Čís. 5617.

Soukromý žalobce může podle § 112, odst. 3 tr. ř. učiniti ve lhůtě určené k podání obžalovacího spisu návrh na doplněni přípravného vyšetřování, při čemž nerozhoduje, zda jde o lhůtu po prvním či pozdějším uzavření přípravného vyšetřování.
Vyhoví-li vyšetřující soudce nebo radní komora návrhu soukromého žalobce na doplnění přípravného vyšetřování, stávají se usnesení vyšetřujícího soudce o uzavření přípravného vyšetřování jakož i sankce na nezachování lhůty, stanovené k podání obžalovacího spisu (§ 112, odst. 2 tr. ř.) právně bezúčinnými.
Byl-li však doplňovací návrh soukromého žalobce radní komorou zamítnut, smí býti v nové lhůtě podán jen obžalovací spis, nikoli další návrh na doplnění přípravného vyšetřování.
(Rozh. ze dne 29. května 1936, Zm I 559/36.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozhodnutím vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 1936, jímž bylo uznáno právem, že se nepřipouští obžaloba, podaná soukromým žalobcem F. V. proti F. Z. pro přečiny podle §§ 27, 29 a pro přestupky podle §§ 25, 26 zákona č. 111/1927 Sb. z. a n. dne 4. února 1936 u krajského soudu v Hradci Králové pod č. j. Tk IX 669/34-37 a že se trestní řízení zastavuje, byl porušen zákon v ustanoveních § 112, odst. 3 a § 213, odst. 1, č. 3 tr. ř.
Důvody:
F. V. podal dne 2. července 1934 u krajského soudu v Hradci Králové návrh na trestní stíhání F. Z. pro přečin podle §§ 27 a 29 a přestupky podle §§ 25 a 26 zák. proti nekalé soutěži č. 111/1927 Sb. z. a n.
Vyšetřující soudce vydal dne 4. července 1934 usnesení o zavedení přípravného vyšetřování, které prohlásil za skončené usnesehím z 13 října 1934. Dne 27. října 1934 podal soukromý žalobce návrh na doplnění přípravného vyšetřování, čemuž vyšetřující soudce vyhověl a provedl další důkazy. Na to soukromý žalobce podal 28. prosince 1934 žalobu, o které však bylo po námitkách F. Z. nařízeno vrchním soudem, aby byla vyloučena pro civilní oddělení, ježto nebyla obžalovacím spisem podle § 207 tr. ř., nýbrž žalobou civilní. Dále nařídil vrchní soud vyšetřujícímu soudci, aby rozhodl, zda se doplněné přípravné vyšetřování uzavírá a v kladném případě, aby o tom uvědomil soukromého žalobce podle § 112 tr. ř. a vyzval ho, aby do 14 dnů podal obžalovací spis.
To se stalo usnesením z 23. března 1935, doručeným zástupci soukromého žalobce dne 29. března 1935, načež byl podán v zákonné lhůtě soukromým žalobcem dne 11. dubna 1935 znovu návrh na doplnění přípravného vyšetřování. I tomuto návrhu bylo vyhověno a usnesením z 26. září 1935 bylo přípravné vyšetřování znovu prohlášeno za skončené a soukromý žalobce byl o tom zpraven a vyzván k podání obžaloby Usnesení to bylo mu doručeno dne 30. září 1935.
Obžalobu soukromý žalobce zase nepodal, nýbrž učinil dne 13. října 1935 nový návrh na doplnění přípravného vyšetřování (již po třetí). Po provedení tohoto doplnění došlo ke čtvrtému již skončení přípravného vyšetřování dne 2. ledna 1936. Soukromý žalobce dne 16. ledna 1936 po čtvrté navrhl doplnění přípravného vyšetřování, což však mu bylo usnesením vyšetřujícího soudce z 22. ledna 1936 — správně mělo se tak státi radní komorou (§ 112, odst. 3 tr. ř.) — zamítnuto. Usnesení bylo zástupci soukromého žalobce doručeno dne 24. ledna 1936, načež byla podána obžaloba dne 4. února 1936, proti níž byly včas podány námitky.
Těmto námitkám vrchní soud v Praze jako sborový soud druhé stolice vyhověl a rozhodnutím ze dne 6. března i 936 uznal právem, že se obžaloba nepřipouští a že se trestní řízení zastavuje (§ 213, č. 3 tr. ř.), jakož i že soukromý žalobce je povinen podle §§ 390, 393 tr. ř. nahraditi útraty trestního řízení.
Toto rozhodnutí odůvodnil vrchní soud tím, že podle slovného znění § 112, odst. 3 tr. ř. lze po uzavření přípravného vyšetřování podati toliko jedenkráte návrh na doplnění vyšetřování, takže nový návrh po druhém uzavření přípravného vyšetřování z 26. září 1935 — správně z 23. března 1935 — byl již nepřípustný a postup soudu, který jej připustil, neodpovídal zákonu. Nepodal-li proto soukromý žalobce do 14 dnů po uvědomení o druhém uzavření přípravného vyšetřování obžalovací spis, nastala podle názoru vrchního soudu prekluse žalobního nároku. Mimo na doslovné znění zákona poukazuje vrchní soud na to, že podávání stále nových návrhů a jejich připouštění soudem příčí se procesní ekonomii a vede ke zbytečnému protahování řízení na úkor obviněného, ztěžuje jeho hájení a činí ilusorní samu lhůtu v § 112, odst. 2 tr. ř. vytčenou.
