvem: »Der Gläubigerschutz in der Ausgleichsordnung«: »Im Ausgleichsverfahren kann keine Rede davon sein, daß ein gleichartiges Prüfungsverfahren (scill. wie im Konkurse) eingeführt werde; denn dieses Ausgleichsverfahren ist grundsätzlich nur zum Abschlusse des Ausgleiches, nicht zu seiner Erfüllung bestimmt; es bedarf daher allerdings der Feststellung des Stimmrechtes, nicht aber jener des Bestandes der Forderungen. Eine Schaffung von Exekutionstiteln findet im Ausgleichsverfahren nicht statt; selbst ein etwa bei der Stimmrechtsprüfung abgegebenes Anerkenntnis des Schuldners ist nur ein Anerkenntnis nach Privatrecht, also nicht exekutionsfähig.« Stejně pam. spis, na str. 165: »Das Ausgleichsverfahren kennt keine Prüfung der angemeldeten Forderungen, darům kann das Stimmrecht nicht, wie das in der Konkursordnung (§ 93, Absatz l) geschieht, grunsätzlich auf festgestellte Forderungen beschränkt werden. Im Ausgleichsverfahren soli eine Forderungsprüfung nur zur Feststellung des Stimmrechtes und ohne jede Wirkung auf das Rechtsverhältnis zwischen Gläubiger und Schuldner, insbesondere ohne Schaffung eines Vollstreckungstitels stattfinden.«
Tak prof. Hora ve svém pojednání v Právníku z r. 1915, seš. 9. a 10. (vyšlo též jako samostatný spisek), pod názvem: »Konkursní komisař v novém řízení konkursním.«
Hora tamtéž, na jiném místě.

Citace:

FLIEDER, Karel. Pokud možno dosíci titulu exekučního vůči úpadci během řízení konkursního, vůči dlužníku během řízení vyrovnávacího? Příspěvek k výkladu řádu konkursního a vyrovnávacího.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 6, s. 219-229, 259-270.