Čís. 5707.
»Více lidí« podle § 14, čís. 1 zákona na ochranu republiky pobuřuje i ten, kdo věc, která pobuřuje svým vzhledem (povahou), postupné sděluje nebo činí pozorovatelnou více osobám, byť i nebyly zároveň přítomny.
(Rozh. ze dne 8. října 1936, Zm I 856/36.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 14. května 1936, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 14, čís. 1 zák. na ochr. rep.
Z důvodů:
Nalézací soud poukazuje na okolnost, že stěžovatel obraz Hitlerův pověsil přímo proti dveřím, poněvadž chtěl, aby jej i jiní viděli, a že tak učinil přes to, že dobře věděl, že programem Hitlerovy strany je i sjednocení Němců v Československé republice usídlených s Němci v Německé říši. Při poukazu na výpověď svědka P. má zřejmě na mysli i jeho údaj, že, když stěžovatele žádal, aby obraz odstranil, stěžovatel prohlásil, že si tam pověsí ještě více odrazů Hitlerových.
Více lidí pobuřuje (§ 14, čís. 1 zák. na ochr. rep.) i ten, kdo věc, která svým vzhledem (povahou) pobuřuje, postupně sděluje nebo činí pozorovatelnou více osobám, byť i nebyly zároveň přítomny. Pověsil-li stěžovatel obraz Hitlerův v kuchyni, do které podle zjištění rozsudku skutečně přišli a obraz viděli (kromě členů rodiny stěžovatelovy) cizí lidé H. a G. se ženou, P. a P-ová, je nepochybné, že čin byl v souzeném případě spáchán třeba ne »před více lidmi jak stojí v rozsudku, přece pobuřováním »více lidí po rozumu § 14, čís. 1, al. 3 zák. na ochr. rep. To by jíž stačilo ke skutkové podstatě podle § 14 čís. 1 cit. zák., i kdyby ani nebylo ještě dalšího zjištění rozsudku, že stěžovatel nemohl přece zabrániti, aby do kuchyně nevstupovali a obraz neviděli i další osoby, jako poštovní poslové, veřejní poslové, podomní obchodníci, žebráci a pod.
Že i okolnost, že tyto osoby mohly do místnosti vstoupiti a obraz spatřiti, stačí pro pojem veřejnosti ve smyslu § 14, čís. 1 zák. na ochr. rep., vyplývá ze čtvrtého odstavce důvodů rozh. č. 5382 Sb. n. s., které rozsudek nesprávně nevykládá.
Je sice pravda, že napadený rozsudek výslovně nezjišťuje, že oslava Hitlerova vyvěšeními jeho obrazu byla v konkrétním případě ve vztahu k územnímu programu strany Hitlerovy (č. 5004 Sb. n. s.); než rozsudek tuto okolnost zřejmě předpokládá, jak zřejmo z konce jeho důvodů. Zdůrazňuje-li tu rozsudek, že obžalovaný, který sám říká, že je ctitelem Hitlerovým a tudíž se Hitlerem blíže zabýval, zná jeho program, pokud jde o sjednocení všech Němců v německé říši (pokud je tedy namířen proti ústavní jednotnosti našeho státu), a vyzvědá, že obžalovaný věděl, že tato okolnost je i jiným lidem všeobecně známa, a že se při pohledu na obraz říšského kancléře vzbudí v divácích představa o onom bodu programu, a že takto budou pobuřováni ve smyslu § 14, čís. 1 zák. na ochr. rep.; uvádí-li na konci, že obžalovaný musel počítali s tím, že i jiní lidé obraz uvidí (a tedy vzbudí se u nich představa onoho programu); a říká-li rozsudek posléze, že obžalovaný zřejmě tomu chtěl, je nepochybné, že rozsudek má na mysli, že obžalovaný chtěl, aby diváci při pohledu na obraz onu představu programu měli, čímž je dán vztah vyvěšeni obrazu k onomu územnímu cíli Hitlerovy strany.