Uvedené rozhodnutí vrchního soudu porušuje zákon, jelikož výklad, který vrchní soud dává ustanovení § 112, odst. 3 tr. ř., je právně mylný, neboť nelze jej opříti ani o doslovné znění cit. místa zákona a uvedený výklad neodpovídá ani duchu zákona, ani vůli zákonodárcově.
§ 112, odst. 3 tr. ř. stanoví, že žalobce (ať veřejný či soukromý) může ve lhůtě určené k podání obžalovacího spisu též učiniti návrh na doplnění přípravného vyšetřování. Při tom zákon nerozeznává, jde-li o lhůtu po prvním či druhém neb pozdějším uzavření přípravného vyšetřování. nýbrž mluví zcela všeobecně pouze o lhůtě po uzavření přípravného vyšetřování; to zcela správně, ježto vyhověním návrhu žalobcovu na doplnění přípravného vyšetřování, ať již přímo vyšetřujícím soudcem nebo teprve radní komorou, vstupuje věc opět do stadia vyšetřování (Lohsing: Oesterreichischer Strafprozess z r. 1932, str. 308), což má za následek, že usnesení vyšetřujícího soudce o uzavření přípravného vyšetřováni jakož i sankce na nezachování stanovené lhůty k podání obžalovacího spisu stávají se právně bezúčinnými.
Pouze v případě, že doplňovací návrh žalobcův byl zamítnut radní komorou, nesmí žalobce podati ve lhůtě, která však běží znova, a to teprve od doby, kdy bylo žalobci zamítnutí oznámeno, další návrh doplňovací; to plyne z ustanovení § 112, odst. 3 tr. ř., podle něhož smí žalobce v této nové preklusivní lhůtě — nehledí-li se k návrhu neb prohlášení podle § 109 tr. ř. — podati jen spis obžalovací.
Názor zastávaný vrchním soudem, že již po druhém uzavření přípravného vyšetřování nesmí žalobce ve čtrnáctidenní lhůtě podati doplňovací návrh, nýbrž že musí, aby se vyhnul důsledkům prekluse, podati vždy obžalovací spis, neodpovídá ani duchu zákona.
Je přece podle § 91 tr. ř. účelem přípravného vyšetřování, aby nařčení z trestného činu proti určité osobě vznesené bylo napřed prozkoumáno a aby se skutkový děj potud vyjasnil, pokud toho je třeba, aby se zjistily ony okolnosti, které jsou s to, aby buď přivodily zastavení trestního řízení anebo připravily dání v obžalovanost a provádění důkazů v hlavním přelíčení. Podle § 111 tr. ř. je pak přípravné vyšetřování uzavřití, jakmile vykonaná šetření stačí, aby odůvodnila nařízení hlavního přelíčení a zároveň jakmile se nabude potřebného přehledu o průvodních prostředcích, jehož je třeba k úplnému jejich předvedení při hlavním přelíčení.
Ježto není záruky, že ve všech případech, kdy vyšetřující soudce, byť i po provedení doplňovacího návrhu, prohlásí přípravné vyšetřování po druhé za skončené, bylo již skutečně dosaženo předpokladů uvedených v §§ 91, 111 tr. ř., nesrovnávalo by se jistě s postavením soukromého žalobce, který je přece právě tak jako státní zástupce plnou měrou dominus íitis (Miřička: Trestní právo procesní, str. 73) a jemuž zákon dává v § 46, odst. 2 tr. ř. právo podniknouti k uplatnění obžaloby u soudu vše, k čemu je jinak oprávněn státní zástupce (byť i jen jako strana), aby mu bylo znemožněno, shledává-li výsledky přípravného vyšetřování nevyhovujícími a nedostačujícími ku podání obžaloby, učiniti další návrh doplňovací a tím přivoditi přezkoumání správnosti usnesení vyšetřujícího soudce o uzavření přípravného vyšetřování a tím zároveň projeveného názoru vyšetřujícího soudce, že jsou splněny podmínky § 11 tr. ř., radní komorou.
Výkladem § 112, odst. 3 tr. ř., zastávaným vrchním soudem, dostal by se soukromý žalobce mnohdy do velmi povážlivé situace, kdyby nesměl po druhém uzavření přípravného vyšetřování podati další doplňovací návrh a byl nucen pod důsledky prekluse podati obžalovací spis na tak neúplném skutkovém podkladě, neb na základě tak neúplného důkazního materiálu, že by se vydával nebezpečí, že vrchní soud k námitkám obviněného obžalobu podle § 213, odst. 1, č. 2 tr. ř. nepřipustí a trestní řízení zastaví.
Než i kdyby došlo pouze k prozatímnímu zamítnutí obžalovacího spisu podle § 211 tr. ř. za účelem lepšího vyjasnění věci, muselo by se k návrhu soukromého žalobce teprve konati další šetření vyšetřujícím soudcem, což by jistě neodpovídalo ekonomii procesní, stejně jako kdyby v případě, že obžaloba byla přece připuštěna nebo že námitky nebyly vzneseny, bylo nutno následkem neúplného vyšetřování hlavní přelíčení opětovně odročiti.
Význam toho, co zde uvedeno, je tím větší, jelikož při stanovisku vrchním soudem hájeném neměla by se věc jinak dokonce ani v tom případě, kdyby vyšetřující soudce přípravné vyšetřování uzavřel po druhé, dříve než prvnímu doplňovacímu návrhu soukromého žalobce vskutku úplně vyhověl; neboť i v tomto případě šlo by o druhé, byť i neoprávněné uzavření přípravného vyšetřování, další návrh na doplnění přípravného vyšetřování nepřipouštějící.
Že ani zákonodárce nechtěl dáti ustanovení § 112, odst. 3 tr. ř. smysl, jaký mu podkládá vrchní soud, plyne nejlépe ze zprávy komise panské sněmovny, kterážto zpráva je otištěna v Mayerově knize; »Handbuch« na str. 509—510 a v Kasererově trestním řádě na str. 320 a 321. Podle materiálií otištěných na uvedených místech měl návrh trestního řádu X., a to návrh poslanecké sněmovny zcela všeobecné ustanovení, že i soukromý žalobce jest oprávněn navrhovati doplnění přípravného vyšetřování. Zmíněná již komise toto právo soukromého žalobce stanovila a určila přesněji, a to ve znění souhlasném s ustanovením nynějšího § 112, odst. 3 tr. ř., při čemž, jak se ve zprávě této komise výslovně podotýká, měla komise na mysli, aby se tím jednak zabránilo opětovným žádostem o prodloužení lhůty, které by mohly míti za následek zhoršení postavení obviněného, na druhé straně se však nemá oprávnění navrhovati doplnění státi pro soukromého žalobce ilusorním tím, že by si podáním návrhu na doplnění zkrátil lhůtu, běžící mu k podání obžalovacího spisu. Proto komise výslovně stanovila, že v případě, kdy se nevidí vyšetřujícímu soudci tomuto doplňovacímu návrhu vyhověti, jest opatřiti rozhodnutí radní komory a že v případě zamítnutí doplňovacího návrhu běží nová zákonitá lhůta od uvědomení soukromého žalobce o tomto rozhodnutí, že však další návrhy doplňovací jsou vyloučeny.
Z těchto vývodů komise panské sněmovny, jimiž odůvodňuje novou stylisaci pozdějšího § 112, odst. 3 tr. ř., plyne, že komise měla větou »že další návrhy doplňovací jsou vyloučeny«, na mysli pouze případ, kdy doplňovacímu návrhu soukromého žalobce nebylo vyhověno radní komorou, že chtěla uvésti v soulad práva soukromého žalobce na straně jedné a postavení obviněného na straně druhé a že proto neuznala právo soukromého žalobce podávali další doplňovací návrhy jen pro případ právě uvedený.
Tím je dostatečnou měrou postaráno o zájmy obou stran, neboť radní komora, tedy sbor tří soudců, tu rozhoduje o tom, zda přípravným vyšetřováním bylo již dosaženo účelu v § 91 tr. ř. uvedeného, zda jsou již splněnv podmínky § 111 tr. ř. k uzavření přípravného vyšetřování a zda následkem toho jeví se býti doplňovací návrh soukromého žalobce podle stavu dosavadního řízení odůvodněným, či zda směřuje pouze k prodloužení sporu a má tím tendenci postavení obviněného zhoršiti.
Souhlasný názor zastává i Štorch v Trestním řádě II. díl, str. 179, jenž opíraje se právě o uvedenou zprávu komise, výslovně praví, že byl-li doplňovací návrh žalobcův zamítnut, nemůže jej žalobce snad znovu učiniti, nýbrž může podati jen spis obžalovací, k čemuž mu běží nová lhůta od doby, kdy mu byla dána vědomost o zamítavém rozhodnutí radní komory. Podporu tohoto názoru Štorchova možno shledávati v Ullmanově Rakouském trestním řádě na str. 469.
Jediný Mayer ve svém komentáři k trestnímu řádu v I. díle, na str. 397, dovolávaje se článku Dr. Kralle: »Předběžné řízení podle nového trestního řádu«, uveřejněného v »Gerichtszeitung« z r. 1873, str. 253, tvrdí, že bylo-li návrhu žalobcovu na doplnění, ať již přímo vyšetřujícím soudcem nebo teprve radní komorou, vyhověno, nesmí žalobce po provedení doplnění podati nový doplňovací návrh. Než tento, ani Mayerem, ani Krallem blíže neodůvodňovaný a v literatuře ojedinělý názor nemá nejen opory ve shora uvedené zprávě komise panské sněmovny, nýbrž je v přímém rozporu s jejím obsahem a jejím smyslem, ač se Mayer uvedené zprávy dovolává.

Citace:

č. 5617. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 18, s. 253-257.